Nabízíme nově dvě pracovní pozice - referent/ka a vedoucí konferenčního úseku!

9. 10. 2013

Soft power coby doplněk hard power, nikoli však její náhrada

Již od vydání stejnojmenné knížky o tzv. soft power profesora Josepha Nye v roce 2004 se diskutuje o tom, v jakém vzájemném vztahu jsou hard power (vojenské či ekonomické donucení) a soft power (schopnost získávat na svou stranu přesvědčováním či vlastní přitažlivostí). Mým názorem je, že soft power bez hard power je neúčinná.

Nutnou podmínkou – nikoli však dostačující – pro působení soft power je existence hard power, či alespoň potenciálu k ní. Když však už jednou existuje hard power, pak soft power coby doplněk k ní je navýsost žádoucí a účinná; hard power bez soft power nedosáhne tolik, jako hard power se soft power.

Takže vztah hard power a soft power je asymetrický: soft power bez hard power existovat nemůže, ale hard power bez soft power ano, je to však pro ní méně výhodné, než se soft power dohromady. Soft power potencuje a znásobuje efekty hard power.

Proč tomu tak je? Protože jen menšina lidí, každopádně politiků a státníků ve světě, jsou idealisté. Většina z nich je vedena vlastním zájmem a nechce být na té slabší, či prohrávající, či nedejbůh prohravší straně. Chce být na straně vítězné, na straně vítěze.

To vysvětluje, proč tak veliké množství lidí, včetně politiků a státníků bylo v 30. a na počátku 40. let 20. století na straně fašismu nebo dokonce německého nacismu – či kolaborovalo s nimi - vzdor jejich ohavnosti, hrůznosti a zločinnosti. Domnívalo se totiž, že fašismus a nacismus jsou vitální a představují vlnu budoucnosti, že tudíž sázka na ně (či spojenectví s nimi) je sázkou na vítězného koně. Žádná soft power západních demokracií v 30. letech 20. století jejich respekt v očích druhých nezvýšila, či respekt nacismu nesnížila. Pak ale byla v první polovině 40. let proti fašismu a nacismu v hojné míře aplikována hard power - a po roce 1945 už žádný respekt nebudily. Naopak, po roce 1945 měli vítězové – Západ a Sovětský svaz – soft power po celém světě dostatek až nadbytek: každý ve světě je obdivoval a chtěl být na jejich straně. Problém byl ten, že Stalin byl stejně jako Hitler klasickým tyranem v aristotelském smyslu; přesto byl milován a obdivován!

Kdo by v 70. letech sázel na slabé americké "Atény". Jako vítěz se jevila novodobá Sparta - Sovětský svaz (ilustrační foto řeckých hoplítů: Wikimedia Commons/Megistias)

A tak v 70. letech 20. století, především v jejich druhé polovině, nastala situace analogická k té v 30. letech téhož století. Amerika byla vnímána jako novodobé Atény: komerční republika, demokracie, akademie, univerzity. Sovětský svaz byl považován za novodobou Spartu: militaristickou oligarchii. A všichni víme, jak dopadla ta původní Peloponéská válka mezi Aténami a Spartou: ano, militaristická oligarchie vyhrála nad demokracií, porazila ji.

Byl v druhé polovině 70. let racionální důvod myslet si, že novodobá Peloponéská válka dopadne jinak? Byl důvod vsadit si na rozhádané, demokratické, po vietnamské válce demoralizované Atény? Nebo bylo racionálnější vsadit si na brutální, militaristickou Spartu, v níž všichni musejí šlapat na povel, nebo jinak!?

Státníci ve třetím světě se začali přiklánět k „vlně budoucnosti.“ „Korelace sil“ se začala vychylovat ve prospěch „tábora míru a socialismu.“ A nejednomu státníkovi ve třetím světě musela v uších rezonovat slova bývalého velvyslance Jižního Vietnamu ve Washingtonu: „Bezpečnější je být spojencem komunistů a zdá se, že být spojencem Spojených států je fatální.“

Víme, kdo to všechno změnil, čím se toto vnímání zvrátilo. Až mohutné budování americké hard power v 80. letech 20. století, jemuž předsedal president Ronald Reagan. A s budováním jeho hard power šla ruku v ruce i jeho ideologická ofenzíva ve prospěch svobody a demokracie, tedy rozvíjení soft power. Ta soft power by však bez jeho hard power byla nevěrohodná.

Takže přelom 80. a 90. let 20. století lze vnímat jako vrchol americké hard power - ale i soft power ve světě.

Nynější oslabení hard power za presidenta Baracka Obamy je doprovázeno i se ztrátou americké soft power ve světě (o které si president Obama bláhově myslel, že samotným jeho zvolením bude pro Ameriku jakoby zázrakem automaticky zaručena v bezprecedentním množství).

Není se co divit. Pro zemi, především mocnost či velmoc, je fatální – a pro její reputaci smrtící – když se ji její nepřátelé nebojí a její spojenci ji nevěří, nedůvěřují ji, kladou si otázku, zda se na spojenectví s ní lze vůbec spolehnout. Kde by se za takovéto situace v ní soft power vůbec vzala?

Témata a regiony

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru