September issue of the Czech Journal of International Relations is out!

6. 11. 2013

Enderova hra: dvojznačnost superorganismu a vojenský swarming

Na konci loňského roku byl do kin uveden vědecko-fantastický snímek Enderova hra/Ender's Game, který režíroval Gavin Hood (režisér X-men Origins: Wolverine). Film je vizuálně ambiciózním ztvárněním stejnojmenné literární předlohy z roku 1985, jejímž autorem je spisovatel Orson Scott Card. Vysokou návštěvnost snímku zajistilo jeho herecké obsazení, především Harrison Ford a Ben Kingsley, a dále epická hudba, kterou komponoval Steve Jablonsky. Film představil futuristickou vizi, v níž je Země kontrolována militaristickou vládou „Mezinárodní flotily“, která plánuje preventivní genocidní úder proti nepřátelskému mimozemskému druhu Termiťanů.

Z analytického pohledu snímek obsahuje velmi zajímavý motiv využití kreativních jedinců, kteří podstupují vojenský výcvik za pomoci válečných her a simulací. Hlavním hrdinou filmu je geniální chlapec Ender Wiggin (Asa Butterfield), jehož osobnost představuje „ideální syntézu“ sociopatického sadismu a analytické empatie. Problematika vražedného násilí a jeho akceptovatelnosti tak ve filmu není prezentována jako „etický problém“, ale jako relativní socio-kulturně podmíněný jev, jehož ne/přípustnost je jen otázkou aktuálních společenských a politických priorit. V případě očekávané kataklyzmatické války je proto vojenským velením využito brilantní a naprosto bezskrupulózní dítě („dětský voják postmoderny“), u něhož se sentimentální reflexe dostavuje až ex post facto – po vyhlazení Termiťanů.

Superorganismus jako metafora organické jednoty

Termiťané jsou mimozemskou „hmyzí rasou“ uspořádanou do podoby tzv. „superorganismu“ – kolektivní organické entity připomínající strukturu mraveniště nebo úlu. Toto organizační schéma je ve sci-fi subkulturách dlouhodobě populární – patrně nejznámějším příkladem je seriál Star Trek (entita Borg) a strategická počítačová hra StarCraft (rasa Zerg). Ve všech těchto případech je z evolučního a etologického hlediska „individuem“ nikoli jedinec, jenž je neautonomním prvkem bez vlastního vědomí, ale celý superorganismus, který sám o sobě referuje v kolektivním singuláru (notoricky známé věty: „We are the Borg“ a „We are the Swarm“). V rámci této strukturální logiky, která nerozeznává jedince jako unikátní prvek, jsou tedy akceptovatelné i hekatomby mrtvých a jedinou nepřijatelnou ztrátou je tzv. „dekapitace“ – smrt královny jako řídícího centra a následný rozpad celého kolektivního organismu.

Z analytického hlediska lze Termiťany vnímat jako metaforu síťově organizovaného společenství, které kombinuje klasický princip hierarchické organizace a amorfní polo/autonomní franšízu. Reálným příkladem tohoto uspořádání je dnes např. hnutí Anonymous, které nemá zřetelnou strukturu, je sjednoceno pouze ideově a shodou okolností se též prezentuje větou: „We are Legion“. Pomocí metafory kolektivního organismu lze dále analyzovat mezinárodní korporace, ale i sekulární a náboženské „memetické epidemie“ – ideologické „internacionály“ (z konfesijních např. křesťanský Corpus Christianum a islámská Umma). Ve vojenské sféře pak síťově organizovaná společenství (guerilly a „teroristické“ organizace, ale stále častěji i vybrané jednotky pravidelných armád) obvykle aplikují inovativní a mimořádně komplexní organizační i operačně-taktické postupy, které byly kodifikovány v exaktních koncepcích známých jako „network-centric warfare“, „effect-based operations“ a „swarming“.

Vojensko-organizační aspekty a koncept „swarmingu“

Ender Wiggin může být vnímán jako taktický inovátor a odkaz na Clausewitzův koncept tzv. „válečného génia“, který násilí praktikuje na úrovni mezi vědou a uměním. Tento talentovaný autodidakt sice dosahuje vynikajících bojových výsledků, ale zároveň projevuje mimořádný despekt k autoritám, nerespektuje nekompetentní nadřízené a opakovaně porušuje princip subordinace. Ender své nekonvenční taktické postupy navíc používá i mimo oficiální výuku a své problémy se šikanou (nefunkčním reziduem „tradiční armády“) opakovaně řeší „zdravě bezohledným“ demonstrativním zabitím „problematických jedinců“. Tento akt Ender následně chápe jako své „konečné vítězství“, neboť eliminovaný útočník již nemůže znovu udeřit a případní budoucí agresoři jsou „navždy“ odrazeni razancí Enderova jednání.

Z hlediska vojenské taktiky i obecné strategie Ender opakovaně aplikuje tzv. „swarming“, který v 90. letech formulovali John Arquilla a David Ronfeldt. Swarming (ofenzivní boj formou „rojení“), je definován jako amorfní, ale vysoce strukturovaná a koordinovaná forma útoku ze všech směrů vedená pomocí velkého počtu malých, prostorově rozptýlených a informačně propojených jednotek. V souladu s tímto konceptem Ender vede čistě útočné operace založené na obtížně předvídatelném manévrování, proměnlivých formacích a na absenci jasně definovaného bojiště – není rozlišováno mezi frontou a týlem, kombatantem a civilistou. Filmem prezentovaný swarming lze následně charakterizovat jako technologicky a takticky kultivovanou formu Enderova chladně kalkulovaného násilí, které je vždy založeno na manipulaci s oponentem, nepřímé strategii, infiltraci, léčkách a následných likvidačních úderech na vitální centra nepřítele.

Ender též dokonale naplňuje většinu požadavků kladených na velitele asymetrických operací – je vysoce inteligentní (analytickým a funkčním, nikoli spekulativně-existenciálním způsobem), asketický ve svých potřebách, emočně je fixován na velmi malé množství osob, je plně oddán své práci, vykazuje obecnou psychickou odolnost vůči porážkám a frustraci (dle Arquilly tzv. „resilience“), je cílevědomý, dokáže efektivně motivovat podřízené/kolegy, jednat s bezohlednou důsledností, zvládat frenetické tempo vojenských operací (především spánkovou deprivaci a stres), je flexibilní, schopný udržovat informační převahu a neustále inovovat dynamiku boje – měnit rozložení sil, směr i intenzitu útoků, které se pohybují na škále od klasického frontálního střetu (konfrontace) až po boční (konlaterace) a infiltrační úder.

Film popularizuje flexibilní a permanentně revidované operačně-taktické postupy, záměrnou prostorovou fragmentaci sil (namísto tradičního vojenského imperativu tzv. „koncentrace sil“) a působení maximálních fyzických (destrukce) i nefyzických (disrupce) škod na klíčových bodech nepřátelské infrastruktury – opět vojenské i civilní (tyto kategorie často nerozlišuje ani již zmíněná koncepce „effect-based operations“). Opakovaným motivem je Enderovo narušování subordinace, aplikace principu nepřímé organizace (tato idea tzv. „stigmergie“ byla reálně odvozena ze sociobiologického výzkumu včel a mravenců) a kolektivního rozhodování (tzv. „panarchie“), snaha o informační dominanci a důraz na využívání rozsáhlých rojů individuálně postradatelných polo/autonomních bezpilotních letounů, které se ve filmu vyskytují v podobě dálkově řízených dronů (analogie dnešních UAVs).

„Rush“ jako herně-strategická obdoba „swarmingu“

Ender rovněž aplikuje postupy, které se ve strategicko-herních subkulturách obvykle označují termínem „rush“. Rush lze definovat jako rychlý a překvapivý útok, jehož cílem je vítězství v raném stádiu hry. Rush/ing je založen na velmi rychlé militarizaci (na výstavbě ofenzivního potenciálu a na tzv. „kooptaci“ civilního obyvatelstva, které je též zpravodajsky a/nebo vojensky využito – opět se zde tedy stírá rozdíl mezi kombatantem a civilistou) a na následném vojenském úderu na nepřátelskou ekonomiku – obvykle na neozbrojenou populaci a klíčovou infrastrukturu, jejíž poškození zpětně limituje i vojenský potenciál oponenta. Tento „teroristický“ charakter válčení (připomínající operační a strategické postupy nomádských entit) často dosahuje genocidních rozměrů a z vojensko-ekonomického hlediska je vnímán jako vysoce efektivní způsob likvidace nepřítele.

Všechny výše zmíněné definiční znaky „postmoderního“ válčení (symbolizované Enderem) se ve filmu dostávají do ostrého konfliktu s armádními anachronismy z 19. století, které personifikuje impulzivní aristokrat Bonzo Madrid. Bonzo je zastáncem boje ve fixních formacích, je posedlý formalitami, lpí na působivých absurditách (např. soutěže ve sborce zbraně), zupácké buzeraci, rigidní hierarchii a institucionalizované šikaně, která plní funkci „oblíbeného“ iniciačního rituálu. Triumf Enderovy „postmoderní“ formy boje je následně zdůrazněn násilnou smrtí Bonza, která jen potvrzuje konceptuální nadřazenost Enderovy bojové logiky, jež ve snaze o vítězství skrze maximální efektivitu ničení zavrhuje tradici a často napodobuje mimořádně funkční organizační a bojové prvky úhlavních „nepřátel lidstva“ – Termiťanů.

Závěr – Hvězdná pěchota a negativa konceptu superorganismu

Snímek Enderova hra v mnoha metaforických aspektech navazuje na starší sérii filmů Hvězdná pěchota/Starship Troopers, která vychází ze stejnojmenné knižní předlohy od Roberta A. Heinleina. Obsahem je opět boj lidské „Federace“ proti mimozemskému hmyzímu druhu tzv. „Arachnidů“. Filmová adaptace díla upozorňuje na zajímavý (avšak často opomíjený) rozměr soudobého válčení, kterým je selektivní využívání stimulačních prostředků na bázi amfetaminů. Tento druh tzv. „chemické augmentace“ byl hojně využíván již během druhé světové války a dodnes je pod názvem tzv. „performance-enhancing drugs“ používán pravidelnými armádami (především letectvem a speciálními jednotkami), ale i teroristy – např. během útoků v Bombaji v roce 2008. Aplikace těchto látek je schopna dočasně potlačit vnímání bolesti, zlepšit morálku, uměle navodit agresivní stavy, neutralizovat fyziologické potřeby (jídla a spánku) a umožnit tak nepřetržitý výkon bojové aktivity po dobu až dvou dnů.

Filmová série Hvězdné pěchoty zároveň poukazuje i na případné negativní důsledky neregulované socio-politické aplikace konceptu superorganismu, jejichž obdobu lze vysledovat v historii totalitních hnutí (nejblíže k realizaci tohoto „ideálu“ byl německý nacionální socialismus a SSSR pod vedením Stalina). Individualita je nahrazována uniformitou a servilním kolektivismem, je prosazena vnitroskupinová inkluzivní ideologie (světská a/nebo religiózní) a interskupinová konfrontační logika. Dalšími významnými prvky jsou: zavádění komunitní kontroly a kvazi/militarizace společnosti (která se tak jako celek stává legitimním cílem vojenských operací), důraz na násilí jako metodu komunikace, expanzionismus, aktivistický styl politiky (sublimovaný „kult vůle a činu“), pseudo/teologické chápání politické moci a z ní často vyplývající banalizace smrti jedince i celých milionů. Totální realizaci modelu kolektivního organismu tak lze vnímat jako sociálně-deviantní stav, ve kterém se původně pozitivní organizační efektivita obvykle mění v destruktivní systém a genocidní apokalypsu.

Témata a regiony

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru