September issue of the Czech Journal of International Relations is out!

26. 4. 2021

Vývoz zbraní: Slepá skvrna české lidskoprávní debaty

Reuters

V české debatě o zahraniční politice hrají lidská práva zásadní roli. Překvapivě se ale příliš nemluví o lidskoprávních dopadech vývozu zbraní, přestože zde má Česko v rukou mnohem hmatatelnější nástroje než třeba ve vztahu vůči často kritizovanému Rusku a Číně. Vývoz zbraní je tak slepou skvrnou české lidskoprávní debaty, která podkopává důvěryhodnost mnohých zastánců lidských práv, ale brání i efektivnější formulaci veřejného zájmu při povolování zbrojních exportů.

Lidská práva hrají zásadní roli ve veřejné debatě o roli Česka ve světě. Zvláštní pozornost pak vyvolává přístup k autoritativním mocnostem v čele s Ruskem a Čínou. Právě ve vztahu k Moskvě a Pekingu zaznívá hlasitá kritika, kdy je politika současné i několika bývalých vlád kritizována za údajné opouštění „havlovské“ lidskoprávní tradice ve prospěch ekonomických výhod, onoho „počítání grošů“, jak to formuloval předseda Senátu Miloš Vystrčil.

Česko je ale zároveň významným exportérem zbraní. Podle švédského institutu SIPRI jsme v letech 2010–2019 byli 21. největším vývozcem zbraní na světě s jedním z největších nárůstů ze sledovaných zemí. Také oficiální statistiky Ministerstva průmyslu a obchodu ČR (MPO) ukazují, že čeští exportéři dnes vyvážejí troj- až čtyřnásobně více než před deseti lety. Většina českého vývozu sice proudí do víceméně bezproblémových zemí, významné zakázky ale směřovaly také do lidskoprávně naopak vysoce znepokojivých destinací, např. Saúdské Arábie, Spojených arabských emirátů či Egypta.

Role principiálního zastánce lidských práv a úspěšného vývozce zbraní se ve výše zmíněných příkladech dostávají do přímého rozporu. Na tento protiklad však v české debatě téměř nikdo, s čestnou výjimkou několika spíše menších nevládních organizací, soustavně neupozorňuje. Vývozy zbraní jsou tak slepou skvrnou české debaty o lidských právech v zahraniční politice.

To je o to zajímavější, že jde o problém, který je řešitelný na národní úrovni. Zatímco kritika ruského či čínského porušování lidských práv je sice pochopitelná a správná, lze však důvodně pochybovat o tom, jestli je v možnostech Česka cokoliv reálně změnit. U vývozu zbraní je naopak rozhodnutí čistě v rukou českého státu. Pokud se tedy Česko rozhodne, že nechce, aby jeho zbraně sloužily např. lidská práva porušujícím režimům, může se poměrně jednoduše rozhodnout je nedodat.

Pro pořádek dodejme, že tento text necílí ani na zbrojní firmy a nechce je kritizovat za to, že se chovají jako jakýkoliv jiný ekonomický aktér, který chce využít obchodní příležitost a maximalizovat svůj zisk (za předpokladu, že přitom neporušuje platné zákony). Nekritizuje ani ministerské úředníky, kteří pravidla vykládají a uplatňují, ale nejsou tvůrci politického zadání, jež je v této otázce zcela klíčové. Jeho adresátem jsou čeští politici, novináři, intelektuálové a aktivisté podílející se na veřejné debatě a přispívající k formulaci národního zájmu i hodnot, na kterých by měla zahraniční politika stát. Domnívám se, že přehlížením otázky vývozu zbraní zastánci lidských práv podrývají svou důvěryhodnost. Nahrávají tak svým kritikům, podle nichž je lidskoprávní rétorika často spíše moralistickým „ornamentem“ pro domácí publikum než upřímnou snahou docílit konkrétních a hmatatelných výsledků.

Lidská práva a exportní licence

Lidská práva přitom hrají v rozhodovacím procesu o vývozních licencích významnou roli a jsou explicitně jedním ze základních kritérií, které je třeba posoudit. Zájemci o lidskoprávní problematiku se zde tedy nemusí vlamovat do zavřených dveří. Stačilo by jim jen důsledně sledovat, jak stát dodržuje své vlastní právní předpisy a politické deklarace.

Obchod s vojenským materiálem totiž není běžný byznys – a nepovažuje ho za něj ani české a mezinárodní právo. Vývoz jakékoliv položky, která je dle legislativy považována za vojenský materiál, podléhá licenčnímu řízení. Bez povolení Licenční správy MPO, jež se rozhoduje na základě závazných stanovisek ministerstev zahraničních věcí, vnitra a obrany, nelze z Česka vyvézt žádnou munici, zbraň, či třeba jen její jen součástku určenou pro zahraničního výrobce. Rozhodování je zde v kompetenci národních států, ale členové Evropské unie své rozhodování koordinují skrze pracovní skupinu COARM a řídí se zásadami vytyčenými ve Společném postoji Rady EU z roku 2008. Ten definuje celkem osm kritérií, které mají členské státy zohlednit při udělování vývozních licencí. Hned druhým kritériem na seznamu je pak „dodržování lidských práv v zemi konečného určení a dodržování mezinárodního humanitárního práva touto zemí“.

Český právní řád vývoz zbraní upravuje obecněji a ve vztahu k lidským právům spíše nepřímo. Zákon č. 38/1994 Sb. konstatuje, že Ministerstvo zahraničních věcí ČR posuzuje licenční žádosti mj. „z hlediska zahraničněpolitických zájmů České republiky, dodržování závazků vyplývajících pro Českou republiku z mezinárodních smluv, jakož i z členství České republiky v mezinárodních organizacích“. Jak je tento „zájem“ definován, je tedy ponecháno zejména na vládě, která je za zahraniční politiku zodpovědná. Podíváme-li se do klíčových dokumentů, pak musíme konstatovat, že se exekutiva spojování vývozu zbraní a lidských práv spíše vyhýbá. Platná Koncepce podpory lidských práv a transformační spolupráce, ani obecná Koncepce zahraniční politiky ČR totiž k tématu neříkají nic. Zástupci exekutivy s premiérem (a prezidentem) v čele naopak hovoří o zbrojním průmyslu zejména jako o odvětví, které je třeba podpořit aktivní ekonomickou diplomacií.

Politický (ne)zájem

Zahraničněpolitické zájmy jsou ale z povahy věci bytostně politickou kategorií. Neexistuje totiž žádná přísně objektivní cesta, jak vážit např. hmatatelný a jistý (i když krátkodobý) přínos vytvořených pracovních míst v obranném průmyslu s mlhavým a často dlouhodobým rizikem, který s sebou vývoz zbraní přináší. Tedy např., že budou použity při potlačování lidských práv nebo třeba přeprodány nepřátelskému státu či teroristické organizaci. K tomu navíc může dojít i desítky let po původním exportu, jak ukazuje třeba příklad československých zbraní v rukou tzv. Islámského státu.

Rozhodování o tom, čemu bude dána priorita a co bude označeno za zahraničněpolitický zájem, se tedy odehrávají v prostředí nejistoty, kterou nemůže žádné expertní či technické vědění zcela odstranit. Jsou proto vždy do značné míry politická, protože se do nich nutně promítají hodnotová kritéria, politické soudy či nejisté odhady budoucích rizik. Definice zájmu je proto nevyhnutelně rozporuplná a měla by být otevřená diskusi, jež by zahraničněpolitický zájem průběžně redefinovala, upravovala a aktualizovala. Je tedy s podivem, že zde nezaznívají silnější hlasy ze strany politiků či médií, které by požadovaly větší důraz na lidská práva v definici českého zájmu ve vztahu k vývozům zbraní. Zvlášť pokud si toto relativní ticho porovnáme s tím, jak hlasitě se lidskoprávní argumenty ozývají, např. když se jedná o českou pozici vůči Číně a Rusku, a jak tvrdě se zde odsuzuje prioritizace ekonomické diplomacie. Ve volebních programech z roku 2017 neměla požadavek většího důrazu na lidská práva při posuzování vývozu zbraní žádná z v parlamentu zastoupených stran, přestože o lidských právech jich hovořilo hned několik. Prakticky nic nenajdeme v posledních dvou letech ani ve sněmovních stenoprotokolech, s drobnou výjimkou Lubomíra Zaorálka a Tomia Okamury. Mimo ně se k tématu občas vyjadřují snad jen někteří zástupci Pirátů a KSČM, např. europoslankyně Markéta Gregorová a Kateřina Konečná.

Veřejná debata

Pro účely tohoto příspěvku proběhla analýza zhruba 450 textů z českých médií, které byly vyhledány databází Anopress podle klíčových slov „vývoz zbraní“ a „zbrojní export“ pro období mezi zářím 2018 a zářím 2020. Ta ukazuje, že po větším důrazu na lidská práva při posuzování vývozu vojenského materiálu systematicky volají jen některé neziskové organizace, především Nesehnutí, Social Watch a Amnesty International. Těm se však daří do mediálního mainstreamu pronikat spíše výjimečně a jejich pozice tak najdeme spíše v médiích, jako je Deník Referendum nebo A2larm. Například do veřejnoprávních médií jsou zváni výrazně méně, než je tomu v případě zástupců obranného průmyslu.

To neznamená, že by se o vývozu zbraní nemluvilo vůbec. Debata se však vazbě na lidská práva spíše vyhýbá, a když už zde zazní, tak jen s ohledem na konkrétní příklady bez širších důsledků pro politiku zbrojních exportů. Uveďme si pro ilustraci dva nejvýznamnější. Prvním z nich byla Saúdská Arábie po vraždě novináře Džamála Chášukdžího na konzulátu v Istanbulu v říjnu 2018. V této souvislosti se pozornosti dostalo zákazu vývozu zbraní, který na Saúdy uvalilo Německo, i podobnému, nakonec neúspěšnému požadavku amerického Kongresu. V českém kontextu po přijetí podobných opatření volali Lubomír Zaorálek a Tomio Okamura, v médiích jej pak podpořili např. Ivan Bartoš či Kateřina Konečná. Situace však brzy vyšuměla a nevedla k žádné širší diskusi o tom, jak a podle čeho Česko rozhoduje, kam vyveze zbraně.

Druhým případem bylo Turecko po začátku ofenzivy proti syrským Kurdům v říjnu 2019. Zde se Česko po krátkém váhání přidalo ke společné linii EU a na několik měsíců zcela pozastavilo vydávání licencí do Turecka. Poslanecká sněmovna vydala jednomyslnou deklaraci, v níž tento krok podpořila, k čemuž se přidala i řada politiků napříč spektrem. Vývoz zbraní zde však hrál spíše vedlejší roli a politici i komentátoři volali spíše po uvalení širších ekonomických sankcí. Celá debata tedy byla hlavně o vztazích s Tureckem, důsledky pro obecnou praxi vývozu zbraní zde hledaly opět jen zmíněné neziskové organizace a opět jen s velmi malým mediálním pokrytím.

Příležitost pro lepší politiku vývozu zbraní a důvěryhodnější lidskoprávní diskuzi

Povolování vývozu zbraní není otázkou souboje dobra se zlem. Vedle lidských práv a pracovních míst zde hraje roli také udržení životaschopného obranného průmyslu v Česku nebo dopad na regionální stabilitu či mezinárodní terorismus. Rozhodování by pak mělo probíhat poměřováním těchto různých aspektů optikou zahraničněpolitického zájmu. K jeho jasné formulaci však nemůže dojít bez většího zájmu na straně politiků i veřejnosti.

Lidská práva jsou možnou cestou, jak tento širší zájem podnítit, a to díky jejich pevnému zakotvení v diskusích o české roli ve světě. Právě s poukazem na lidskoprávní důsledky (zejména některých) zbrojních exportů lze vytvářet tlak na to, aby jejich zastánci předložili silnější argumenty jdoucí za rámec obecných frází o podpoře zaměstnanosti či zachování průmyslových kapacit. Pak bude možné vést skutečně přínosnou debatu, v níž budou kladeny a zodpovídány i ty zásadní otázky. Například kolik pracovních míst dnes přesně závisí na vývozech do lidskoprávně problematických zemí, jak jsou tato místa udržitelná a jaké jsou případné náklady na jejich přesun do civilního sektoru. Nebo jestli ten či onen obchod přináší přidanou hodnotu pro technologický rozvoj obranného průmyslu, který je jistě v národním zájmu, nebo naopak třeba jen přeprodává starší vyřazenou techniku a nepřináší tak žádný potenciální benefit obranyschopnosti ČR. 

Větší důraz na propojení otázek vývozu zbraní a podpory lidských práv by tak Česku prospěl hned dvakrát, a to v prosazování konzistentnějších a důvěryhodnější lidskoprávních pozic, ale také v efektivnější a legitimnější politice zbrojních exportů.

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru