5. 4. 2021

EU jako prostředník jaderné bezpečnosti mezi Íránem a USA

Wikipedia Commons

Írán a několik dalších mezinárodních aktérů včetně stálých členů Bezpečnostního výboru OSN uzavřely v roce 2015 tzv. Jadernou dohodu, jejíž oficiální název zní Joint Comprehensive Plan of Action (JCPOA). Hlavní členové této dohody byly USA, Velká Británie, Francie, Německo, Rusko a Čína. Evropská unie jako celek zde vystupovala právě díky již zmíněným státům.

Dohoda nabyla účinnosti v roce 2016 a důvodem pro její uzavření byl strach a nejistota, že by Írán, jako stále se rozvíjející mocnost na Blízkém východě, uměl vyvinout plně funkční jadernou zbraň, která by mohla způsobit nejen destabilizaci regionu, ale také vytvořit novou hrozbu pro bezpečnost Evropy a celého světa. Výměnou za přistoupení k této smlouvě bylo Íránu slíbeno zastavení všech sankcí uvalených z důvodu rozvíjení jaderného program a umožnění Íránu plné obnovení obchodu s ropou. Hlavním účelem této dohody tedy bylo limitovat veškeré aktivity týkající se obohacování urania na úroveň 3,6 %, a také omezit nebo zcela ukončit produkci plutonia. Výše zmíněná omezení a limity se samozřejmě vztahovaly také na vybavení a technologie k tomu potřebné.

Sliby Íránu

Írán zároveň slíbil Mezinárodní agentuře pro atomovou energii volný přístup na íránské území, především na ta místa, kde docházelo k těžbě plutonia a obohacování uranu. Tyto kontroly mohly proběhnout kdykoliv. Dohoda uzavřená v roce 2015 měla i další dopady, především na propojení USA, EU a Íránu. V rámci pozorování se zdálo, že daná situace byla velmi dobře kontrolovaná, a šance na stabilizaci regionu Blízkého východu se zvýšila.

Avšak již při volební kampani bylo jasné, že pokud dojde ke zvolení Donalda Trumpa, bude tato dohoda ohrožena, jelikož ji označil za největší chybu americké administrativy a jako selhání předchozího prezidenta USA Baracka Obamy. Dle jeho názoru k takové dohodě nemělo nikdy dojít a sankce vůči Íránu měly pokračovat. Ve svém postoji k této dohodě pokračoval i po svém zvolení, a tak v roce 2018 USA oficiálně od této dohody odstoupily a opět obnovily velmi striktní a rozsáhlé sankce vůči Islámské republice Írán. Po tomto velmi razantním a riskantním kroku se Evropská unie, potažmo Francie, Německo a Velká Británie, staly jakýmisi prostředníky a potenciálními zachránci celé dohody. Ačkoliv zde byly pokusy, aby se USA zpět k dohodě vrátily a tím se stabilizovala situace, USA trvalo na svém odmítavém postoji. I přes to, že USA po celou dobu vytvářely silný tlak na zbylé členské státy, aby také odstoupily a vytvořily novou dohodu, EU stále zastává názor, že by se stávající dohoda měla udržet a že je nezbytné s Íránem obnovit vztahy. Pokud by totiž došlo k vytvoření nové dohody, byl by to velmi náročný proces jak z politického, tak technického hlediska, který by trval příliš dlouhou dobu. Tato situace zapříčinila ochlazení vztahů mezi USA a EU.

Evropská unie a její role po odstoupení USA od Jaderné dohody

Díky poslednímu vývoji kolem Jaderné dohody a díky přístupu a otevřenému postoji Francie, Německa a Velké Británie, se EU stala jednotným aktérem na poli mezinárodní bezpečnosti, což doposud v takové míře nikdy nebyla. Do této doby neměla EU jakožto celek silné slovo v mezinárodní bezpečnosti. Naopak se spíše jednalo o samostatné vystupování jednotlivých zemí, popř. evropských institucí. Aktuálně však jednotná EU zastává pozici de facto jediného obránce této dohody. Evropská unie vidí zásadní riziko v eskalaci konfliktu mezi EU, USA a Íránem hned z několika bezpečnostních úhlů pohledu.

Pokud se podíváme na postoj USA, vidíme zde znaky „hry s nulovým součtem“, kde se USA snaží být vítězem, poraženým by pak byl jak Írán, tak i EU, která by de facto selhala ve svém snažení o zachování této dohody. V případě EU, především tedy Francie, Německa a Velké Británie, můžeme vidět tendence ke „hře s nenulovým součtem“, tedy snahu o kompromis. Zároveň je zde přístup liberalistický – všechny aspekty konfliktu mají stejnou váhu, tedy zde nejde jen o bezpečnost a vojenské téma, ale i o ekonomiku a rozvoj.

Bezpečnostní a geopolitické hrozby

Prvním a vzhledem k této dohodě i nejdůležitějším aspektem celé problematiky je riziko týkající se vývoje a použití zbraní hromadného ničení, v tomto případě zbraní jaderných. Zlomový bod přišel po útoku amerických vzdušných sil na iráckém území, při kterém byl zabit přední íránský představitel vojenských sil Kasim Solejmání. Tento akt rozpoutal doslova bouři mezi Íránem, USA a zahraničními jednotkami operujícími na území Iráku a Sýrie. Pokud pomineme raketové útoky Íránu na území těchto dvou států s cílem zastrašit zahraniční jednotky a ukázat svůj postoj vůči jejich aktivitám na Blízkém východě, tou hlavní a pro tuto analýzu rozhodující reakcí bylo rozhodnutí Íránu neřídit se dále Jadernou dohodou, tedy neplnit dané podmínky a povinnosti. Írán v následujících měsících opět začal s obohacováním uranu a obnovil svůj výzkum na poli jaderného programu. Pro celosvětovou bezpečnost je velmi důležité udržet přístup k nešíření zbraní hromadného ničení, a k co největšímu omezení a kontrole všech jaderných programů, které nesmí být využívány k vojenským účelům.

Evropská unie v čele se zakládajícími státy Jaderné dohody se velmi odůvodněně obávají, že pokud nedojde k obnovení dohody v plném rozsahu či pokud nedojde ke vzájemné dohodě s Íránem, bude riziko plného obnovení jaderného programu v Íránu a výroby jaderné zbraně kriticky vysoké. Již nyní je známo, že Írán zvýšil zásoby prozatím neobohaceného uranu a začal využívat další centrifugu pro jeho obohacení. Írán prozatím odmítá spolupracovat jak s evropskými státy, tak s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii, které by, dle Jaderné dohody, měly mít přístup k místům spojených s jaderným programem.

Dalším rizikem je stále trvající konflikt a boj s Islámským státem (ISIS), a to i přes to, že je v posledních měsících tato organizace považována za poraženou na území Sýrie a Iráku. Neustálá destabilizace regionu, proxy války mezi Íránem a USA na území Iráku, a šířící se strach z další možné války může být dalším krokem k obnovení aktivit ISIS, či k podcenění zvyšujících se radikálních tendencí. Teroristické skupiny byly vždy velmi schopné využít těchto situací ke svému prospěchu, a pokud se podíváme na předešlé aktivity ISIS, jejich vyspělost a nepředvídatelnost, je toto riziko o poznání vyšší. Islámský stát využívá nejmodernějších technologií, sociálních médií, ale i různých zájmových skupin k tomu, aby opět získal silnou pozici.

Zůstaneme-li u radikálních aktivit, další obavy EU se týkají možné participace Íránu na aktivitách teroristické organizace Hizballáh (uznána za teroristickou USA i EU). Írán od začátku tuto organizaci podporoval jak ekonomicky, tak vojensky. Vzhledem k silnému propojení s Íránem panuje obava, jaká by popř. byla reakce na zvyšující nátlak a sankce. Tato provázanost s teroristickou skupinou by mohla vést, ať už záměrně či ne, k další vlně nepokojů a k ještě větší destabilizaci regionu. Zároveň by mohl být Hizballáh předním aktérem na černém trhu s komoditami, zbraněmi či technologiemi, které by mohly Íránu dopomoci k dalšímu technickému pokroku v oblasti zbraní. Vlastnění jaderné zbraně Íránem je dle EU jednou z největších aktuálních bezpečnostních hrozeb.

Ekonomické aspekty krize

Od roku 2016, kdy Jaderná dohoda nabyla účinnosti, se mnoho evropských firem rozhodlo investovat a hledat obchodní příležitosti právě v oblasti Íránu a Perského zálivu. Evropské společnosti investovaly miliardy dolarů do obchodu s Íránem. Evropské ekonomické aktivity v regionu však začaly mnohem dříve. Velký rozmach byl ještě před uvalením sankcí v roce 2012. V roce 2011 měl Írán zisky především z obchodů na území EU, v roce 2012 pak EU představovala největšího obchodního partnera. Od té doby téměř 75 % importu z Íránu představovaly nerostné komodity, především ropa a její produkty. Ze strany EU se jednalo především o vývoz techniky, chemikálií a dopravní zařízení.

Státy Evropské unie a Írán vytvořily také nový nástroj, tzv. Instex – Nástroj na podporu obchodních výměn, jehož cílem je zabezpečit lepší obchodní vztahy s Íránem a umožnit tak členským zemím rozvoj obchodu i v oblastech Perského zálivu. Instex byl vytvořen jako jakýsi mezistupeň pro zachování dosavadní Jaderné dohody v lednu 2019. Zakládajícími členy byly samozřejmě opět Velká Británie, Německo a Francie. Tento akt je však vázán na zbylé části Jaderné dohody. V té je mj. zmíněna nutnost dodržování pravidel všech aktérů, mezi něž patří i snaha o zachování obchodních vztahů. Vzhledem ke stále pokračujícím sankcím ze strany USA má Instex i další význam. Je to prostor pro nedolarové transakce, a tedy o jakousi limitaci vlivu sankcí.

Ačkoliv se ve Vídni v únoru 2020 konala setkání představitelů Mezinárodní organizace pro atomovou energii, jejich úspěšnost byla minimální. Prvotním plánem bylo přijít s kroky, které by směřovaly k uklidnění celé situace a k nalezení vhodného řešení. V tomto případě však organizace selhala a jako mezinárodní instituce zatím nevystupuje dostatečně suverénně. Právě v této chvíli se pozornost upírá k EU a k uskupení E3 (Francie, Německo a Velká Británie), která by měla sloužit jako hlavní a možná i nahrazující aktér v této záležitosti. Prozatím se však nepodařilo přesvědčit Írán ke změně rétoriky a přístupu k západním státům.
Je tedy otázkou, jaké další kroky je možné ze strany EU podniknout, aby byla zachována diplomatická rovina a možnost kompromisu, který je dle EU a E3 jedinou možnou volbou, aby nedošlo ke zhoršení celé situace a k eskalaci konfliktu do podoby vojenského zásahu. Zároveň je také důležité uvědomit si postoj USA a jeho další kroky. USA se totiž v posledních letech posunulo do role „hegemona“ na poli mezinárodní bezpečnosti a není jisté, zda se EU nachází v dostatečně stabilní pozici, aby tomuto tlaku mohla dlouhodobě čelit. Prozatím to však vypadá, že EU nebude hrát již stabilní a důležitou roli na poli mezinárodní bezpečnosti jako unifikovaný aktér, ale zřejmě se prozatím stane i prostředníkem mezi USA a Íránem.

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru