Zahraniční politika jako tradiční silná stránka České republiky: Východní partnerství a západní Balkán

Zvláštní důraz je během šestiměsíčních cyklů kladen na summity hlav států, kterých členský stát může uskutečnit jeden nebo maximálně dva. Z českého pohledu by se podle dřívějších příslibů a dobrých zkušeností jevilo jako nejlogičtější zorganizovat summit Východního partnerství, které bylo v květnu 2009 spuštěno právě v Praze. Po 13 letech by se tedy osud této východní dimenze Evropské politiky sousedství opět vrátil zpět do českého hlavního města, což by jistě mělo jak symbolickou, tak velmi praktickou rovinu, a znamenalo by to velkou příležitost pro českou diplomacii.

Z důvodu pandemie koronaviru však došlo v poslední době k rozvolnění kalendáře dvouletého systému setkávání s hlavami států šesti východoevropských zemí, které se původně mělo uskutečnit již v červnu 2020, ale nakonec k němu dojde až na podzim tohoto roku. Proto by tato příležitost nemusela připadnout do doby českého předsednictví. V tom případě by česká diplomacie mohla zvolit jiný pomyslný zlatý hřeb: region západního Balkánu a jeho integraci do unijních struktur. Minulé zkušenosti bulharského a chorvatského předsednictví totiž ukázaly, že se i zde dá docílit slibných výsledků a proměnit setkání s místními elitami ve značný zahraničněpolitický úspěch.

Samotnou kapitolou je i koordinace v rámci tzv. tria zemí s Francií a Švédskem, v rámci kterého lze Francii považovat za zemi s omezeným zájmem o region východní Evropy (s výjimkou Ruska) a Švédsko naopak za jednoho z tahounů evropské východní politiky. Právě se Švédy by ČR měla v otázce Východního partnerství, ale také západního Balkánu, dále prohloubit svou spolupráci. V rámci koordinace s Francií by mělo dojít k jasnému vymezení prostoru a vzájemné podpoře priorit v různých oblastech, což může nakonec pomoci všem třem hráčům.

Východní partnerství jako nejlepší volba

Politika Východního partnerství si prošla v posledním období poměrně dynamickým vývojem. Kromě protestního hnutí v Bělorusku se zásadní výzvou stal také válečný konflikt mezi Arménií a Ázerbájdžánem o Náhodní Karabach. Evropa v této části světa ztrácí půdu pod nohami v důsledku vývoje pandemie koronaviru, nedostatečné pomoci východním partnerům v oblasti vakcinace a stále asertivnějších kroků Ruska a Číny.

V tomto kontextu lze za negativní prohlásit také minimálně dvojí posunutí summitu se šéfy těchto šesti států, jež jako by odsouvalo tuto politiku až na druhou kolej za domácí problémy či integraci západního Balkánu, kde se Unie od počátku pandemie angažovala o poznání výrazněji. Všechny tyto okolnosti ubírají v poslední době Unii z jejího pozitivního kreditu, který si EU předtím získala díky finanční pomoci a poskytnutí ochranných pomůcek a dalšího vybavení nutného pro řešení okamžitých následků krize. Ještě před několika měsíci to totiž vypadalo tak, že EU je ve všech šesti zemích na první pozici mezi zahraničními partnery, kteří s důsledky pandemie výrazně pomohli. Dnes již situace vypadá o poznání jinak a popularita Unie začala postupně klesat nejen kvůli svému nepřesvědčivému přístupu k distribuci vakcín. Tento trend nezvrátilo ani nedávné prohlášení 13 evropských členských států zasazujících se o zapojení východních partnerů do společných nákupů vakcín a jejich distribuce i mimo program COVAX pro rozvíjející se země ve světě. Pozitivně byla přijata alespoň regionální iniciativa českého předsednictví V4, která představila nový program V4East Solidarity za účelem řešení následků pandemie koronaviru.  

České zařazení Východního partnerství jako priority předsednictví – bez ohledu na summit hlav států – by znamenalo vrátit východní politice EU její náležité přední místo na evropském pořadu dne. Z hlediska praktické náplně a agendy tohoto setkání by česká diplomacie mohla dále rozvíjet nastavený kurz zacílený na posílení odolnosti východních partnerů, jež ČR od počátku aktivně pomáhá formovat. Minimálně od tří asociovaných zemí s EU přitom víme, že mají eminentní zájem rozvíjet své schopnosti vypořádat se s hybridními hrozbami, včetně kybernetické odolnosti, boje s dezinformacemi, ale i zapojení do evropských institucí zabývajících se těmito fenomény. Budování institucí a zvyšování kapacity a školení státních úředníků v nejrůznějších oblastech, včetně boje s korupcí, organizovaným zločinem či pašování a dalšími je i evropským společným zájmem.

Významné přitom bude, aby se změny projevily v každodenním životě obyvatel Ukrajiny, Běloruska, Gruzie, Moldavska, Arménie, Ázerbájdžánu. Nejlepším prostředkem k tomu bude dále liberalizovat vzájemný obchod a uvolnit tržní bariéry, posílit západní investice do tohoto regionu, ale také prostřednictvím evropských finančních nástrojů motivovat země k provádění reforem a zacílení na udržitelnost, včetně digitální a zelené transformace. Ty jsou v podmínkách východních partnerů na jiné úrovni než v EU samotné, ale to nic nemění na faktu, že můžou z hlediska transformace ekonomiky a společnosti cílit rovnou na vyšší metu.

Nakonec zajímavou příležitostí se může stát i rozvoj a podpora mezilidských kontaktů, občanské společnosti, demokratizace a také posilování právního státu, které bylo v hodnocení Evropské komise v březnu minulého roku hodnoceno jako nedostatečné. Česká diplomacie zde může přispět svými dobrými zkušenostmi v oblasti vzdělávání a podpory nezávislých médií či reformování místních a regionálních samospráv, kde se dlouhodobě angažuje. V celé řadě oblastí se tedy může stát tahounem dalšího rozvoje této politiky, což by mělo některé velmi konkrétní dopady na šest zemí z tohoto regionu. 

Nicméně úplně nejdůležitější bude vrátit Východnímu partnerství jeho v poslední době zašlou slávu a ukázat ho jako politiku schopnou řešit každodenní problémy zemí a jejich obyvatel. V tomto ohledu bude muset být česká diplomacie kreativní, prokázat značnou dávku umu a přijít s novými nápady a výhodami, které by zejména tři asociované země, Ukrajinu, Gruzii a Moldavsko, posunuly blíže k Evropě a dále od autoritářských praktik směřujících do tohoto regionu ze zemí, jako je Rusko nebo Čína, popř. Turecko. „Více za více a méně za méně“ by se opět mělo vrátit do evropského slovníku a proměnit v konkrétní výhody, finanční podporu a zapojení do unijních struktur. Současné revize asociačních dohod a komplexních a prohloubených obchodních úmluv s Ukrajinou a Gruzií k tomu mohou představovat první krok.

Západní Balkán jako nejlepší alternativa

Česká diplomacie vůči západnímu Balkánu zaznamenala v uplynulém roce také několik úspěchů, které by mohla během nadcházejícího předsednictví proměnit v konkrétní výsledky. Jedná se nejen o úspěšné zapojení do vytvoření nové a dynamičtější evropské politiky rozšiřování, kde se představy zemí ze střední a východní Evropy střetly s Francií, ale také úspěšné vyjednávání se západobalkánskými státy a o podporu integračního procesu, včetně zařazení Albánie a Severní Makedonie mezi kandidátské země na začátku minulého roku.

V těchto evropských vyjednáváních stála česká diplomacie a její předsednictví V4 vždy po boku západobalkánských států a aktivně se zapojovala svou podporou, jakkoli ta vždy nebyla cítit od všech zemí Unie stejnou měrou. Například poslední zásah Bulharska do vyjednávání o integraci Severní Makedonie donutilo na konci minulého roku českou a slovenskou diplomacii k intervenci. Z důvodu některých nejasností tohoto kroku zvolil český ministr zahraničních věcí Tomáš Petříček a jeho slovenský protějšek Ivan Korčok i formu veřejné diplomacie, aby věci uvedli na pravou míru a znovu odmítli hrát roli arbitra v otázkách identity a historické paměti, jak to požadovala Sofie.

Jakkoli má česká podpora integračního procesu států západního Balkánu stále i některá slabá místa, mezi kterými bychom mohli najít určitou nejednotnost české diplomacie v některých otázkách či ne vždy efektivní veřejnou diplomacii a vysvětlování této politiky v domácím prostředí, přesto má ČR na Balkáně dobré jméno a může svou transformační zkušeností a podporou demokratizace pomoci přiblížit region blíže k EU. Klíčem k tomu bude vedení dialogu i s dalšími evropskými státy a jejich uvěřitelné přesvědčování o nutnosti integrace šestice zemí z tzv. měkkého podbřišku EU do unijních struktur.

České předsednictví k tomu může zásadní měrou přispět, a to ať už zorganizováním summitu na vysoké úrovni, či zacílením a chytrým používáním kondicionality v problematických otázkách integrace a podpory reformního kurzu šestice zemí. Česká republika bude v pozici, ve které bude nejen vyjednávat kompromisy, ale také do určité míry ovlivňovat agendu dne, na které by se podpora integrace západního Balkánu měla jednoznačně objevit. Dobrého spojence má Česko v osobách nového evropského zmocněnce Miroslava Lajčáka a také maďarského eurokomisaře pro rozšiřování Olivera Várhelyiho. Ten již v minulém roce během českého předsednictví V4 v Praze prohlásil, že by považoval za úspěch svého působení, pokud by do konce mandátu byla alespoň jedna země plně připravena na přistoupení k EU. Tato míra ambicí české diplomacii jistě vyhovuje a měla by hledat prostředky k tomu, jak toho prakticky docílit.

Novou příležitostí pro euroatlantickou orientaci zemí představuje také nová americká administrativa Joea Bidena, která, alespoň podle posledních výroků, hodlá hledat styčné body a synergie jak evropského, tak amerického přístupu vůči tomuto regionu. Ty budou významné zejména ve vztazích mezi Srbskem a Kosovem, ale také pro širší stabilitu a bezpečnost v regionu a pokračování procesu usmiřování mezi místními společnostmi, pro které představují třetí aktéři včetně Ruska, Číny či Turecka zásadní výzvu. 

Vyzdvihnutí tradičních českých priorit v podobě důrazu na dobré vládnutí a reformu místních samospráv či proces usmiřování a evropské podpory při zotavení z pandemie koronaviru v podobě Ekonomického a investičního plánu představují dobrou výchozí pozici pro pokračování této agendy i během českého předsednictví. Právě tyto záležitosti totiž do velké míry stále brzdí další rozvoj a bližší spolupráci mezi státy, ale také jejich cestu do euroatlantického prostoru, kam právoplatně patří.

Zahraniční politika jako priorita 

Na agendě českého předsednictví EU v druhé polovině roku 2022 bezesporu přistane velká část evropské legislativy, včetně v oblasti digitalizace a mnoha dalších. České předsednictví bude také muset řešit spoustu nahodilých věcí, jako jsme tomu byli s ohledem na pandemii koronaviru svědky v době německého a portugalského předsednictví. Nicméně ČR by se v záplavě těchto věcí neměla utopit a měla by přijít i s vlastními prioritami, kterými by se mimo otázek tradičně významného vnitřního trhu měla stát i zahraniční politika, jež ČR v poslední době vynesla jisté ostruhy i na evropské půdě. Česká diplomacie by v tomto trendu měla pokračovat a zasadit se o průlom v oblastech, jimž rozumíme a můžeme je ve srozumitelné podobě předat i spojencům. A právě Východní partnerství a integrace západního Balkánu do evropských struktur jsou takovými příležitostmi, jak předsednictví nejen zvládnout, ale dát mu i nějakou zapamatovatelnou stopu a myšlenku do nové dekády evropské politiky.

O autorovi: Pavel Havlíček je koordinátor ruského výzkumu v rámci projektu AMO MapInfluenCE