Výzva pro uchazeče o stáž (Research Assistants): výběrové řízení pro období říjen 2021 - leden 2022 je otevřeno.

29. 9. 2012

V parlamentu i v čele státu: ženy v politice Latinské Ameriky

Ačkoli do poloviny šedesátých let 20. století ženy ve všech zemích Latinské Ameriky získaly volební právo, jejich pozice v oblasti politiky byla spíše marginální. Voliči, dlouhou dobu zvyklí volit pouze muže, s tehdejší hluboce zakořeněnou představou o úloze mužů a žen ve společnosti, k ženám pochopitelně přistupovali s nedůvěrou. Stejně tak politické strany, které přinejmenším zpočátku také nevěděly, jak se k nově příchozím stavět, a na jejich přítomnost ve svých řadách pohlížely značně skepticky. Ani samotné ženy ještě nebyly na tuto novou roli připravené, svět vysoké politiky byl pro ně zcela nový, chyběly jim zkušenosti a mnohdy také potřebné vzdělání.

V průběhu osmdesátých let většina latinskoamerických zemí prošla procesem tranzice a po letech a desetiletích autoritářských režimů se navrátila zpět k demokracii. Došlo k obnově demokratických institucí a politických stran a také k rozvoji sociálních hnutí, mezi nimi i ženských organizací. Do popředí zájmu se začala dostávat otázka lidských a občanských práv, zahrnující mimo jiné i téma rovného postavení mužů a žen.

V čele protestů proti vojenským juntám

V období autoritářských vlád se ženy ve většině zemí Latinské Ameriky často aktivně účastnily veřejného života. Odsuzovaly násilné porušování lidských práv, jehož se dopouštěly vojenské junty vůči jejich synům a manželům, organizovaly veřejně prospěšné práce a významně se podílely na protestních akcích, které nakonec vedly k ukončení nedemokratických režimů. Znovuobnovení voleb spolu se socioekonomickým rozvojem vedlo ke zvýšení politické aktivity žen, které se začaly organizovat v ženských hnutích zaměřených na zvyšování povědomí o postavení žen ve společnosti, pronikat do nevládních organizací usilujících o zmírnění chudoby a do politických stran.

Navzdory veškeré snaze ženy však i nadále setrvávaly v neformální veřejné sféře a v hierarchii politických stran zůstávaly koncentrovány na nejnižší úrovni s extrémně limitovanými šancemi na zvolení i možnostmi obsadit některou z vedoucích funkcí. Obvykle v rámci strany fungovaly spíše jako pomocné síly organizující mítinky a benefiční akce. Tato omezení a nedostatek podpory pro ženské kandidáty od stranického vedení vedla k hlubokému zklamání latinskoamerických hnutí žen, která očekávala, že po přechodu k demokracii se ženám otevře přístup k voleným úřadům.

Demokratizace zintenzivnila volební soutěž, což ztížilo integraci a následný postup nově příchozích žen ve stranické hierarchii. V zájmu dosažení pokud možno co nejlepších volebních výsledků se předsedové stran přikláněli k výběru takových kandidátů, kteří podle jejich mínění nejlépe korespondovali s představou voličů o budoucím poslanci, jenž by měl zastupovat jejich zájmy v parlamentu. Na základě předpokládaných zažitých společensko-kulturních norem byli zpravidla upřednostňováni muži. Tento postoj se setkával se značnou kritikou zejména z řad členek ženských hnutí a političek, které vedení politických stran obviňovaly z předpojatosti a zpátečnictví. Nakonec, ve snaze stávající situaci nějakým způsobem změnit, začaly prosazovat zavádění různých podpůrných opatření, jež by posílila jejich šanci na nominaci a případně i zvolení.

Téma rovnoprávnosti žen a jejich politické participace se na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let stalo rovněž součástí agendy mezinárodního společenství. V roce 1979 byla státy OSN přijata Úmluva o odstranění všech forem diskriminace vůči ženám (Convention on Elimination of All Forms of Discrimination against Women), v níž jsou uvedeny oblasti diskriminace žen, od politické reprezentace až po rodinné právo, a nastíněna opatření, která je třeba přijmout pro její ukončení. Výraznější posun však nastal až v polovině devadesátých let. Roku 1995 se v Pekingu pod záštitou OSN konala Čtvrtá světová konference o ženách (Fourth World Conference on Women), kde byla přijata Pekingská deklarace a Akční platforma (Beijing Declaration and Platform for Action), které se opět, ačkoli tentokrát mnohem obsáhleji, zabývaly otázkou diskriminace a postavení žen v politické, ekonomické i sociální sféře. Zúčastněné státy zde byly mimo jiné vyzvány k tomu, aby zajistily rovné zastoupení žen na všech úrovních rozhodování v národních i mezinárodních institucích.

Kvóty pro zastoupení žen na kandidátkách

V prostředí významných ideových i strukturálních změn ve vnitřním uspořádání latinskoamerických států a díky mezinárodnímu působení v zájmu genderové rovnosti představitelé většiny zemí Latinské Ameriky uznali nezbytnost politické participace žen pro rozvoj demokracie. Za účelem zvýšení jejich zastoupení ve volených úřadech se pak přiklonili k přijetí právě závazných kandidátských genderových kvót, tedy kvót zavazujících všechny politické strany v zemi umístit na svých kandidátních listinách stanovený minimální počet žen.

Argentina byla první zemí regionu, která roku 1991 přijala zákon o kvótách, vyžadující, aby nejméně 30 procent kandidátů na listinách pro parlamentní volby tvořily ženy. Po dobu několika let představovala v tomto směru ojedinělý případ. Teprve pod vlivem konference v Pekingu, který se v řadě latinskoamerických zemí projevil zvýšenou aktivitou ženských hnutí, začaly národní parlamenty přijímat podobné mechanismy. Kostarika, Mexiko a Paraguay zavedly právně závazné genderové kvóty v roce 1996, roku 1997 je následovaly Bolívie, Brazílie, Ekvádor, Panama, Peru, Venezuela, kde však byl zákon později zrušen, a Dominikánská republika, v roce 2000 se připojil Honduras a roku 2009 i Uruguay. V současné době je tento typ kvót používán v dvanácti zemích latinskoamerického regionu. Chile, Kolumbie, Nikaragua, Salvador, Guatemala a Haiti právně závazné kvóty dosud nepoužívají, ovšem i zde řada hlavních politických stran přijala alespoň jejich dobrovolnou variantu.

Ačkoli kvóty nemohly zaručit zvolení nominovaných žen, už jejich zvýšený výskyt na kandidátních listinách, v kombinaci se zvyšujícím se vzděláním voličů a ekonomickým rozvojem daných států, výrazně přispěl ke zvýšení politické participace žen v latinskoamerickém regionu, obzvláště v zemích, kde zákon navíc zajišťoval umístění žen na volitelných pozicích, například na každém třetím místě kandidátní listiny.

Bezesporu největší posun byl zaznamenán v Argentině, kde se zastoupení žen v dolní komoře zvýšilo z pěti procent před zavedením kvóty na současných 37,4 procenta a v horní komoře z z tří procent na 39. V Ekvádoru se počet žen v jednokomorovém parlamentu zvýšil z původních 3,7 procenta na 32,3 procenta, v Kostarice z 15,8 procenta na 38,6 procenta a v Bolívii z 6,9 procenta na 23,8 procenta v dolní komoře a z 3,7 procenta na 44,4 procenta v komoře horní. V Hondurasu v průběhu posledních patnácti let procento žen v legislativě vzrostlo trojnásobně, v Dominikánské republice, Mexiku a Peru dvojnásobně, přičemž ve všech případech přesáhlo hranici 20 procent, v Mexiku dokonce 30 procent. Podobně se jejich zastoupení zvýšilo i v některých zemích bez právně závazných kvót, celkově zde však zůstalo nižší, v průměru kolem 16,5 procenta. Pouze v Nikaragui došlo v posledních volbách roku 2011 k překvapivému zvýšení až na 40,2 procenta, otázkou však je, zda nejde pouze o přechodný stav. Výjimku v tomto směru představují Brazílie, Guatemala, Kolumbie a Haiti, kde se počet žen v parlamentu v daném časovém období příliš nezměnil a zůstal poměrně nízký.

Ženy se postupně začaly objevovat stále častěji také v oblasti exekutivy, a to jak na ministerských postech, tak v úřadu hlavy státu. V současné době ve třech zemích regionu zastává funkci prezidenta žena Cristina Kirchner v Argentině, Dilma Rousseff v Brazílii a Laura Chinchilla v Kostarice. V předcházejících volebních obdobích byla prezidentka zvolena též v Chile a v průběhu devadesátých let i v Nikaragui a Panamě. V ostatních státech se sice na této pozici objevovali výhradně muži, nicméně v mnoha z nich už se politické strany přestávají bát nominovat ženu jako svého prezidentského kandidáta, přičemž se těmto kandidátkám dostává nezanedbatelné podpory i ze strany voličů.

Například Keiko Fujimori v Peru a Mirlande Manigat na Haiti v prezidentských volbách roku 2011 postoupily do druhého kola. Noemí Sanín roku 1998 v Kolumbii skončila třetí, stejně tak Josefina Vázquez, nominována jednou z hlavních politických stran v letošních volbách v Mexiku. Problém postavení žen v latinskoamerických společnostech je příliš komplexní na to, aby bylo možné jej zúžit pouze na otázku politické participace, nicméně v této konkrétní oblasti v posledních patnácti letech bezesporu došlo ve většině zemí regionu k významnému posunu. Navzdory přetrvávajícím překážkám a tradičním předsudkům politické strany podněcované kvótami začínají ženy brát více v úvahu a voliči se nezdráhají pro ně hlasovat. Přítomnost žen v nejvyšších volených úřadech tak v Latinské Americe není žádnou výjimkou.

 

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru