Postavení Alžběty II. v současném britském politickém systému

V září letošního roku se Alžběta II. stane historicky nejdéle vládnoucím panovníkem Velké Británie. Předčí tak Viktorii I., která 64 letý rekord držela doposud. Podobně jako její praprababička nebo jmenovkyně Alžběta I. (1558-1603) byla současná panovnice za dobu své vlády svědkem epochálních změn ve Velké Británii i ve světě, ne náhodou se již při jejím nástupu na trůn v roce 1953 mluvilo o nové alžbětinské epoše.

Oslavy šedesátiletého výročí Alžbětiny vlády v roce 2012 ukázaly, že je současná královna respektována více, než kdy dříve. Teorii, jež mluví o tom, že by se v průběhu vlády měl panovník stát symbolem stability a kontinuity v dobách politických a sociálních změn, proměnila v realitu. Ačkoliv se podobnému uznání netěšila ona ani monarchie vždy (připomeňme annus horribilis 1992, kdy se rozpadla manželství tří z jejích čtyřech dětí a vyhořel Windsorský zámek), nyní panuje uvnitř britské společnosti poměrně výrazný konsensus. V průzkumech veřejného mínění je s působením Alžběty II. dlouhodobě spokojeno více než 80 % dotazovaných. Podpora monarchie v posledních třiceti letech neklesla pod 69%.

Jakou roli hraje ovšem britská panovnice v politickém systému? Jaký je reálný potenciál Alžbětiny výkonné moci a má její veřejné angažmá skutečný význam pro stabilitu a prosperitu státu?

Respektovaný odborník ústavního práva Walter Bagehot mluví ve své kanonické práci Anglická ústava (1867) o dvou rolích panovníka: roli výkonné a roli reprezentativní. Zatímco reprezentativní úloze je obecně věnován dostatek pozornosti díky její „divácky vděčné“ povaze, výkonná role je často zanedbávána, přestože je pro dennodenní fungování státu důležitější. Článek postupně představí obě role, jejichž pochopení je pro zhodnocení postavení Alžběty II. v současném politickém systému klíčové. Větší pozornost bude vzhledem k relevanci věnována roli výkonné.

Královské prerogativy a reálný potenciál výkonné moci

V letošním roce si kromě hledání paralel mezi životem Alžběty II. a královny Viktorie Británie připomene také 800. výročí podepsání Magny Charty Libertatum, úpisu Jana Bezzemka s dvaceti pěti barony z roku 1215. Od doby podepsání jednoho z nejdůležitějších právních dokumentů v historii prodělal ústavní systém Británie překvapivě velmi málo změn. Magna Charta nastartovala cestu země ke konstitucionalismu v podobě, jak jej známe dnes. Ačkoliv k omezení svévole suverénního panovníka došlo v praxi až po roce 1689 (přijetí Listiny práv), mnoho výkonných pravomocí je tak jako v roce 1215 delegováno i ve 21. století na nikým nevolenou osobu, tj. krále.

Alžběta II. je hlavou exekutivy, součástí legislativy a zdrojem judikativy. V její výlučné kompetenci je nadále jmenování ministrů, svolávání a rozpouštění parlamentu nebo připojování podpisu ke všem zákonům schválených parlamentem. Tyto pravomoci jsou obecně označovány jako královské prerogativy, jež nemají oporu v psaném zákoně. V důsledku přirozeného vývoje anglického systému zvykového práva se dnes panovník při výkonu prerogativů striktně řídí pokyny vlády, respektive ministerského předsedy. Podobně rozvolněná konstelace vztahu mezi složkami exekutivy automaticky vybízí k pochybám o spolehlivosti systému. Nabízející se otázka, zda je v roce 2015 myslitelné, aby se za specifických okolností panovnice neřídila pokyny ministerského předsedy, má díky precedentům ústavních krizí z relativně nedávné minulosti kladnou odpověď.

Časově i situačně nejbližší jsou ústavní krize, jejímž hlavním protagonistou byl Alžbětin dědeček – Jiří V. (vláda 1910-1936). Jejich relevance pro úvahy o potenciálu reálné moci současné panovnice je založena na teoretické replikovatelnosti příčin jejich vzniku a neexistenci právních změn v užívání královských prerogativů (panovníkových pravomocí). Jádrem ústavní krize z roku 1911 byl spor o omezení pravomocí Sněmovny lordů. Liberální premiér H. H. Asquith se snažil vynutit na králi hypotetický příslib jmenování desítek nových lordů s liberální afiliací, kteří by v případě nutnosti pomohli schválit návrh zákona blokovaného konzervativci. Jiří V. se dostal do velmi zřetelné patové situace, jelikož mezi základní zvyklosti politického systému patří zachovávání přísné neutrality panovníka a zároveň jednání na radu ministerského předsedy. Na těchto principech se dodnes nic nezměnilo. V případě, že by se současný premiér pokusil zneužít systém ve svůj prospěch, Alžběta II. by se ocitla uprostřed podobné ústavní krize.

Druhá významná ústavní krize vypukla o dva roky později při projednávání irského Home Rule. Kvůli hrozbě vypuknutí občanské války král zvažoval, zda případný návrh zákona, schválovaného pouze unionistickou stanou konfliktu, nevetovat. K takto kontroverznímu kroku nakonec díky králově konciliantní iniciativě nedošlo, ohrožení země je však podle odborníků ústavního práva stále nanejvýš relevantní příčinou pro odmítnutí podepsat vládou předložený zákon.

Největší pravděpodobnost opakování má ovšem spor o jmenování ministerského předsedy po všeobecných volbách, v nichž by ani jedna strana nezískala většinu mandátů. Současné tříštící se politické spektrum Velké Británie bude do budoucna této variantě výsledku voleb pravděpodobně nahrávat. V minulosti k obdobné situaci došlo v roce 1931 při sestavování národní vlády. Jiří V. jmenoval Ramseyho MacDonalda ministerským předsedou, ačkoliv labouristický politik neměl podporu vlastní strany ani obnovený mandát voličstva. Rozhodnutí, pověřit MacDonalda sestavením koaliční vlády v době hluboké ekonomické krize, se nakonec ukázalo jako šťastné, překročení králových kompetencí je zde ovšem jasně patrné.

Zhodnotit panování Alžběty II. z hlediska míry respektování pokynů jednotlivých vlád a ministerských předsedů je obtížné. Po dobu života panovníka, nejsou informace o schůzkách či písemné korespondenci s vládními činiteli přístupné. Ačkoliv byl vliv většiny panovníků v minulosti podceňován a následně po jejich smrti přehodnocován, dá se předpokládat, že v posledních šedesáti letech nedošlo k podobně závažné ústavní krizi jako byly ty v první polovině 20. století.

Premiéři Jejího Veličenstva

Daleko přesněji, než vykonávání královských prerogativů, můžeme zhodnotit využívání Alžbětiných neformálních pravomocí (práva na konzultaci, povzbuzení a varování). Královna se každý týden tradičně setkává s ministerským předsedou, aby spolu prodiskutovali současné dění. Setkání jsou přísně soukromá, jediné zprávy, které lze o jejich povaze a královnině roli v nich zjistit, pocházejí z memoárů bývalých premiérů a zákulisních informací Downing Street.

Obecně řečeno se Alžbětiny vztahy s labouristickými premiéry dají paradoxně označit za kvalitativně lepší, než ty, které měla až na výjimky s konzervativci. Jednou z velmi významných výjimek byl Winston Churchill, který ke královně choval až otcovskou náklonost. Harold Macmillan projevoval panovnici v 60. letech dostatek loayality, Edward Heath si ovšem držel rezervovaný odstup. O vztahu současného premiéra Davida Camerona s královnou se soudí, že je velmi dobrý. Cameron a ostatně i Tony Blair v minulosti mnohokrát zdůraznili, jak přínosné jsou setkání s panovnicí, jelikož žádný jiný poradce či politik v zemi se nemůže pyšnit tak podrobnými znalostmi moderních dějin a širokými zkušenostmi.

Nejvřelejší vztah měla Alžběta II. pravděpodobně s labouristou Haroldem Wilsonem, který strávil v Downing Street dohromady 8 let. Za protipól by se dala označit Margaret Thatcherová. V roce 1986 dokonce unikly do médií informace o dlouhodobém ideovém sporu mezi oběma ženami. Tiskový mluvčí panovnice, Michael Shea, měl reportérovi Sunday Times popsat Alžbětu II. jako příznivkyni levice a odpůrkyni premiérčiných politik, jež se dotýkaly dělnické třídy nebo hrozily podnícením rozpadu Commonwealthu. Buckinghamský palác vše vzápětí dementoval, přesto je vzhledem ke královninému celoživotnímu angažmá v záležitostech týkajících se Commonwealthu nebo celkově lepšímu vztahu s labouristy než konzervativci zřejmé, že je charakteristika nejspíše věrná.

Kotva naší doby

Winston Churchill kdysi prohlásil: „Monarchie je neuvěřitelně užitečná záležitost. Když Britové vyhrají bitvu, svorně pějí God Save the King, když ji prohrají, vymění ministerského předsedu.“ Citát, zdá se, velmi přesně vystihuje symbolickou důležitost panovníka, který kromě výjimečných situací sice není nepostradatelný z hlediska fungování státu, ale ve věci jeho stability se zdá být nezastupitelný. Suverénní panovník představuje logický symbol národa, ke kterému se lidé v dobách míru i války mohou upínat lépe než ke stranickými rozepřemi oslabovaným politikům - prezidentům či premiérům.

Alžběta II. představuje poslední článek v řadě britských panovníků, kteří svými činy postupně měnili roli přisuzovanou monarchovi. Většinu času dnes panovnice na rozdíl od svých předchůdců tráví plněním reprezentativních povinností. Čas strávený pročítáním materiálů z Downing Street, setkáváním se s premiérem nebo podepisováním zákonů je nepoměrně kratší, než čas věnovaný, jednoduše řečeno, občanům Velké Británie. Veřejné angažmá sestává z pravidelých návštěv regionů Spojeného království, zaštiťování mnoha charitativních organizací a oceňování občanů za významný přínos zemi. Fakt, že se s monarchií sebeidentifikuje většina Angličanů, Velšanů, Skotů i Irů Severního Irska, lze označit za jeden z nejdůležitějších výsledků Alžbětiny celoživotní práce.

Kromě morálního vlivu britského panovníka lze hovořit i o materiálních výhodách spojených s činností královské rodiny. Turisti, jež uvádí jako primární důvod své návštěvy Velké Británie zalíbení v královské rodině a touhu navštívit kulturní památky spjaté s monarchistickou minulostí země zde ročně utratí okolo 500 miliónů liber.

Mezi další významné složky reprezentativní role Alžběty II. patří státní návštěvy panovnice v zahraničí. Ty zůstávají v režii Downing Street, a tak jsou královna a ostatní členové královské rodiny vysíláni nejen do zemí Commonwealthu, kde se Británie díky bývalým koloniálním vazbám těší rozsáhlým obchodním privilegiím, ale například i do zemí Perského zálivu, jež na investiční pobídky reagují lépe, když obchodním jednáním předchází královská návštěva.

Generální tajemník OSN Pan Ki-mun označil Alžbětu II. v roce 2010 za „kotvu naší doby“. Vyjádřil tak společností obecně pociťovanou úctu a respekt, jež si během své vlády vydobyla. Výkonná úloha panovnice v současném politickém systému Británie je větší, než úloha monarchů Španělska, Beneluxu či severských zemí. Tradice úzké spolupráce s ministerským předsedou naznačuje, že Alžběta stále představuje relevantního hráče na politické scéně. Pokud v budoucnu princ z Walesu naváže na odkaz své matky, neexistuje významnější důvod, proč by měla v Británii instituce monarchie v blízké budoucnosti zaniknout. Zatímco bude přístí panovník většinu svého času i nadále věnovat důstojnému reprezentování země, zůstane díky vykonávání královských prerogativů zároveň „spícím strážcem“ ústavy.