21. 3. 2023

Riziko triumfalismu: ruská agrese a znovuvzkříšení střední Evropy

Reuters
Policy
paper

Jak se proměnily vztahy v Evropě od začátku války na Ukrajině? Daniel Šitera a Jakub Eberle se v kapitole věnují tomu, jak různé pozice států vůči Ukrajině proměnily dynamiku politiky celé Evropy.

Ruská válka proti Ukrajině vnesla do střední Evropy novou dynamiku, která otřásla dosavadním sebepojetím regionu i jeho vztahováním se vůči unijnímu centru v západní Evropě. Představitelé Polska, Česka a Slovenska se rázně postavili do čela pomoci Ukrajině, která svou rychlostí i razancí překonala západoevropské členské státy. Maďarsko se naopak svou distancovanou pozicí dostalo do naprosté izolace. Dříve pasivní a málo viditelné Česko se dnes těší respektu evropských partnerů, což je dále posíleno dobře zvládnutým předsednictvím Rady EU.

Především čeští a polští politici a diplomaté ve svém veřejném i neveřejném vyjadřování oplývají sebevědomím, pocitem zadostiučinění a morální převahy. Středoevropský a pobaltský leadership při podpoře Ukrajiny je opakovaně zdůrazňován vůči západoevropským spojencům. Z Prahy pak zaznívají hlasy oznamující návrat „na světovou mapu“ a do centra evropského rozhodování.1 Visegrádská spolupráce zůstává spíše trpěna, a to zejména díky úsilí premiéra Petra Fialy a navzdory „provokativní“ pozici Viktora Orbána. Zdravé středoevropské sebevědomí je na místě. Nemělo by se ale zvrhávat k překládání dobře zvládnuté reakce na ruskou agresi do moralizující kritiky západoevropských protějšků, stejně jako přeceňování zdrojů i významu východního křídla EU a NATO. Česko by se mělo takovému triumfalismu vyhýbat, zvlášť pokud by měl vést k nadřazování se nad spojence. Své nově nabyté sebevědomí může raději využít k hledání pochopení a kompromisů mezi státy střední a západní Evropy, na jejichž spolupráci bude i nadále odkázáno při prosazování svých klíčových zájmů.

PROBLÉM: ZÁPAD PROTI ZÁPADNÍ EVROPĚ

Po dekádě (sebe)marginalizace dala ruská agrese střední Evropě příležitost opět zazářit. Česko, Polsko, Slovensko a pobaltské státy se bez váhání, rychle a jednoznačně postavily na stranu Ukrajiny. V rámci EU tak vytvořily avantgardu, která přicházela s aktivními iniciativami a vytvářela tlak na vyčkávající státy západní Evropy. Fialova vláda tuto pozici zastávala po zbytek roku. A to ať se jedná o průlomovou cestu českého, polského a slovinského premiéra do bombardovaného Kyjeva, nebo neúnavnou podporu protiruských sankčních balíčků a maximální pomoci Ukrajině.

Euforie z úspěchu upozadila dřívější sebemarginalizační instinkty střední Evropy, známé např. v podobě rituálního odmítání společného řešení migrace či zelené transformace. Nahradila je triumfalismem, poháněným mj. pocitem morální převahy. Tento triumfalismus je sdílen nejen politiky a vysokými státními úředníky, ale i think-tanky a komentátory. Má naprosto oprávněný základ, protože reaguje na dosavadní potlačení hlasu středo- a východoevropských elit v zahraniční a bezpečnostní politice EU. Z dřívější sebemarginalizace si však zachovává její polarizační potenciál, kdy jinak vítané zdravé sebevědomí přestřeluje právě do vyjadřování morální nadřazenosti.

Rychlá reakce Česka a Polska zároveň upevnila dlouho panující liberálně-konzervativní přesvědčení, že „nová“ Evropa má nahradit tu „starou“ v definování budoucích politik EU. Středoevropané tak podle této teze zprvu po boku Ukrajiny jako jediní bojovali za hodnoty svobodného světa. Německo se naopak ukázalo jako egoistická či dokonce ekonomicky zkorumpovaná země, francouzský postup jako morálně zkorumpovaný appeasement. Polemika Morawieckého s Macronem o jednání s „Hitlerem či Stalinem“ to ilustruje.

Přiznání kandidátského statusu Ukrajině, užší vztahy se západním Balkánem a úspěch ukrajinské protiofenzivy přetavily morální debaty do diskusí o reálném přemístění těžiště evropské politiky na východ. Podobné úvahy navazují na polskou strategii, kterou dlouhodobě budovaly národně konzervativní vlády pod vedením PiS společně s Orbánem, a za částečné asistence Pobaltí. Jejím cílem je ukotvit nové politické
a hospodářské centrum EU i NATO na dosud periferním východní křídle Západu. Příkladem je iniciativa Trojmoří nebo dlouholeté posilování kapacit polské armády.

Posílen byl tedy zejména tento konzervativní základ středoevropského atlantismu. Ten svoji podezřívavost vůči západní Evropě kompenzuje spoléháním na prohloubenou hospodářskou a vojenskou spolupráci se Spojenými státy a Velkou Británií. Za pravdu mu nyní dalo větší nasazení těchto mocností v obraně Ukrajiny. Jimi spolufinancovaná poválečná obnova Ukrajiny a absolutně podfinancovaného Trojmoří jsou pak vnímány
jako příležitost (viz kapitola D. Šitery) pro institucionalizaci těchto politických ambicí.

Nový středoevropský triumfalismus proto s sebou nese více či méně explicitní vymezování, které stojí a padá se současnou reakcí na ruskou agresi. Z takto pojímané střední Evropy je proto vylučován současný Orbánův režim a formát V4, stejně jako je souběžně přepínána kritika západoevropských spojenců. Tím se ale opomíjí dlouhodobá vzájemná závislost a širší rozměr vztahů s dalšími státy EU a NATO.

IMPLIKACE PRO ČESKO: NAPŮL V ČELE EVROPY, NAPŮL ZÁDY K VISEGRÁDU

Zopakujme, že právě zakončené předsednictví Rady EU ukázalo velmi schopnou a konsenzus hledající tvář české zahraniční politiky. Nově nabyté zdravé sebevědomí v tomto smyslu patří k suverénní zahraniční politice. Jenže pokušení triumfalismu a dokonce vidění Česka jako (středo)evropského premianta zároveň zbytečně zakrývá složitá dilemata i vnitřní pnutí, s nimiž se česká diplomacie musí vyrovnávat.

Prvním terčem triumfalistického vymezování je Visegrád, jehož užitečnost či udržitelnost je zpochybňována mj. právě s ohledem na problematické pozice Orbánova Maďarska vůči Rusku a Ukrajině. Zejména liberálnější představitelé vládní koalice upozorňují na notoricky známé problémy Budapešti s právním státem, lidskými právy či zneužíváním prostředků EU. Otevřená kritika a odmítání některých politiků se vůbec setkat s maďarskými protějšky, údajně „trojským koněm Ruska“, pak umožňuje posílat mediálně i přímo celý „umrtvený“ formát V4 do „kómatu“. Taková rétorika je mírněna konzervativnějšími hlasy ve vládě, s Petrem Fialou v čele. To pak vyvolává dvojí rozpor. Na jedné straně je to očividný rozpor mezi hlasitou kritikou Budapešti a mlčením či krčením ramen v případě podobných problémů geopoliticky spolehlivé Varšavy. Na druhé nastává problém, když má Česko s Maďarskem společný zájem, např. ve vyjednávání přechodného období pro embargo na dodávky ruské ropy. Těžko lze Maďarsko hlasitě odmítat jako proruské a zároveň s ním společně hledat tiché kompromisy.

Druhým terčem kritiky jsou pak státy západní Evropy v čele s Německem. Dodejme, že Česko je zde na oficiální úrovni mnohem umírněnější a konstruktivnější než třeba Polsko. Nakonec český a slovenský vztah k Německu zůstal ve srovnání s Maďarskem a Polskem relativně netknutý, zatímco český vztah k Rusku a Ukrajině se za poslední rok přiblížil polským pozicím. Triumfalistická rétorika je však významně přítomna na řadě poloveřejných fór a nakonec i ve veřejném diskurzu. Tato kritika sice oprávněně míří na skutečná selhání německé či západoevropské politiky, ale přinejmenším její vypjaté tóny nepomáhají solidní analýze. Namísto hledání příčin odlišných postojů je totiž považuje za a priori zbabělé či nemorální, často bez ohledu na širší kontext role těchto zemí v podpoře Ukrajiny. Chybí pak i větší sebereflexe ohledně vlastní (ne)připravenosti. Česká armáda byla např. podfinancovaná podobně jako ta německá. Německo naopak bylo mezi státy EU největším donorem rozvojové pomoci Ukrajině po roce 2014 (a ani v kontextu válečné podpory si nevede zdaleka tak špatně).

EVROPA BEZ TRIUMFALISMU

Česko by mělo využít své nově nabyté sebevědomí pro sjednocování (středo) evropských vztahů. Je totiž jistě možné legitimně poukázat na marginalizaci středo- a východoevropských aktérů a žádat rovnoprávné postavení v EU a NATO, aniž by tím česká zahraniční politika tyto vztahy zbytečně polarizovala. Místo toho může ČR napříště posílit svůj hlas a kapacity vstupováním do různých bilaterálních i minilaterálních vztahů, ovlivňovat je, a tím hledat společná evropská řešení.

Osvědčené formáty středoevropské spolupráce jako Slavkovský formát s Rakouskem a Slovenskem by se měly posílit, zatímco je možné hledat i nové. Visegrádská spolupráce se i nadále vyplatí a je možné ji nyní udržovat alespoň na úrovni pracovních vztahů, nebo ji popř. rozvíjet v méně kontroverzních oblastech, včetně rozvoje nevládní a občanské společnosti.

Naprosto logické je prohloubení vztahů s velkými jižními státy jako Itálií, a to vedle udržování dobrých vztahů s Francií a Německem. V zájmu jejich udržitelnosti by všechny tyto vztahy měly být budovány nadstranicky, nikoli na základě momentálních sympatií a ideologických vazeb. To platí i pro jinak vítané utužení česko-polských vztahů. Polské parlamentní volby na podzim 2023 mohou z vlády po osmi letech odstranit národní konzervativce. Itálie je pak známá pravidelným střídáním vlád.

V českém zájmu je také uklidňovat často oboustranně polarizovanou frontu mezi střední Evropou a Bruselem či Berlínem, což se v době předsednictví dařilo poměrně uspokojivě. Praha tímto bude moci flexibilněji reagovat na politické dění v regionu a jednotlivých zemích, ale pragmatičtěji uchopit i úvahy o přemístění těžiště evropské politiky na východ.

Česko takto může střízlivěji pojmout rekonstrukci Ukrajiny a východní rozšíření. Evropská unie totiž bude těžko plnit vlastní finanční závazky vůči Ukrajině. Podobně zřejmě bohužel opadne i politická vůle k rychlému východnímu rozšíření. Pokud Česko hodlá prosazovat rychlejší rozšíření, bude také muset přistoupit na kompromis s velkými západoevropskými státy stran souběžného prohloubení akceschopnosti EU. Příkladem je zavedení kvalifikované většiny v zahraniční a obranné politice EU (viz kapitolu J. Kováře a J. Eberleho).

→ Střední Evropa v čele s Českem a Polskem po dekádě (sebe)marginalizace začala usměrňovat zahraniční a bezpečnostní politiku EU. Hlas a iniciativa Středoevropanů společně s pobaltskými státy předčily Západoevropskou reakci vůči ruské agresi proti Ukrajině.

→ Nově získané zdravé sebevědomí hrozí přejít v pocit a rétoriku morální převahy nad západoevropskými spojenci. Takový triumfalismus ale více rozděluje, než aby vytvářel podmínky pro posílení spolupráce střední
a západní Evropy na základě vzájemného respektu.

 

Kapitola vyšla v letošní výroční publikaci “Svět v proměnách 2023: Analýzy ÚMV”.