Nabízíme nově dvě pracovní pozice - referent/ka a vedoucí konferenčního úseku!

20. 1. 2013

Kdo jsou vlastně islamisté v Arabském jaru?

V souvislosti s děním Arabského jara je používání termínu „islamismus“ velmi časté. Mluví se o vystřídání starých autoritativních a víceméně sekulárních režimů na Blízkém východě, hlavně v severní Africe, novými politickými elitami, často „islamisty“. Novinářské používání tohoto termínu dosahuje až inflačních hodnot a navíc si nejsem vždy jistý, že novináři vědí, o čem přesně píší.

Částečně i proto vyvolává mezi veřejností na Západě tento termín spíše obavy a v lepším případě zmatení. Vždyť za islamisty jsou přece označovány nejen organizace a politické strany, které začínají dominovat politice v zemích Arabského jara (Muslimské bratrstvo, An-Nahda,...), ale i radikální stoupenci Al-Káidy, různých odnoží Islámského džihádu, palestinského Hamásu, afghánský Tálibán atd. Používání stejného termínu pro tyto subjekty musí nutně negativně ovlivňovat pohled veřejnosti na dění na Blízkém východě a hlavně na důsledky Arabského jara. Je totiž obecně známo, že se po Arabském jaru islamisté zapojují ve velkém do politiky, mají úspěch ve volbách, případně i vítězí v boji o prezidentské křeslo...

Dle mého názoru je tak celá koncepce používání termínu „islamismus“ v obecném diskurzu velmi vágní a často až matoucí. Snaží se navodit zdánlivě jednoznačné povědomí o pojmu, který je ve skutečnosti velmi obecný - a navíc má ve své obecnosti a nejrůznějších proudech a pojetích, které ho reprezentují – i velkou vnitřní dynamiku. Vždyť třeba jen islamisté před Arabským jarem, kteří působili často v ilegalitě, nebo přinejmenším v opozici vůči vládnoucímu režimu, nemusí být dnes již zcela totožní s islamisty dnešními – tedy těmi, kteří jsou zastoupení v parlamentech a vládních koalicích v některých arabských zemích. A to i v případě, že nesou stále stejný název. Asi nejmarkantněji je možné demonstrovat dynamiku a nejednoznačnost pojmu „islamismus“ na nejznámější formaci Arabského jara: Muslimském bratrstvu v Egyptě. To od roku 1928, kdy vzniklo, prošlo do dnešních dnů celou řadou vývojových fází, rozštěpů, radikalizací i umírňování:

  • vzniklo jako charitativní a nepolitická organizace, která měla být alternativou nefungujícímu sociálnímu systému tehdejšího Egypta.
  • Posléze se prudce zpolitizovalo a zradikalizovalo, protože dosáhlo velké popularity a režim se ho začal obávat. Bratrstvo v sobě začalo vidět politickou alternativu a organizovalo i atentáty na nejvyšší státní činitele – to mělo za následek represe proti Bratrstvu a odchod řady členů do exilu.
  • za Násira zde bylo po svržení egyptské monarchie krátké příměří se státem, po kterém následovala další vlna represí a radikalizace Bratrstva.
  • za Sadata začalo postupné uvolňování – což vedlo k odštěpení radikálů. Uvolňování pokračovalo za Mubaraka, kdy se Bratrstvo stalo pololegální. Přesto si dokázalo udržet auru jistého mučednictví a opozice, což ve spojení s politickým aparátem, který dokázalo v době uvolnění rozvíjet se ukázalo během Arabského jara jako obrovská výhoda.


Pojem „islamismus“ je vzhledem k soudobému dění ve světě a k častému účelovému hledání paralel mezi islámem a politickým radikalismem, ještě více nekonkrétní než například pojem „křesťanská politika“. Přitom i „ochrana křesťanských hodnot skrze politiku“ může mít nejrůznější zabarvení, i když je v hlavách velké části obyvatel Západu zjednodušujícím způsobem zakotvena jako něco přinejmenším „relativně konstruktivního“ ve smyslu křesťansko-demokratických stran. Že může být i křesťanství a politika mít svou militantní podobu, nebývá dnes příliš připomínáno (ustašovský klerofašismus v Chorvatsku během druhé světové války, konflikt v Severním Irsku, „Boží armáda“ Josepha Konyho atd.).

Samotné chápání i definování pojmu „islamismus“ je velmi nejednoznačné a jinak ho může chápat veřejnost na Západě, odlišně odborníci a jinak samotní muslimové. Pro západní veřejnost má tento pojem vesměs negativní zabarvení. Odborníci naopak upozorňují na komplexnost a nejednoznačnost pojmu, která je zase složitě srozumitelná pro veřejnost. A muslimové zase pojmu často nerozumí z našeho pohledu, neboť pojem „islamismus“ není žádný tradiční arabský termín, který by se vyskytoval například v Koránu, ale začal se používat nejdříve na Západě. Nechci se pokoušet o definici, kterých je, jak jsem zmiňoval množství.

Přesto se pokusím najít alespoň některé styčné body, které se v různých definicích islamismu vyskytují – jsou jimi „revivalismus islámu“ a „politizace islámu“, přičemž ty mohou být pojímány velmi odlišně a odstupňovaně:

  • Revivalismus islámských hodnot – znamená „islámskou reformaci“ s podobnou logikou jako byla chápána křesťanská – tedy návrat k pravým/původním hodnotám a čistotě islámu. To může být samozřejmě interpretováno rozdílně – od doslovnosti až po symbolický návrat ke kořenům. Akcent bývá kladen na posílení role práva šarí´a a na muslimskou jednotu (obnova duchovně-politické jednoty muslimů – ideálem je chalífát). Často ale jde o očišťování islámu od různých „nánosů“, které jsou považované za cizí, nikoliv původně islámské – například súfismus a súfijské rituály (chadra, zikr), kulty světců a poutě k jejich hrobům a další. Vztah súfismu a islamismu ale nemusí být tak jednoznačný – i když ho některá islamistická hnutí jednoznačně odmítají, u jiných dochází k prolínání súfismu s revivalismem. Například sám zakladatel Bratrstva Hassan Al-Banná byl súfista.
  • Vnímání islamismu jako politického projektu (politické akce) ve smyslu moderního chápání politiky (poněkud zjednodušeně „politický islám“, „politizovaný islám“, „islám jako politická ideologie“ prosazovaná například islámskými politickými stranami). Nejde jen o obecně o „islámskou vládu“ – ta existovala od samotného vzniku islámu s existencí chalífátu, ale o moderní islámský revival spojený s politikou – což může být jak parlamentní politika, tak i radikalismus a teror. Jak prohlásil hlavní představitel tuniských islamistů Rašíd Ghannúší, který se po pádu Bin Alího vrátil z dlouholetého exilu: „Islám je (v Tunisku) starobylý, ale islamismus je relativně nový. Islamistickým hnutím mám na mysli akci, která se snaží obnovit islám v celé jeho šíři, která začala v 70. letech a která volá po návratu ke zdrojům islámu, která není založena na mýtech a neislámských tradicích“.

V hledání dalších sjednocujících charakteristik „islamismu“ by bylo možné pokračovat a snad by se daly nalézt i další styčné body nejrůznějších definic: islamismus jako obranná reakce na západní vliv nebo reakce na „dekadentní“ vlivy v muslimských společnostech – na nacionalismus, na etnickou, tribální, politická rozdrobenost atd.).

Jak jsem ale říkal, není cílem tohoto příspěvku pokoušet se o nějakou další definici islamismu, která by byla rovněž nedokonalá jako všechny předešlé. Je také třeba mít na paměti, že islámské chápání politiky je odlišné od západního pojetí, kde existuje poměrně jasné oddělení státu a náboženství (i když třeba nemusí být vždy přítomna odluka státu a církve). V tradiční muslimské společnosti, podobně jako v tradiční židovské společnosti, neexistuje oddělení světské a duchovní moci, které se tak prolínají v jedno. Vzhledem k roztříštěnosti muslimského světa šlo často o ideál, nicméně v době chalífátu tato jednota existovala a je inspirací pro dnešní stoupence islamismu.

Stoupenci islamismu mají v jistém ohledu velkou výhodu oproti jiným politickým silám – nemusí nijak definovat a přizpůsobovat svůj politický program. Vše je totiž stanoveno v Koránu, hadísech a dalších posvátných textech. „Islám je řešení“ je také velmi oblíbené heslo islamistů. Situace samozřejmě není tak jednoduchá jak se zdá, protože výklad Koránu neprovádí Alláh sám, ale lidé – a právě interpretace může být u jednotlivých islamistických hnutí velmi odlišná.

Termín „islamismus“ také žádným způsobem nevypovídá o tom, jakým způsobem zmiňované hodnoty, snahu o jednotu atd. usiluje dosáhnout. Spektrum je přitom velmi široké: od participace v politice např. prostřednictvím účasti ve volbách a respektování ústavnosti (sekulární ústavy – pro fundamentalistického muslima je totiž jedinou závaznou ústavou Korán) a politické soutěže přes odmítání demokracie jako prostředku prosazování islámských hodnot až po radikální antisystémové akce, které mohou být spojené s používáním násilí a terorismem. Pokud někdo trvá i nadále na používání pojmu „islamismus“, měl by pro alespoň mírně přesnější informaci používat termíny „umírněný islamismus“ a „radikální islamismus“.

Pokud sledujeme prolínání islámu a politiky na Blízkém východě nejen během Arabského jara, ale třeba již posledních několik desetiletí, můžeme vystopovat několik různých typů vnímání islamismu:

  • Participativní/legální/státotvorný – např. hnutí An-Nahda v post-Bin Alíovském Tunisku, Muslimské bratrstvo přibližně od 70. let minulého století (Egypt), AKP (Turecko), PJD (Maroko)
  • Radikální/džihadistický – používání subverzivních a násilných metod ke získání politického vlivu a dominance v muslimském světě (např. Al-Káida, Islámský džihád)

  • Hybridní/sui-generis – kombinují sociální práci, islámskou charitu atd. společně s násilím (Hamás v Palestině, Hizballáh v Libanonu), mohou také používat radikální rétoriku bez násilí (např. Hizb ut-Tahrír) nebo kombinovat radikalismus, sociální činnost s etnickou příslušností – Tálibán
  • Apolitický – např. některé súfíjské řády, někteří salafisté, dále např. hnutí Al-Adl wal Ihsán („Spravedlnost a charita“, Maroko), Tablíghí Džamá´at (mezinárodní misijní islámské hnutí s původem v Indii) – Je to ale ještě islamismus? Záleží na okolnostech a konkrétních situacích.

Zajímavá je poslední skupiny tzv. „apolitických islamistů“ – což by měl být vlastně kontradiktorní termín, neboť jako jeden z hlavních znaků islamismu je považována přinejmenším určitá snaha o politickou akci. Jak už bylo řečeno, řada islamistů pocházela z okruhu apolitických islámských hnutí. Ti však prošli myšlenkovým vývojem a posunem. Z tohoto pohledu je zajímavý třeba vývoj postojů egyptských salafistů, kteří přešli od apolitických postojů před Arabským jarem přímo k politické participaci. Jejich úspěch a popularita v postmubarakovském Egyptě však není tak překvapivá, jak by se mohlo na první pohled zdát. Mubarakův režim salafisty podporoval jako konkurenci právě Muslimskému bratrstvu (strategie: „rozděl a panuj“).

Bylo by možné velmi dlouho rozvíjet úvahy, ale abych svůj výklad uzavřel, pevně doufám, že se mi podařilo alespoň naznačit složitost i úskalí užívání pojmu „islamismus“ nejen v souvislosti s Arabským jarem. Mám za to, že prolínání politického a náboženského dění na Blízkém východě by nemělo být nadále charakterizováno zjednodušujícími a nejasnými pojmy, ale je třeba ho přijímat či kritizovat v celé jeho komplexnosti.

 

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru