Announcing the Winter Semester program of the IIR Critical Studies Seminar

13. 5. 2021

Protijaderná konference vědců Pugwash: proč je pohled vědců důležitý při hledání řešení kritických situací mezinárodní politiky?

Pugwash.org

V červenci 1955 přednesl lord Bertrand Russell (1872-1970) Manifest Russell-Einstein na tiskové konferenci v největším londýnském sále Craxten Hall. Obraceli se v něm k vědcům z celého světa, aby varovali lidstvo, že jde po nesprávné cestě. To už byla na obou stranách, sovětské i americké, po atomové zkonstruována i vodíková bomba. Tato Russellova iniciativa získává nový význam a relevanci i pro současnost, kdy oslabují nebo dokonce zanikají tradiční režimy kontroly zbrojení a odzbrojování, a zároveň s tím na scénu vstupují zcela nové zbraňové technologie, které se vymykají tradičním kontrolním mechanismům.

Cesta k pugwashské iniciativě

Bertrand Russell byl anglický matematik, logik, filozof a za své dílo Principia matematica získal Nobelovu cenu. Po výbuchu atomové zbraně v Hirošimě došel k závěru, že do mezinárodních vztahů vstoupil nový činitel, jenž možná bude nebezpečím pro lidstvo. Mluvil o tom hned po válce v listopadu 1945 ve Sněmovně lordů a předpověděl vznik ještě destruktivnější vodíkové bomby. Už tehdy chtěl, aby západní, ale i sovětští vědci spolupracovali na vytvoření mezinárodního systému kontroly jaderných zbraní. Všechno šlo ale jiným směrem. V roce 1952 pozval Stalin do Moskvy představitele zemí sovětského bloku, z Prahy tam jel ministr obrany Čepička, aby jim sdělil, že Sověti budou mít vodíkovou bombu dříve než Američané, a že proto přemýšlí o vojenském tažení armád sovětského bloku až za Rýn, čímž by byl učiněn konec kapitalismu. Tento plán naštěstí skončil se Stalinovou smrtí v roce 1953.

Vodíková bomba však byla v roce 1954 už na obou stranách. Bertranda Russella to vedlo k pokusu vyvolat hnutí vědců, které by neutralizovalo vznikající soutěžení obou protichůdných táborů o převahu ve vojenské či zbrojní oblasti. Ve svém Manifestu, který 9.července 1955 přečetl na tiskové konferenci v Londýně, oznámil: „...stále ještě mnoho mužů v odpovědných funkcích si neumí představit, co vše by bylo zahrnuto do války s nukleárními bombami… Není pochyb, že ve válce s použitím vodíkové bomby by byla největší města zničena. Po zkouškách této bomby na Bikini víme, že jaderné bomby mohou postupně šířit zkázu nad mnohem větším prostorem, než se předpokládalo… Sporné otázky nesmějí být řešeny válkou. To by mělo být pochopeno na Východě i na Západě… Máme volit smrt, jestliže nechceme zapomenout na své spory?“

Novináři, kteří dopředu netušili, co bude obsahem tiskové konference pak na Russella zasypali otázkami: „Jste si jist tím, o čem mluvíte, když strašíte všeobecnou smrtí, kdyby byla použita vodíková bomba?“

Russell odpověděl: „Všimla jste si, že Manifest podepsal Albert Einstein a dalších devět vědců – Max Born, Percy Brigdman, Leopold Infeld, Joliot-Curie, Herman Muller, Linus Pauling, Cecil Powel, Josef Rotblat a Hideki Yukawa? Někteří z nich jsou těmi, kteří se podíleli na objevu jaderné energie, a tito lidé tedy vědí, co říkají.“

Na otázku, jaký program by tedy měl Manifest vyvolat, Russell odpověděl: „Za prvé, pokusit se nalézt způsob, jak vyloučit riziko jaderné energie v míru i v případné válce. Za druhé, pokusit se nalézt způsob, jak postavit nukleární zbraně pod kontrolu a postupně je vyloučit z výzbroje velmocí. A za třetí, probudit a zaktivizovat občanskou odpovědnost vědců.“

Vědci se sjíždí do městečka Pugwash

V srpnu 1955 přijela do Londýna skupina sovětských vědců, akademici Topčijev, Kapica a Skobelcyn. Russell je získal pro svou myšlenku připravit konferenci vědců k debatě o možnostech realizovat systém kontroly jaderných zbraní na obou stranách. Organizace se ujal profesor londýnské lékařské fakulty Joseph Rotblat, též nositel Nobelovy ceny. Bylo však třeba pro konferenci zajistit místo a finance. S nabídkou se ozvali indický premiér Néhrú nebo řecký miliardář Onasis, který ale trval na tom, že se akce bude konat v jeho hotelu v Monte Carlu. Rotblat, který se ujal organizace, to však odmítl s poznámkou, že by to měla být reklama odzbrojení a ne striptýzu. Pak se ozval Cyrus Eaton, ocelář z Clevelandu, a nabídl svůj rozsáhlý dům ve své rodné vesnici Pugwash na poloostrově Nové Skotsko nacházející se na hranici mezi Kanadou a USA. Eaton psal, že je sám málo vzdělaným podnikatelem, ale že přečetl vše, co Russell napsal a obdivuje ho. Nabízí, že uhradí veškeré náklady účastníků včetně cestovného a výměnou chce, aby mu při konferenci bylo dovoleno sedět někde vzadu a poslouchat.

Na první konferenci v Pugwash rozeslal lord Russell pozvání 64 vědcům, avšak jen 30 pozvání přijalo a z nich se ještě 8 dodatečně omluvilo. Sjížděli se dva dny, 6. července 1957 se jich po večerní procházce u moře sešlo u večeře 22. Lord Russell byl po nemoci vyčerpán a nepřijel. Akce se tedy konala pod vedením profesora Rotblata a hlavní slovo měl Leo Szillard, jeden z tvůrců atomové bomby, která byla svržena na Hirošimu. Profesionální složení účastníků bylo zajímavé, sešlo se 15 fyziků, 2 chemici, 4 biologové a 1 právník.

Ze závěrečného prohlášení této první pugwashské konference vyplývá, že nejzajímavější výsledky podala první pracovní skupina. Jednalo se v ní o účincích zvýšené radiace, kterou způsobily dosavadní pokusné jaderné výbuchy. Až do této schůzky se o některých věcech veřejně nemluvilo, třeba právě o důsledcích jaderných výbuchů na zdraví celé populace. Některé údaje z této první zprávy z konference proto působily jako šok. Veřejnost se totiž dozvěděla, že nebezpečí zvýšení výskytu rakoviny a leukémie kostí v důsledku záření, je mimo pochybnost. To znamená, že pokusné výbuchy provedené v posledních 6 letech způsobí zvýšení přirozeného výskytu leukémie a rakoviny kostí během příštích desetiletí o jedno procento. V příštích 30 letech, budou-li tyto zkoušky trvat, bude zvýšení představovat nárůst na sto tisíc případů. A druhý efekt globálního radioaktivního spadu spočívá v genetických změnách příštích generací. A tady vyvstala otázka, jak přesvědčit vlády, aby přestaly s pokusnými jadernými výbuchy. V této věci dosáhlo pugwashské hnutí vědců svého prvního velkého úspěchu. Trvalo to sice dalších 6 let než velmoci v roce 1963 podepsaly smlouvu o zákazu jaderných zkoušek ve třech prostředích.

Od té doby proběhlo několik pugwashských konferencí o vědě a světových záležitostech, jak svá setkání dále účastníci nazývali. Program připravoval stálý výbor, v němž byli 3 Američané, 3 Rusové, 2 Britové a dalších 13 vědců. Jejich program lze shrnout do tří stěžejních bodů: odzbrojení, výchova a možnosti vědy pro rozvojový svět. Konferencí se od založení uspořádalo 43, poslední v červnu 1993 ve Švédsku.

Problematika odzbrojení

V roce 1964 se na konferenci objevila originální myšlenka. Obě velmoci měly v této době rozvinutý systém balistických střel, které mohly donést jadernou nálož až nad území protivníka. Bezpečnostní politika obou států tedy hledala spolehlivou obranu. Američané připravili plán obranného pásu protiraketových střel, který nazvali Sentinel. Na pugwashské konferenci v indickém městě Udaipúr se rozvinula debata, která vycházela ze dvou premis. Za prvé, že mezi SSSR a USA je relativní rovnováha ve strategické výzbroji, a za druhé, že za nastalé situace nezáleží na počtu a druhu mezikontinentálních střel. Množství, kterým disponovaly obě strany, stačilo k tomu, aby nikdo nenašel odvahu spustit jadernou válku. Proti americkému systému Sentinel vznikal stejný program i z druhé strany.

Psal se rok 1964 a velmoci se dostaly do nové technologické situace: útočné zbraně jsou relativně levné a mají obrovský účinek, zatímco obranné systémy jsou enormně drahé, ale s velmi omezenou efektivitou. Jaká je tedy role obrany ve strategických úvahách? Tato otázka velmi zaměstnávala pugwashské vědce. Námět přišel na Pugwashské konferenci v Karlových Varech v roce 1964, kam poprvé přijel také příští americký ministr zahraničí profesor Henry Kissinger. Stručně řečeno šlo o plán zřídit obranu pouze kolem hlavního města, kde se nachází politické a ústavní vedení země, a kolem jedné odpalovací základny mezikontinentálních raket, odkud by se mohla realizovat případná odpověď.

Touto debatou a závěry z Pugwashských konferencí dostaly rozhovory o strategických zbraních nový impuls. Dostaly název SALT I (Strategic Arms Limitation Talks). Příslušné dohody podepsali Richard Nixon a Leonid Brežněv v Moskvě v květnu 1972. Omezení jaderného zbrojení se týkalo dvou bodů: obě strany se zavázaly rozmísťovat systémy protiraketové obrany pouze v kruhu o poloměru 150 km kolem hlavního města a kolem jedné odpalovací základny.

Závěrem

Dosažení sovětsko-americké dohody v rámci SALT I považuji za klíčový moment v problematice omezení strategických jaderných zbraní. Úloha a zásluha Pugwashského hnutí v tomto mírovém procesu je nepochybná. V této črtě jsem především chtěl vzpomenout, jak důležitý a přínosný může být vstup odborníků či vědců do řešení kritických situací v našem veřejném životě. Zároveň jsem přesvědčen, že tato zkušenost může inspirovat i dnes. Obdobný přístup může být aplikován v dnešním kontextu kontroly zbrojení a odzbrojení, kdy se drolí či mizí tradiční režimy a zároveň nastupují zcela nové technologie. Hrozba nových závodů ve zbrojení mezi hlavními světovými velmocemi je tak podle mého názoru na nejvyšší úrovni od poloviny minulého století. Zároveň vstupují na scénu převratné technologie, které mohou v příštích deseti letech zásadně změnit charakter vojenství, jako například hypersonické nosiče jaderných či konvenčních hlavic nebo autonomně operující zbraňové systémy řízené umělou inteligencí. Nenastala právě teď chvíle pro nový Pugwash?

Článek vychází v rámci rubriky volná tribuna. 

O autorovi: PhDr. Jaroslav Šedivý, CSc. je historik, pracoval jako diplomat a v letech 1997-1998 působil jako ministr zahraničních věcí ČR.

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru