22. 3. 2022

Jak dlouho Jižní Afrika ještě vydrží? Úvaha o poměrech v současné JAR

Jihoafrická republika čelí narůstajícím sociálním rozdílům mezi jihoafrickými občany a neustávající korupci v řadách politiků a úředníků vládního Afrického národního kongresu. Jak historie ovlivňuje současnost jedné z nejdůležitějších zemí afrického kontinentu a jaký vliv na její budoucí vývoj mohou mít nedávné komunální volby?

Název úvahy jsem si vypůjčil od britského a jihoafrického politologa FW Jonsona, emeritního profesora Oxfordské univerzity, narozeného a žijícího na penzi v Kapském Městě. V Británii a v Jižní Africe vydal v rozmezí dvou desetiletí kromě jiného dvě rozsáhlé knihy pod tímto názvem. V obou se zamýšlí nad budoucností Jihoafrické republiky. Ta první vyšla roku 1977 ve Velké Británii s podtitulem Rýsující se krize. Autor v ní odhadoval, jak dlouho ještě může přežívat Jižní Afrika pod nadvládou režimu apartheid, systému, který se snažil (a dodejme hned, že neúspěšně) oddělit od sebe obyvatelstvo podle rasové příslušnosti. Bělošské obyvatelstvo chtělo vytvořit z větší části země svou „vlast“ a zbytek ponechat pro jednotlivá černošská etnika. Ta měla nově obývat vlastní státy zvané bantustany či domoviny. Znamenalo by to tedy víc než už dávno zavedená a uplatňovaná rasová segregace, mělo se totiž provést úplné teritoriální oddělení rasových skupin Jižní Afriky vytyčením státních hranic. Jihoafričtí občané černé pleti měli v „bílé oblasti“ pobývat jen dočasně a pracovat zde pro bělošské obyvatelstvo za přísným evidenčních podmínek. 

Poslední desetiletí minulého století znamenalo nejen pro nás a východní Evropu, ale i pro Jihoafričany velký přelom. Změna politické situace v bývalém Sovětském svazu měla silnou odezvu i zde. Tehdejší jihoafrický prezident F.W. de Klerk oznámil na začátku února 1990, že „apartheid je mrtev“. Jeho vláda propustila na svobodu Nelsona Mandelu, odsouzeného v polovině šedesátých let na doživotí, a povolila dosud zakázané politické strany včetně Afrického národního kongresu (ANC). Po čtyřech letech usilovného vyjednávání o nové demokratické ústavě se roku 1994 uskutečnily první svobodné a nerasové volby, v nichž zvítězil ANC a Nelson Mandela se stal prezidentem. Na přípravě ústavy se podílel právník Cyril Ramaphosa, který poté ovšem opustil politickou dráhu a věnoval se ekonomickým aktivitám. Nelson Mandela i Willem de Klerk získali za mírový přechod země k demokratickému uspořádání Nobelovu cenu za mír. Bývalý a poslední bělošský prezident de Klerk zemřel 11. listopadu 2021. 

Prezident Zuma a narůstající korupce

Druhá kniha FW Jonsona se stejným názvem vyšla v roce 2015 v Jižní Africe a autor se v ní zamýšlí nad tím, jaké důsledky pro politický a ekonomický vývoj Jižní Afriky měly poslední dvě vlády ANC, hlavně ta pod vedením čtvrtého prezidenta Jacoba Zumy. Ten byl ve službě od roku 2009 jenom devět let z možných deseti, protože byl rozhodnutím vedení ANC svého úřadu zbaven. Vystřídal ho současný prezident Cyril Ramaphosa, který se tím vrátil do politiky. 

Politický i hospodářský vývoj v době Zumova vládnutí autora citované knihy děsil a považuje tehdejší vládu předsedy ANC a prezidenta Zumy za vyvrcholení katastrofy, která ohrožuje budoucnost země. Uvádí v knize výčet kauz, které proběhly, hlavně aféru týkající se nákupu vojenského materiálu včetně několika letadel značky Gripen a válečných ponorek v hodnotě miliard dolarů. Při ní měl Jacob Zuma coby tehdy ještě viceprezident získat obrovské peníze za to, že pomohl vybrat jako hlavního dodavatele jednu francouzskou zbrojařskou firmu. Samozřejmě prezident vše dodnes popírá, i když bylo prokázáno, že prostředníkem v celé nezákonné transakci byl jeho osobní poradce a bankéř Schabir Shaik, který byl soudem usvědčen a odsouzen k patnácti letům vězení. Jacob Zuma se měl tehdy obohatit o stovky tisíc amerických dolarů a dopustit se mnoha dalších vážných provinění, nejen zmíněné korupce, ale i praní peněz, vydírání a vyhrožování. Tehdejší prezident Thabo Mbeki ho odvolal z funkce místoprezidenta, ale Jakob Zuma se vyhnul soudnímu projednávání a uvěznění jen proto, že brzy nato prosadil odvolání Thabo Mbekiho z funkce předsedy ANC. Ten, než aby byl odvolán, raději rezignoval i na post státního prezidenta. Po několikaměsíční vládě prezidenta Montlanteho se Jacob Zuma stal sám novým prezidentem země. A tím i právně nepostižitelným.

Druhé vydání Jonsonovy knihy z roku 2017 nese navíc podtitul Krize pokračuje. Přináší celou řadu dalších velmi závažných obvinění prezidenta Jacoba Zumy. Zaměřuje se však i na vážné prohřešky, týkající se celé vládnoucí strany, tedy ANC. Popisuje katastrofálně se zhoršující ekonomickou situaci, nefunkčnost státní správy v důsledku nekompetentnosti ministrů a jejich úředníků. Upozorňuje při té příležitosti na stálou přítomnost zakořeněného klientelismu při vybírání a jmenování neschopných úředníků z řad členů ANC a tím stále se prohlubující korupce. Sám prezident si tehdy začal stavět rozsáhlé rodinné sídlo Nkandla v provincii KwaZulu - Natal pro svou mnohočlennou polygamní rodinu a velké finanční částky na něj pocházely ze státní pokladny. On sám i jeho rodina byli v úzkém osobním i obchodním kontaktu s indickými bratry Guptovými, kteří směrovali obchodní jednání ke svému prospěchu a pokoušeli se dokonce i ovlivňovat jmenování nových ministrů včetně ministra financí. Ještě závažnější ovšem bylo, že životní situace většiny obyvatelstva se rychle zhoršovala; zvyšovala se nezaměstnanost (hlavně mezi mládeží) a dokonce se začala stále častěji objevovat mezi lidmi černé pleti úvaha, že „za apartheidu bylo líp“. To vše autor zmiňované knihy přičítá nejen prezidentu Zumovi, ale celému autoritativně vládnoucímu Africkému národnímu kongresu. Ten podle něho (i podle jiných komentátorů) způsobil během tří desetiletí propad ekonomické síly země a přivedl tak statisíce prostých lidí do chudoby, která dnes na ně doléhá bezpochyby víc, než byla na konci dvacátého století. Pouze nová střední třída složená z občanů černé pleti a členů ANC profituje ze současné situace. Prohlubuje se tím ovšem propast mezi ní a většinou černošské populace.

Nástup nového prezidenta Ramaphosy a blýskání na lepší časy?

Po skončení Zumovy stranické i prezidentské funkce začátkem roku 2018 a po nástupu Cyrila Ramaphosy na jeho místo se znovu otevřely možnosti k soudnímu prošetření všech nepravostí, kterých se bývalý prezident v minulosti dopustil. To zajisté nebyl, a dosud není, snadný úkol. Mnoho členů ANC to dění vnímá jako útok na zasloužilého bojovníka proti apartheidu. Přesto došlo k znovuotevření případu bývalé i pozdější Zumovy korupce a dalších trestných činů. Projednala je „Komise pro vyšetřování obvinění z rozkrádání státního majetku“. Poté, co tato komise uznala jeho provinění, byl případ předán k řádnému soudnímu projednání. Ironií osudu je, že tato komise vznikla právě za vlády Jacoba Zumy z podnětu tehdejší veřejné ochránkyně práv Thuli Madonsel, protože případů rozkrádání státního majetku a případů korupce, kterých se dopouštěli vrcholní politici a jejich úředníci, vycházelo tehdy najevo stále víc.

Vedle provinění bývalého prezidenta vyřešila zmíněná komise podobná jednání u mnoha dalších provinilců, v neposlední řadě i jednoho z nejvyšších představitelů současného vedení ANC a druhé nejvlivnější osobnosti v ANC, jejího generálního sekretáře Ace Magashuleho. Ten byl nedávno předsedou strany Ramaphosou odvolán z funkce, když vyšlo najevo, že získal díky korupčnímu jednání obrovské jmění během několika let, kdy byl premiérem provincie Svobodný stát. Hrozilo, že se Magashuleho straničtí příznivci pokusí odvolat Cyrila Ramaphosy z vedení ANC poté, co se o to Ace Magashule z pravomoci své vysoké stranické funkce pokusil. Pak by bylo snadné zbavit ho i prezidentské funkce. Nejvyšší soud se však postavil proti. Spojení případů Jacoba Zumy a Ace Magashuleho přesto ještě může vážně otřást Ramaphosovou pozicí. Zatím se převaha sil kloní spíš na stranu současného prezidenta, jakkoli k zahájení soudního projednání vážných prohřešků obou zmíněných vysokých představitelů ANC dosud nedošlo. 

Důvodem je, že se Jacob Zuma odmítá dostavit k přelíčení. Ústavní soud ho proto za pohrdání soudem nedávno odsoudil k patnáctiměsíčnímu vězení. Po nástupu Jacoba Zumy do vězení propukly násilné protesty v jeho rodné severovýchodní provincii Kwa-Zulu Natal a vzápětí pak i v dalších dvou částech země. Vycházely hlavně z řad mladých příslušníků ANC, kteří přepadali a devastovali supermarkety, vykrádali je a ničili. Brzy se prokázalo, že vandalové byli organizováni Zumovými přívrženci a že šlo o promyšlenou snahu destabilizovat zemi. Jacob Zuma byl nakonec propuštěn z vězení ze „zdravotních“ důvodů. Velitel věznice o něco později veřejně přiznal, že hrozila vážná obava z dalších, ještě rozsáhlejších násilných akcí, a proto se rozhodl se souhlasem politiků propuštění neodkládat. 

Vyhlídky do nejasné budoucnosti

Zdá se, že východiskem z marasmu, který dnes v Jihoafrické republice panuje, (charakteristického hlavně pokračující korupcí vládních úředníků a neutěšenou sociální situací převážně mladých Jihoafričanů, z nichž je přes 40%, tedy asi 8 milionů nezaměstnaných), by bylo nahrazení vlády ANC jinou politickou garniturou. Jak ale nahradit nynější vládu vhodnější politickou silou, když opoziční hnutí je stále slabé a rozdrobené? Některé opoziční strany by byly dokonce ještě nebezpečnější, kdyby se dostaly k moci, jako například „Bojovníci za ekonomickou svobodu “, kterou vede mladý radikální politik Julius Malema, bývalý předseda mládežnické organizace ANC. Kdysi byl velkým Zumovým podporovatelem, pak jeho nejaktivnějším oponentem a nyní obdivovatelem. 

V nedávné době sám čelil několika trestním stíháním za korupci. Jeho strana chce navíc prosadit znárodnění průmyslu a násilné odebrání půdy bělošským farmářům podle vzoru sousedního Zimbabwe. To by byl definitivní konec Jihoafrické republiky. Z mnoha dalších politických stran a hnutí, které se už v minulosti účastnily volebního klání, se vymyká jen Demokratická aliance (DA). Ta v posledním desetiletí posiluje. 

Vloni na podzim se čekalo, zda se zlepší naděje pro budoucí politický a ekonomický vývoj v zemi. 1. listopadu totiž proběhly důležité komunální volby. Jejich výsledky v minulosti vždycky ukázaly, jaké bude směřování země po následných parlamentních volbách. Očekávalo se, že se tentokrát opět zeslábne pozice Africký národní kongres a posílí Demokratická aliance. Nestalo se tak. Oba nejvážnější rivalové ztratili poměrně velké množství mandátů na úkor dalších politických subjektů. Voleb se zúčastnilo přes čtyřicet stran a hnutí, z nichž dvě, Fronta svobody plus, kterou volili převážně bělošští Afrikánci, a Aliance patriotů, kterou vede bývalý starosta Johannesburgu Herman Mashaba, překvapivě posílily. Herman Mashaba spolupracoval v minulosti s tehdy vítěznou DA, ale v průběhu let se s ní rozkmotřil. Přesto je důležité, že ANC v nynějších „jen“ komunálních volbách oslabila, nedosáhla totiž celkově ani padesáti procent jako ve volbách předešlých. Takový výsledek by se snad mohl opakovat i v parlamentních volbách, které se budou konat v roce 2024.

Patová situace tedy stále pokračuje a osud krásné a bohaté Jižní Afriky je nadále otevřený. Mnozí doufají, že současný prezident Cyril Ramaphosa se ještě nějak vypořádá s problémy způsobenými stranickými kolegy ve vedení státu a místních samospráv. Do určité míry tomu nasvědčují jeho nynější rázné kroky proti korupčníkům, hlavně zmíněnému předchůdci Jacobu Zumovi, nejvlivnějšímu muži ve straně Ace Magashulemu a mnoha dalším. Odpověď na otázku, jak dlouho ještě Jižní Afrika vydrží, zůstává stále otevřená.

 

O autorovi: Otakar Hulec je afrikanista a bývalý vědecký pracovník Orientálního ústavu AV ČR.