Česká zahraniční politika mezi minulostí a budoucností

Začněme připomínkou základní Masarykovy myšlenky z doby, kdy „svět včerejška“ pomalu mizel a světové společenství mělo nakročeno k první světové válce. Českou otázku podle něj bylo třeba vnímat jako otázku světovou. Jeho odpovědí na konflikt mezi tehdejšími mocnostmi bylo založení československé republiky. Podle Masaryka totiž nešlo jen o vojenský střet, ale o souboj demokracie a teokracie. Díky tomu byl svět na dobré cestě stát se – slovy amerického prezidenta Woodrowa T. Wilsona – „bezpečným pro demokracii“. Ve 20. století se ale ukázalo, že tato vize byla sice ušlechtilá, ale krátkozraká. Totalitarismus, německý a následně sovětský, dokázal náš demokratický stát zničit. Sovětský způsob vládnutí jsme se sice pokusili nahradit českým modelem „socialismu s lidskou tváří“, ale totalita je zkrátka totalita.

Ptejme se tedy v Masarykově duchu, jak se to má s naší českou otázkou dnes. Jak formulovat, poučeni historií, současnou českou zahraniční politiku? Jednatřicet let po pádu komunismu máme samostatný, demokratický a ekonomicky prosperující stát, který má sice své nedostatky, ale za který se rozhodně nemusíme stydět. Jeho základní zahraničněpolitická orientace musí zůstat stejná i v budoucnosti. Základním posláním tedy musí být udržovat její kontinuitu. V následujících deseti bodech se ji pokusíme stručně charakterizovat:

1. Pokud jde o naše místo v evropské politice, naše členství v Evropské unii a NATO představuje základ, na němž celá polistopadová česká zahraničí politika stojí. Platí zde totiž jednoduchá rovnice. Čím lépe budou tyto dvě regionální nadnárodní uskupení fungovat a plnit své poslání, tím efektivnější bude snaha ČR chránit své vlastní „národní zájmy“. Není pochyb, že jak EU, tak NATO musí být s to kriticky zhodnotit své aktuální fungování a proměnit se v reakci na nové výzvy a bezpečnostní hrozby 21. století. Česko si v tom všem musí umět hledat spojence a posilovat svou pozici jako dobrý hráč, který je schopen efektivně vyjednávat a je si vědom hodnot, na kterých Evropa stojí. To vše je o kompromisu.

2. Sousedé jsou důležití. Z tohoto hlediska je pro nás specifické Slovensko. Oproti původně společnému masarykovskému státu tu sice dnes máme dvě oddělené země, ale rozvod byl vzorově sametový. Dnešní úzká spolupráce je efektivní a prospěšná pro obě strany. Co se týká spolupráce se Slovenskem, Maďarskem a Polskem, tedy tzv. Visegrádem, tak i přesto, že zaznívají kritické hlasy na adresu maďarské a polské demokracie, má V4 v Evropě i v naší diplomacii své místo.
   Rakousko a Německo jsou naši další sousedé, jejichž role je nezastupitelná. Kromě úlohy, kterou oba tyto státy hrají v naší ekonomice, je zde nutné brát do úvahy i naši historickou zkušenost. Minulost nebyla a není lehká. Neustále se tak vrací otázka historika Františka Palackého, který hovořil o staleté tradici „stýkání se a potýkání“ Čechů s německy mluvícími sousedy. Tady můžeme hledat zdroj k tématu vlastní národní identity. Dnešní vztahy jsou konstruktivní a přátelské – to je obrovská devíza a nástroj v našich rukách. 

3. Transatlantické vztahy, ať už čistě česko-americké/kanadské, nebo v rámci NATO, také souvisí s historií. Evropa díky odtržení amerických kolonií zásadně rozšířila prostor svého působení. Z geograficky omezeného kontinentu se stala protipólem „nového světa“.
   Zkušenost 20. století pak opakovaně potvrdila, jak důležitá je za dané světové konstelace americká (na prvním místě vojenská) přítomnost na starém kontinentu. Byl to americký zásah na konci „velké války“, který zásadně přispěl k vítězství demokracie. Byla to naopak americká nepřítomnost, co znemožnilo realizovat poválečné mírové plány a otevřelo cestu k nedemokratickému vývoji. Znovu to byli američtí vojáci, kteří pomohli ukončit nacistické rozpínání. Byl to americký Marshallův plán, který poskytl klíčový impuls pro nastartování evropské integrace. A tak dále a tak dále. Proto, jestliže říkáme, že k životním zájmům České republiky patří silné transatlantické vazby, pak tím nejsou myšleny jen bezpečnostní záruky, ale také spolupráce v politice, obchodu, vědě i kultuře, a to včetně intenzivní komunikace. Čtyřleté prezidentské období D. Trumpa bylo pro naše partnerství zátěžovou zkouškou. S úlevou a nadějí lze snad už teď říci, že se přístup na obou stranách Atlantiku změní.

4. Svět je jiný, než jaký byl na sklonku roku 1989. Evropská civilizace operuje nyní v prostředí, kde se o slovo stále výrazněji hlásí neevropští hráči. Dnes nikdo nemůže aspirovat na roli římského „věčného města“, odkud se dají ovládat všechny země. Pozorujeme místo toho vznik nové velmocenské konstelace. Stále silnější pozici má komunistická Čína, usilující o prosazení svého pohledu na světové uspořádání. Souboj či soužití mezi ní a dosavadním americkým hegemonem bude v příštích desetiletích představovat základních střet ovlivňující mezinárodní politiku. Jsou zde však i další ambiciózní státy – revizionistické Rusko, Turecko usilující o obnovu slávy Osmanské říše, ale také Indie, Indonésie, Írán, Brazílie a další. Pro Českou republiku jako středně velký stát je proto základem členství v Evropské unii.

5. Co lze očekávat s příchodem nové americké administrativy v otázce mezinárodní spolupráce? Pro Českou republiku je fungování mezinárodních organizací v čele s OSN extrémně důležitým doplňkem bilaterálních vztahů. Posilování mezinárodního práva snižuje množství konfliktů, upřednostňuje totiž mírová řešení. Tomu musíme pomáhat. Nástup nové americké administrativy by mohl být podnět k renesanci efektivní mezinárodní spolupráce.

6. Mezi globální výzvy patří v první řadě to, jak budeme dále zacházet s naší planetou, kterou máme jen jednu. Reakce na klimatickou změnu musí být komplexní. Musí spojit aspekt vědecký (prognózy a modely), aspekt ekonomický (mj. finanční náklady) a aspekt politický (odpovědnost za rozhodnutí). Základním rámcem globální diskuse je tzv. Pařížská dohoda. Jak se k ní postaví americká administrativa, nevíme, snad se ale k jednání vrátí.

7. Jedním z pilířů naší zahraniční politiky jsou také lidská práva. Česko opírající se o vlastní historii boje za lidská práva (např. Chartu 77) bude vždy podporovat ty, kdo mají tento boj ještě před sebou. Ať už jde o disidenty v Číně, Myanmaru, Turecku, Bělorusku, na Kubě nebo jinde. Budeme dál hledat, jak by mohly tyto hlasy mezinárodně rezonovat.
8. S tím úzce souvisí i otázka sociální. Lidská práva jsou nedělitelná. Na jedné straně stojí práva občanská a politická, a na druhé ta ekonomická a sociální, ke kterým jsou nyní přidávána i práva environmentální. Není možné přehlížet zvětšující se sociální nerovnosti. Sem spadá i ta část debaty o migraci do států EU a o humanitární a rozvojové pomoci.

9. Masaryk věřil, že svět se může stát „bezpečným pro demokracii“. Je to ale ještě dlouhá cesta. Ideálu je i na prahu roku 2021 lidstvo velmi vzdáleno. Demokracie nevítězí, spíše ve své „expanzi“ stagnuje či ustupuje. O to více je třeba demokracii podporovat, stavět se rozmáhajícím se autokratům na odpor a být aktivním účastníkem demokratického dění. Lze ale efektivně hájit naši „českou“ demokracii, nebo je mnohem rozumnější podporovat integraci do vyšších regionálních celků? Není nejlepší obranou naší demokracie členství v EU
10. Připomenout je také třeba obranu před možným nástupem nových totalit, a to i ve spojitosti se slibem Václava Havla z amerického Kongresu. První český prezident připomněl na jedné straně utrpení spojená s totalitami, na druhé zkušenost „nahlédnout dál, než ten, kdo tuto trpkou zkušenost nepodstoupil“. Právě zde má česká zahraniční politika dosud ještě určitý dluh. V každém ze zmíněných bodů bychom našli nedostatky, avšak primárně nám jde o to sloužit co nejlépe českým občanům a chránit jejich možnost žít si po svém.

Na závěr se vraťme se do dnešní covidové a snad již brzy post-covidové situace. Ti, kdo se dnes podílejí na české zahraniční politice, si musí udělat realistický plán, jak postupovat v nejbližších dvou letech. Na podzim nás čekají nejen naše volby, je třeba počítat s nástupcem Angely Merkelové, v roce 2022 také s americkými „midterm election“ a v neposlední řadě s naším předsednictvím v Evropské unii na podzim 2022. Výzvou bude revoluce v umělé inteligenci, odchod starší a tradiční verze liberální demokracie a příchod nové – orientované více na budoucnost bez historických zkušeností. Deset bodů, které jsme nastínili, může být chápáno jako pozvánka k diskusi, která by se stala mostem potřebným k propojení naší minulosti s naší budoucností.

O autorech:

Martin Palouš je signatářem a mluvčím Charty 77, bývalým poslancem, českým diplomatem a pedagogem. Od r. 2018 člen ÚSTR.

Tomáš Petříček je od října 2018 českým ministrem zahraničí. Vystudoval mezinárodní vztahy na Univerzitě Karlově, část studií strávil v Belgii a Velké Británii. Působil také jako asistent a poradce poslanců Evropského parlamentu.