Puč v Myanmaru: 10 let liberalizace a demokratizace přišly vniveč

Představení dohrálo, opona se zatáhla, divadlo končí, ale publikum netleská. I tak bychom mohli nahlížet na vojenský puč v Myanmaru, dá-li se vůbec plnohodnotným pučem nazvat. V časných ranních hodinách 1. února 2021, tedy v den, kdy měl poprvé zasedat nově zvolený parlament, zadržela armáda předsedkyni vítězné politické strany Národní ligy pro demokracii (NLD) Aun Schan Su Ťij, prezidenta a několik dalších politiků. Vedení země se ujal vrchní velitel ozbrojených sil generál Min Aun Hlain a vyhlásil roční výjimečný stav. Armáda obsadila klíčové správní budovy v zemi a zabarikádovala příjezdové cesty do hlavního města Neipyijto. Toho dne byl rovněž přerušen provoz televizních a rozhlasových stanic, telefonních a datových sítí a omezeno cestování mezi jednotlivými městy. Poměry se během okamžiku vrátily do období před rokem 2010, kdy zemi pevně vládla vojenská junta. Dekádu trvající snahy o liberalizaci a demokratizaci vzaly rázem za své. Otázkou zůstává, zda tyto poměry přetrvají a jakým směrem se bude vývoj ubírat?

Historický vývoj a utváření moci armády

Povaha vztahů mezi armádou a zbytkem civilní společnosti v Barmě/Myanmaru (v článku dále Barma do roku 1989, Myanmar od roku 1989) byla utvářena důležitými událostmi, které přinesly armádě nejen dominantní politické a ekonomické postavení, ale rovněž formovaly její vize a ochotu sdílet moc se zbytkem civilní společnosti.

Vznik moderních barmských ozbrojených sil nazývaných Tatmato se váže na založení proti-britské Armády barmské nezávislosti pod velením generála Aun Schana, otce nynější političky Aun Schan Su Ťij. Po konci druhé světové války se barmská armáda pasovala do role osvoboditele Barmy a téměř okamžitě se musela potýkat s řadou regionálních ozbrojených konfliktů, které jen posílily její pozici v úzké spolupráci s centrální civilní vládou. Neschopnost civilní vlády tuto situaci řešit a hrozba dezintegrace barmského svazu vedla k rozpadu civilně-vojenské koalice a vojenskému puči v roce 1962. Následovalo období Nei Winovy vojensko-socialistické vlády (1962-1988). Ta zemi přivedla až na pokraj ekonomického kolapsu, což vedlo k řadě protestů, které v roce 1988 eskalovaly krvavým potlačením ze strany Tatmato. Nei Win rezignoval na funkci předsedy Strany barmského socialistického programu a vedení země se opět ujalo Tatmato. Bylo to právě během této krize, kdy se z Aun Schan Su Ťij stala národní ikona země a symbol barmské demokracie. V následujících volbách v roce 1990 získala její strana NLD 82 % křesel v Lidovém shromáždění. Tvrdé jádro Tatmato však odmítlo vzdát se moci ve prospěch civilní vlády a tento volební výsledek nepřijalo. Vlády se ujal generál Than Šwej a Aun Schan Su Ťij byla internována v domácím vězení, ve kterém pobývala téměř po celou dobu jeho vlády.

Prozatím poslední důležitou událostí v kontextu formování moci Tatmato představují volby v roce 2010, konané na základě ústavy z roku 2008, ve kterých vojenská junta (částečně) předala vládu do rukou vítězní politické strany. Vláda vojenské juty tak oficiálně skončila, co ale neskončilo byla její moc. Od okamžiku, kdy armádou vydaná ústava vzešla v platnost, můžeme opět pozorovat další upevnění moci ve prospěch Tatmato. Ústava totiž armádě, mimo jiné, automaticky zaručuje 25% podíl křesel v parlamentu bez ohledu na výsledky voleb a kontrolu nad nejdůležitějšími ministerstvy v zemi (vnitra, obrany a pohraničí).

Tato krátká rekapitulace historie samostatné Barmy nepředstavuje celý a velice komplexní proces politického vývoje v zemi, do něhož byla zapojena celá řada dalších aktérů a etnických skupin. Pouze hrubě naznačuje, jaký vliv mělo Tatmato na politické dění a jak silnou pozici zastává dnes v kontextu nedávných událostí. Státní převrat, puč či coup d'état je obecné chápán jako ilegální převzetí či znovu nabití moci malou skupinou osob. Nicméně Tatmato nikdy opravdovou moc v zemi neztratilo, a tudíž si ji nepotřebovalo znovu násilně přebírat. To, co se 1. 2. 2021 odehrálo, byla demonstrace moci předem vyřčeného varování a připomenutí skutečnosti, kdo v zemi ve skutečnosti vládne. Tatmato nepředalo v roce 2010, 2015 ani v roce 2020 moc do rukou demokraticky zvolené vlády. Pouze umožnilo civilní společnosti částečnou politickou participaci v přesně vymezené míře. Tohle divadlo nyní skončilo a moc se nakumulovala okolo úzkého uskupení osob, které však netvoří žádnou mocenskou kliku uvnitř Tatmato, nýbrž ovládá celý aparát ozbrojených sil.

Reakce mezinárodního společenství

K události se okamžitě vyjádřili přední představitelé mezinárodního společenství a zainteresované státy. Jednotlivé reakce adekvátně reflektovaly jejich geopolitické, ideologické a zájmové postavení vůči Myanmaru. Evropská unie, společně s jednotlivými členskými státy, a také USA kroky Tatmato odsoudila. Vyzvali k propuštění zadržených osob a k urovnání sporu demokratickou cestou. Podobně se k události vyjádřily i některé asijské země jako Indie, Japonsko a Jižní Korea.
Státy sdružení ASEAN, který zastává princip nevměšování se do vnitřních záležitostí členských zemí, byly k celé záležitosti zdrženlivější. Pouze Singapur a Malajsie, tedy země, které do Myanmaru v posledních letech značně investovaly, a k nimž se přidala i Indonésie, vyjádřily své znepokojení nad kroky Tatmato. Reakce sousedního Thajska nemohla být jiná, než prosté konstatování, že Thajsko se do vnitřních záležitostí Myanmaru nebude vměšovat. Jak také jinak, vždyť současný premiér Prajutch Čan-Oča rovněž přišel k moci, když v roce 2014 stál jakožto generál Královské thajské armády v čele vojenského puče. A mimochodem, i on tehdy sliboval, že vojenská junta bude v zemi vládnout pouze rok.

Oficiální státní zpravodajská agentura Číny označila událost jako „zásadní přeskupení moci“, zatímco mluvčí čínského ministerstva zahraničí vyzval zainteresované strany k urovnání sporu ústavní cestou a zajištění politické a sociální stability. Peking je v této věci opatrný a vyhýbá se označit událost za vojenský puč, jelikož kritikou na adresu Tatmato může víc ztratit než získat. Myanmar je z geopolitického hlediska pro Čínu nesmírně důležitá země a to v kontextu iniciativy Pásu/pásma a cesty (Belt and Road Initiative; BRI), tedy projektu na vytvoření novodobé Hedvábné stezky. Ta zahrnuje i námořní dopravu a počítá s vybudováním přístavu pro kontejnerové lodě na pobřeží Bengálského zálivu, který má být pozemní cestou propojen s Čínou. Tím by Čína diverzifikovala svou závislost na Malackém průlivu.

Během předchozí vlády NLD se vztahy mezi Čínou a Myanmarem začaly opět urovnávat. Po listopadových volbách v roce 2020 vyjádřil prezident Si Ťin-pching podporu nové myanmarské vládě v čele s NLD a její naději na urychlení BRI během příštího volebního období. Vztahy s Čínou totiž zaznamenaly značné ochlazení po volbách v roce 2010, když tehdejší prezident Thein Sein, kandidující za vítěznou Stranu rozvoje a solidarity svazu (Union Solidarity and Development Party, USDP), pozastavil výstavbu vodní přehrady Myitsone, největšího čínského projektu v Myanmaru. Opatrnost Číny vůči Tatmato je tedy pochopitelná, jelikož strana USDP de facto tvoří politické křídlo armády. Nicméně Min Aun Hlain se již v loňském roce z pozice vrchního velitele ozbrojených sil nechal slyšet, že Tatmato bude BRI podporovat. Čína tedy bude s největší pravděpodobností podporovat v Myanmaru kohokoliv, kdo neohrozí její geopolitické cíle.

USA s nově zvoleným prezidentem Bidenem zřejmě opět zavede cílené sankce na oblasti s vazbou na armádní představitele a dále bude podporovat humanitární a rozvojové iniciativy v zemi. Cílené sankce měly v minulosti jen malý vliv na vnitřní chod země a Tatmato tyto ztráty kompenzovalo spoluprací se zeměmi sdružení ASEAN, Indií či právě s Čínou. Je zřejmé, že USA nezůstane v této věci bez adekvátní odpovědi. Je ale potřeba případné kroky důkladně zvážit, jelikož jakékoliv znovuzavedení sankcí jen prohloubí propast mezi Myanmarem a západem a zemi přiblíží ke spolupráci s Čínou, která již neúprosně rozprostírá svůj vliv napříč celým regionem jihovýchodní Asie.

Vnitřní vztahy a budoucí vývoj

Pohledem západního světa bylo vždy obtížné predikovat jakýkoliv vývoj událostí v této zemi, ve které se i důležitá rozhodnutí přijímala na základě doporučení z oblasti numerologie a astrologie. To byly domény především bývalých barmských diktátorů Ne Wina či Thana Šweje. Současný vrchní velitel ozbrojených sil, generál Min Aun Hlain se ale od svých předchůdců přeci jen liší. Narodil se v roce 1956 v jihovýchodní části Barmy v Dawei, hlavním městě oblasti Tenaserim. V letech 1972–1974 studoval práva na Rangúnské univerzitě a následně byl v roce 1974 přijat na vojenskou akademii.

Svou kariéru v Tatmato započal coby řadový kadet a postupem let se vypracoval až na nejvyšší příčky. V roce 2008 byl převelen na severovýchod země, kde v roce 2009 velel speciálním operacím proti etnickým ozbrojeným skupinám. Přestože jemu podřízené jednotky byly obviňovány ze zločinů proti lidskosti, Tatmato ocenilo jeho velitelské schopnosti a v roce 2010 byl povolán do generálního štábu. V roce 2011 nahradil generála Thana Šweie na postu vrchního velitele ozbrojených sil. Řadou kroků se zasadil o modernizaci Tatmato, včetně nákupu nových zbraní, budování vztahů se zahraničními armádami a snahami o zlepšení v oblasti náboru a výcviku. Podporuje vzdělávání důstojníků napříč různými obory na zahraničních univerzitách, například v Moskvě. V roce 2017 přijal pozvání od německého náčelníka generálního štábu Bundeswehru Volkera Wiekera a při své cestě do Evropy se krátce setkal i s rakouským náčelníkem generálního štábu.

Min Aun Hlain se snaží zvednout úroveň Tatmato a přiblížit ji tak k západním profesionálním armádám. Jeho vizí je vybudování silného a profesionálního aparátu, který bude zároveň ovlivňovat dění v zemi. Zde se dostáváme k osobní motivaci Min Aun Hlaina, který letos dosáhne věku 65 let. Právě tato věková hranice je ústavou stanovena pro odchod představitelů Tatmato do povinného vojenského důchodu. To je zřejmě hlavní důvod celého převratu, kterým si nadále snaží zachovat své mocenské postavení. A zdá se pravděpodobné, že po vzoru thajského puče z roku 2014, bude usilovat o politickou funkci. K tomu by mělo dojít prostřednictvím voleb. Kdy přesně k těmto volbám dojde není zcela jasné. Srovnáme-li událost s vojenským pučem v Thajsku, pak může k volbám v Myanmaru dojít klidně až za dalších pět let.

Zde je nutno uvést, že vojenský puč v sousedním Thajsku, ať již byl jakkoliv nedemokratický a kritizovaný, neuvrhl zemi do mezinárodní izolace a junta dosáhla i jisté kredibility. Bangkok byl po několik let nejvíce navštěvovaným městem světa a ani každoroční mezinárodní vojenské cvičení Cobra Gold nebylo zrušeno. Toto cvičení je největším vojenským cvičením v asijsko-pacifickém regionu, které od roku 1982 pořádá Thajsko ve spolupráci s USA. Je však pravda, že USA na protest nesouhlasu s pučem, vyslaly pouze 3600 vojáků oproti 4300 z předešlého roku. Úřad ministerstva zahraničí USA pak v následujících letech ocenil Thajsko za dodržování standardů „Zákona o ochraně obětí obchodování s lidmi z roku 2000“ a jeho úsilí v boji proti tomuto fenoménu. Vztahy s Myanmarem se po thajském vojenském puči začaly rovněž sbližovat. A právě tento thajský model může být pro Tatmato inspirací a může přiblížit možný směr budoucího vývoje. Je třeba si však uvědomit, že politické prostředí bylo v Thajsku zcela odlišné od toho, které je nyní v Myanmaru a Tatmato nemá v podstatě žádnou podporu z řad civilního obyvatelstva.

Ve věci vnitrostátního konfliktu mezi Tatmato a množstvím rozličných etnických ozbrojených skupin se ve své podstatě nic závažného nezměnilo. Demokratická vláda sice v minulosti postavila řešení etnických ozbrojených konfliktů na vrchol svých priorit, nicméně hlavní a konečné slovo mělo vždy Tatmato a jim ovládaná ministerstva obrany a pohraničí, do jejichž kompetencí tyto konflikty spadají.

Nicméně něktěří představitelé ozbrojených skupin, jež jsou signatáři mírové dohody, kroky Tatmato tvrdě odsoudili. Konkrétně předseda Karenského národního svazu (Karen National Union; KNU) a předseda Rady obnovy Šanského státu (Restoration Council of Shan State; RCSS) uvedli, že vojenský převrat je v rozporu s probíhajícím mírovým procesem vedoucím k vytvoření federace, o které v rámci mírových jednáních řadu let jednali a zároveň upozornili, že dohodu o příměří podepsali s demokratickou vládou Myanmaru a ne s Tatmato.

Etnické konflikty a čínská jižní Velká zeď

Tatmato se může pokusit z pozice ochránce vnitřní integrity opět tvrdě udeřit na ozbrojené skupiny. Především pak na ty, které příměří doposud nepodepsaly. O to pravděpodobněji, naplní-li se úvahy o prosazení čínského projektu BRI. Plánované koridory totiž procházejí územím, ve kterém operují etnické ozbrojené skupiny a jiné, pro Tatmato nechtěné, elementy. První „čistky“ započaly již v roce 2017 a to v oblasti plánovaného přístavu v Bengálském zálivu, který se nachází v Rakhinském státě. Tam, kromě Arakanské armády, žijí či spíše žili i příslušníci Rohyngů. K podobné situaci nyní může dojít na severovýchodu země v Šanském státě. Tudy by měla procházet cesta spojující přístav v bengálském zálivu s Čínou. Jedná se o tu samou oblast, ve které Min Aun Hlain v roce 2009 velel speciálním operacím. Za uvážení stojí i fakt, že Čína již od loňského roku na hranicích s touto oblastí buduje sofistikovaný plot s kamerovým systémem, jemuž se přezdívá jižní Velká zeď. Ačkoliv argumentuje obavami z ilegálního překračování hranice a šíření infekce Covid-19, může tato plánovaná, 2000 km dlouhá stavba, z níž je již přes 600 km vybudováno, poukazovat i na něco jiného. Peking tuto oblast důkladně sleduje a tato bariéra by zajisté dobře posloužila i v případě, kdyby se na Čínu řítila vlna uprchlíků před konfliktem, jako tomu bylo v roce 2009.

Vojenské operace v etnických státech by mohl ovlivnit případný vzdor uvnitř centrální části země. Ta tvoří nejlidnatější část celého Myanmaru a je obývána příslušníky barmského etnika. Civilní obyvatelstvo, unavené dekádami vojenského režimu, již v hojném počtu vyšlo do ulic největších měst. V Rangúnu, Mandalaji a Neipyijtu mají protesty prozatím nenásilnou podobu a je nepravděpodobné, že by ze strany Tatmato, nebudou-li vážně ohroženy její zájmy, mělo dojít k jejich násilnému potlačení. Eskalace protestů do násilné formy by totiž pro Tatmato představovalo vážnou komplikaci a to jak z hlediska své image vůči okolnímu světu, tak z hlediska vojenského, kdy rozpoutání konfliktů na více frontách (s civilní společností a etnickými ozbrojenými skupinami) by i pro jednu z nejsilnějších armád jihovýchodní Asie bylo až příliš velké sousto. Tatmato se tedy bude s největší pravděpodobností snažit situaci v centrální části země stabilizovat a řešit politickou cestou.

Lokální střety s protestujícími vyloučit nelze, ale to záleží jen na civilní společnosti, zda povstane proti vojenské vládě. Jakákoliv násilná eskalace a masové zatýkání protestujících by v této fázi ohrozilo zájmy Tatmato, čehož si je Min Aun Hlain zajisté dobře vědom. K cílenému zatýkání politiků podezřelých ze zapojení do údajné manipulace s volebními lístky však již dochází. To lze zároveň chápat jako snahu o umlčení politické opozice, která by mohla zburcovat civilní společnost. Zároveň bylo propuštěno více jak 20 tisíc vězňů odsouzených před 31. lednem 2021. Lidé se obávají, že propuštění vězni mohou být nasazeni proti protestujícím, jelikož se ve společnosti traduje, že během tzv. Šafránové revoluce v roce 2007 byla omilostněna řada vězňů, kteří měli výměnou za milost potlačit protesty buddhistických mnichů. Tato domněnka je ve společnosti silně zakořeněná, ačkoli se nikdy nepotvrdila. Současná amnestie může mít tedy dva, zcela odlišné důvody. Tím prvním je snaha Tatmato o získání větší přízně, kterou tolik potřebuje. Druhým důvodem může být využití propuštěných vězňů jako „provokatérů“ vyvolávajících nepokoje při demonstracích, čímž by Tatmato získalo argument k použití síly.

Dojede-li však k násilnému potlačování civilní opozice, bude to jasné znamení toho, jakým směrem se Tatmato vydalo, a že si je jisté svou neotřesitelnou pozicí. V tom případě bude již zřejmé, že případné ekonomické sankce nebyly nikdy hrozbou, jelikož v tomto momentě bude mít Tatmato již předem připravený plán jak případné ztráty substituovat.

Další vnitřní vývoj bude tedy úzce souviset se vztahy vnějšími a to zejména v důsledku reakce USA a Číny. V následujícím období se Min Aun Hlain bude nejen obyvatelům země, ale i celému světu snažit objasnit své kroky a poukázat na jejich ústavní legitimitu. Již v minulosti prokázal své schopnosti sebeprezentace na sociálních sítích, čímž se opět liší od svého předchůdce Thana Šweje, který se mediálním vystoupením zpravidla vyhýbal. Také již zmíněná podobnost s vojenským pučem v Thajsku z roku 2014 nám může přiblížit další vývoj v zemi. Myanmar se tak pravděpodobně zařadí po bok okolních států jako Bangladéš, Thajsko, Kambodža a dalších, ve kterých panuje podobné politické prostředí tzv. „asijské demokracie“.

První únorový den roku 2021 se každopádně zapíše do historie této asijské země jako další smutný milník v cestě za snem o svobodě a demokracii. Jak se budou události v zemi dál vyvíjet a jakým směrem se Tatmato nakonec vydá ukáže až čas. Jedno je však jisté. Tatmato toho dne svou moc nezískalo, jen připomenulo, že ji nikdy neztratilo. Snad si tuto skutečnost konečně uvědomí i ti, kteří doposud kromě nadějí vkládali na ramena Aun Schan Su Ťij i nereálné cíle a následně ji kritizovali za jejich nenaplnění.

O autorovi: Michal Kouřil vystudoval obor Asijská studia a mezinárodní vztahy na Metropolitní univerzitě v Praze. Jako výzkumný pracovník působil na katedře Southeast Asia Studies, Thammasat University v Bangkoku, kde se zabýval demokratizací a ozbrojenými konflikty v Myanmaru.