Mezinárodní klimatické normy pod tlakem geopolitické rivality

Mezinárodní klimatický režim

Klimatický režim se vyvíjel postupně, přes Kjótský protokol, kde byly emisní cíle právně závazné, ale vztahovaly se jen na vybrané (především vyspělé) státy, k uspořádání Pařížské dohody, v níž si cíle stanovují samy jednotlivé země. Tento model byl možný v relativně příznivém geopolitickém prostředí před přijetím Pařížské dohody, které proběhlo v roce 2015 a kdy se podařilo dosáhnout téměř univerzální shody na cíli omezit globální oteplování výrazně pod 2 °C a usilovat o 1,5 °C. Nešlo pouze o konsenzus několika velmocí, ale o bezprecedentní přijetí společného rámce všemi stranami klimatické úmluvy.

Pařížská dohoda představuje posun od závazných kvót k režimu založenému na dobrovolných, národně stanovených příspěvcích (NDCs) a na postupném zvyšování klimatických ambicí. Spoléhá na to, že státy budou jednat v dobré víře. Logika dohody je reputační, nikoli sankční. Porušení závazků není formálně trestáno. Stěžejním mechanismem je transparentnost, pravidelný reporting a tlak mezinárodní reputace. Například závazek vyspělých zemí poskytnout 100 mld. USD ročně na klimatické finance do roku 2020 byl chápán jako gesto, jež má budovat důvěru rozvojových partnerů. Neplnění tohoto finančního slibu ale důvěru rozvojových států podkopalo a narušilo tak ochotu chudších zemí zvyšovat své klimatické ambice. Pařížský režim proto čelí přinejmenším dvojí výzvě, a to rostoucí rivalitě mezi velmocemi a současně prohlubujícímu se pocitu nespravedlnosti části aktérů.

Zásadní roli zde hraje normativní dimenze režimu. Princip společné, avšak diferenciované odpovědnosti, zakotvený v Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu, vychází z předpokladu historické odpovědnosti vyspělých států a jejich vyšší kapacity jednat. Výklad tohoto principu se však proměňuje. S růstem emisí některých rozvíjejících se ekonomik a proměnou globálního rozdělení bohatství se tento princip stává předmětem reinterpretace a politických sporů. Jde o proces vyjednávání o podobě normy, tedy nikoli zpochybnění cíle stabilizace klimatu, ale spor o to, jak spravedlivě rozdělit náklady a tempo transformace.

Přesto je Pařížská dohoda nadále považována za významný milník. Podařilo se vytvořit univerzální rámec, který přetrval změny vlád i geopolitické otřesy. Otázkou však zůstává, zda se podobné míry shody podaří dosáhnout znovu v podmínkách narušeného mezinárodního řádu.

Klimatická spolupráce ve stínu geopolitiky

Současné geopolitické napětí se neprojevuje pouze paralelně s klimatickou politikou, ale strukturálně ji proměňuje. Mezinárodní prostředí se posouvá od období relativní institucionalizované spolupráce do fáze, v níž bezpečnostní a mocenské kalkulace stále častěji převažují nad dlouhodobými globálními závazky. Klimatická spolupráce, která je závislá na důvěře, předvídatelnosti a recipročním očekávání, je na takové prostředí mimořádně citlivá.

Tento posun dobře ilustruje válka na Ukrajině. Konflikt generoval nejen mimořádné přímé emise, ale především přesměroval politickou pozornost i finanční kapacity směrem k bezprostřední bezpečnosti. Následující energetická krize vedla v krátkodobém horizontu k dočasnému návratu některých uhelných zdrojů v Evropě. Současně však urychlila investice do obnovitelných zdrojů a do diverzifikace dodávek jako součásti širší strategie energetické bezpečnosti. Téma klimatické transformace tak nebylo opuštěno, ale reinterpretováno skrze bezpečnostní rámec.

Zásadnější než bezprostřední emisní dopady je však eroze mezinárodní důvěry. Invaze Ruska prohloubila geopolitické blokové myšlení a přerušila spolupráci v oblastech, kde byla dosud relativně funkční. Významné formáty, jako Arctic Council či regionální vědecké iniciativy, které se zaměřovaly na sledování klimatických změn v Arktidě, omezily nebo pozastavily spolupráci s Ruskem. Tato situace je považována za příklad toho, jak geopolitické konflikty mohou podkopat důvěru a kooperaci i v oblastech, jež byly dosud relativně izolovány od vysoké politiky. Státy se dnes kvůli bezpečnostním rizikům snaží mít větší kontrolu nad strategickými surovinami, výrobou i technologiemi. Uzavírají zvláštní dohody o dodávkách nerostů, přesouvají výrobu zpět domů („reshoring“) nebo do „spřátelených“ zemí („friend-shoring“) a omezují vývoz kritických materiálů.

Tyto kroky mohou zvýšit odolnost jednotlivých ekonomik, zároveň však hrozí, že se světová ekonomika rozdělí do soupeřících bloků. A právě to může zpomalit klimatickou transformaci, která závisí na rychlém sdílení technologií, kapitálu a znalostí napříč hranicemi. Analýza publikovaná v roce 2025 navíc upozorňuje, že scénáře klimatické transformace, včetně hodnotících zpráv Mezivládního panelu pro změnu klimatu, vycházejí z předpokladu relativně stabilní mezinárodní spolupráce. Tempo snižování emisí tak v důsledku konfliktů může být výrazně pomalejší.

Rozpad důvěry je patrný i v samotných klimatických vyjednáváních. Opakované spory o klimatické finance, rozdílné priority globálního Severu a Jihu a zpochybňování férovosti systému vedou k tvrdším vyjednávacím pozicím a menší ochotě ke kompromisu. Reputační logika pařížského režimu se tak dostává pod tlak. Pokud státy pochybují o tom, že ostatní naplní své závazky, oslabuje se i jejich vlastní motivace zvyšovat ambice. O to výraznější je kontrast s tím, že při podpoře stran konfliktu jsou státy schopny alokovat značné prostředky velmi rychle, zatímco v oblasti klimatických závazků zůstává mobilizace zdrojů podstatně pomalejší.

V mezinárodním klimatickém režimu tak dochází k situaci, kdy cíle zůstávají formálně univerzální, ale podmínky jejich naplňování jsou stále více formovány fragmentovanou a strategicky orientovanou mezinárodní politikou. Jak tedy udržet kolektivní snahu v prostředí, kde je důvěra mezi aktéry oslabena a kde se klima stále častěji stává nástrojem širší geopolitické strategie?

Od univerzálního konsenzu k pluralitě řešení

V reakci na paralyzující spory v OSN se stále více prosazují polycentrické a minilaterální přístupy ke klimatu. Vznikají menší koalice ochotných, které se snaží postupovat rychleji a pragmatičtěji. Jedním z příkladů je Climate Club iniciovaný skupinou G7 v roce 2022, jehož cílem je koordinace dekarbonizace průmyslu a prevence úniku emisí. Podobnou logiku sledují sektorové iniciativy, jako je Global Methane Pledge, Powering Past Coal Alliance či nové koalice zaměřené na spolupráci v oblasti emisních povolenek. Tyto formáty sdružují státy ochotné postupovat v konkrétních oblastech bez čekání na globální shodu. Zatímco Global Methane Pledge je mezivládní iniciativou, Powering Past Coal Alliance propojuje státy s regionálními vládami. Polycentrická dynamika se tak neomezuje na mezivládní úroveň, ale propojuje státní, regionální nevládní aktéry do tematicky vymezených koalic.

Výhodou polycentrického přístupu je schopnost obejít blokády a experimentovat s politikami v menším měřítku a úspěšné modely následně rozšířit. Rizikem je naopak vznik paralelních, překrývajících se klimatických bloků. Fragmentace sice nemusí nutně ohrozit samotný cíl stabilizace klimatu, ale může erodovat normy zajišťující jeho kolektivní a spravedlivou realizaci.

Určitá diferenciace se přitom jeví jako nevyhnutelná. Podobně jako Evropská unie v jiných oblastech integrace pracuje s konceptem vícerychlostní spolupráce, i architektura klimatické spolupráce začíná vnímat realitu, že některé státy půjdou vpřed rychleji než jiné. Zajímavé bude sledovat, zda tuto diferenciaci přežije alespoň minimální společný rámec.

Zároveň se polycentrická dynamika nevyčerpává mezivládními koalicemi zaměřenými na implementaci konkrétních sektorových opatření. Vznikají rovněž hybridní iniciativy, které se snaží posunout samotné normativní jádro klimatického režimu. Příkladem je Fossil Fuel Non-Proliferation Treaty, iniciovaná sítí občanské společnosti a podporovaná některými státy, městy a regionálními vládami. Iniciativa vědomě odkazuje na úspěch jaderného režimu nešíření a snaží se přenést jeho normativní logiku do oblasti fosilních paliv.

Klimatický režim na rozcestí

Klimatické cíle zůstávají technicky i ekonomicky dosažitelné, avšak politické podmínky jejich naplňování se zásadně proměnily. Otázky moci, bezpečnosti a hospodářské soutěže dnes stále častěji vstupují do přímého napětí s logikou kolektivního sebeomezení, na níž byl pařížský model vystavěn.

Popisované posuny mají ambivalentní dopady. Strategická motivace může urychlit investice do nízkoemisních technologií a posílit ekonomickou racionalitu transformace. Současně však hrozí, že krátkodobé národní zájmy převáží nad potřebou koordinovaného globálního řešení. Klimatické závazky jsou čím dál častěji posuzovány prizmatem geopolitického soupeření, nikoli výhradně environmentální naléhavostí. Stabilita pařížského režimu bude záviset na schopnosti udržet alespoň základní institucionální důvěru a zároveň přizpůsobit jeho normativní rámec proměňující se distribuci moci a odpovědnosti.

Zásadní otázkou zde není, zda je možný návrat k harmonii mezi velmocemi, ale zda se podaří ukotvit dekarbonizaci v jejich jádrových zájmech. Dlouhodobá mezinárodní spolupráce může přetrvat i mezi rivaly, pokud je vnímána jako strategicky výhodná a institucionálně předvídatelná. Zároveň se klimatická politika dnes již neodehrává odděleně od debaty o bezpečnosti a moci. To neznamená, že se militarizovala, ale je hluboce zasazena do prostředí, kde se znovu testuje hodnota pravidel, závazků a mezinárodních institucí.

Pokud se dekarbonizace nestane součástí dlouhodobých strategických kalkulací hlavních mocností, bude klimatická spolupráce narážet na limity politické důvěry bez ohledu na technickou připravenost řešení. Budoucnost vícestranné klimatické spolupráce proto nespočívá jen v hledání nových závazků, ale v předefinování jejich strategického významu. Klima se udrží na globální agendě tehdy, pokud se znovu stane morálním imperativem, a zároveň strukturální součástí bezpečnostních a ekonomických strategií států. V opačném případě nebude problémem nedostatek řešení, ale absence dostatečně široké koalice aktérů kolem sdíleného cíle.

→ Nikola Adamovská je výzkumnice v oblasti mezinárodních vztahů a globální environmentální politiky na Katedře rozvojových a environmentálních studií Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a vedoucí výzkumu Institutu PULS.