Nabízíme nově dvě pracovní pozice - referent/ka a vedoucí konferenčního úseku!

22. 6. 2020

České aktivity jako reakce na Euromajdan

Bez větší nadsázky lze říct, že z roku 2014 se stal asi nejvýznamnější milník v dějinách nezávislé Ukrajiny. Už od prosince 2013 se v Kyjevě demonstrovalo kvůli pozastavení přípravy smlouvy na připojení Ukrajiny k Evropské unii (odtud právě notoricky známý název Euromajdan), což v únoru 2014 vyústilo k útěku prezidenta Janukovyče do Ruska a následně i anexi Krymského poloostrova, vytvoření dvou proruských separatistických republik a dodnes trvající válku na Donbase. Přestože je to téma zajímavé i ožehavé, není ambicí tohoto článku kronikářsky sepsat celý průběh náročného roku 2014, ale zaměřit se spíše na český kontext těchto událostí. Jak zareagovali oficiální představitelé našeho státu, jaké byly aktivity naší občanské společnosti? A byly tyto aktivity jenom deklarací jednorázové podpory či odstartovaly pevnější kulturní vazby mezi těmito dvěma státy?

Mediální obraz

Zpočátku je důležité říct, že česká média měla v informování o Ukrajině tradici už dřív, protože novináři jako Ondřej Soukup, Petra Procházková nebo Luboš Palata se východní Evropou zabývali už předtím, byť se nejednalo o frekventovaná témata. S rokem 2014, kdy toto téma začalo být populárnější, tu tedy již existovalo povědomí o kontextu a bylo na co navazovat. Rétorika novinářů informujících o všech událostech roku 2014 byla ale většinově proukrajinská, ostatně i celá česká média v čele s ČT24 čerpala primárně z ukrajinských prozápadních a západních zdrojů, dá se tedy říct, že Ukrajina se u většiny společnosti zařadila jako země, která je v právu a vzbuzuje vlnu solidarity, což do jisté míry ovlivnilo i dřívější automatickou asociaci Ukrajiny s pracovními migranty. Později se do tohoto pozitivního přijetí promítly i jiné aspekty ovlivňující veřejné mínění jako např. angažmá proruských dezinformačních aktivit.

Média také rozšířila spektrum zpráv týkající se Ukrajiny. Do širšího povědomí se například dostal prezident Volodymyr Zelenskyj zvolený roku 2019, v nedávné době bylo slyšet i o požáru v okolí Černobylu nebo o tamním průběhu koronavirové pandemie. Z Ukrajiny se během těchto šesti let stala země, o níž není nenormální psát ani v kontextu občanského nebo kulturního života. Není ale pochyb, že se tak stalo převážně kvůli událostem po Euromajdanu.

Ukrajinská témata také dostala prostor v specifičtějších periodicích, jako dva příklady za všechny časopis Dějiny a současnost a jeho tematicky zaměřené číslo Ukrajina na cestě 20. stoletím nebo Ukrajina pět let po Majdanu v literárním časopise A2.

Politika – české odpovědi ve vztahu k Ukrajině

Kladné postoje většiny Čechů k Euromajdanu byly rovněž vyvolány proevropskými motivy ukrajinských demonstrantů. Sympatie si udržela Ukrajina i poté, co byl anektován Krym a Čechům se oživila paměť z okupace Sovětským svazem v roce 1968. Ekonomické sankce vyhlášené Evropskou unií proti Rusku se často chápou jako nástroj, jak pomoci Ukrajině zatlačovat ruskou agresi, racionálně ale musíme chápat sankce především jako ochranu Evropské unie samotné. Ekonomická ofenzíva měla ukázat, že EU nebude tolerovat porcování nejen Ukrajiny, ale i dalších potencionálně ohrožených postsovětských států. Připomeňme na tomto místě v ruské politice vlivný filozofický koncept Alexandra Dugina Ruska coby euroasijské velmoci, podle něhož se Rusko nesmí nechat z evropského prostoru vytlačit, protože by se stalo jen pouhým asijským státem. A to podle Jana Šíra nekoresponduje s ruskou imperiální image.

Avšak chápat sankce primárně jako ochranu Ukrajiny má své oprávněné důvody. Samotnou příčinou ruské agrese bylo svržení režimu, který jednal o asociační dohodě s EU, ale nakonec odstoupil. Pokud tedy EU nabídla Ukrajině začlenění do jejích přidružených struktur, bylo by logické, že by se o Ukrajinu měla „postarat“. Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg inicioval již v roce 2009 vznik tzv. Východního partnerství, které mělo za cíl přiblížit postsovětské státy více Evropské unii. Francouzský politolog David Cadier uvádí, že české politice v této době dominanovali tzv. „atlantisté“, kteří svoji zahraniční politiku cílili na těsné vazby s USA a jejich geopolitické směřování. Cílem premiéra Mirka Topolánka a Karla Schwarzenberga bylo podle Cadiera oslabit vliv Ruska ve Východní Evropě a na Kavkazu.

Na to reagují čeští proruští politici, kteří se opírali o argument, že vláda Mirka Topolánka usiluje o zapojení Ukrajiny do západních bezpečnostních struktur a posílení vlivu euroatlantické aliance ve východní Evropě v neprospěch Ruska. Jde především o komunisty, SPD a část ČSSD nakloněnou Miloši Zemanovi. Těm vadila nejen možnost vstupu Ukrajiny do NATO, ale i její připojení k hospodářské unii Evropy. Prezident Miloš Zeman ještě v roce 2014 zastával postoj, kdy se stavěl proti ruské agresi. Ovšem ještě v témže roce svůj postoj obrátil a odmítal protiruské sankce. Válku na východě Ukrajiny interpretoval jako občanskou, do níž se Rusko nevměšuje.

S nástupem vlády Andreje Babiše a příchodem Tomáše Petříčka do Černínského paláce došlo k oživení vztahů s Ukrajinou. Andrej Babiš původně sám hovořil v souladu s prezidentem o neúčinnosti sankcí, když „Rusko nepřinutily k vrácení Krymu.“ Později ale začal více naslouchat politice ministerstva zahraničí, které se nikdy neodchýlilo od proevropského kurzu a vždy jednalo v souladu s rámcovou pozicí států Evropské unie. To potvrzuje i Babišova návštěva prezidenta Zelenského a jeho slova o nutnosti obnovení územní celistvosti Ukrajiny. Vedle toho ministr Tomáš Petříček výrazně navázal na směr politiky Karla Schwarzenberga, což prezentoval svojí návštěvou válečných oblastí na Ukrajině.

Kultura – občanské aktivity a umění

Podíváme-li se na kulturní a občanské aktivity, které mají kořeny v roce 2014 nebo těsně po něm, na první pohled je zřejmé, že se jedná o významný milník. Namátkou festival Týden ukrajinského filmu, Ukrajina jako čestný host na Měsíci autorského čtení 2015, Made in Slavutych, Pripyat Piano, překladatelská soutěž z ukrajinštiny do češtiny, webový portál My a Ukrajina, vznik spolků Východoevropský klub a Pražský Majdan, obnovení časopisu Na Východ, román Běsa… Z velké část jde o umělecké projekty cílící na specifické publikum, ale například iniciativa Pražský Majdan se snažila oslovit co nejširší spektrum lidí.

Tento výčet působí velmi různorodě a živelně schválně. Do roku 2014 jako by se v Česku o Ukrajině příliš nemluvilo a už vůbec s ní nespolupracovalo, pokud ji někdo zmiňoval, tak v „tradičních kontextech“ jako je historie Podkarpatské Rusi a česká nostalgie, folklor a tradice nebo problematika pracovní migrace. Po prvotním šoku z války přišlo uvědomění, že Ukrajina je nám geograficky i kulturně vlastně velmi blízko, a hlavně že v globální politice hraje mnohem důležitější roli, než jsme si dosud jako jednotlivci i jako Evropa připouštěli. Součástí procesu „braní Ukrajiny na milost“ byl tedy i rozvoj kulturní spolupráce.

V první fázi se dá mluvit spíše o jednostranném zájmu, jako byla vlna solidarity a pořádání různých akcí a manifestací s benefičním účelem. Jako druhou fázi lze chápat aktivity vyčtené na začátku. Jde sice o velice různorodé iniciativy stojící do velké části na nadšení jednotlivců nebo malých skupin, ale většina z nich vzniká ve spolupráci s ukrajinskou komunitou v Česku nebo na Ukrajině. Cílem tedy už není ani tak dojímat a stavět se do role vyspělejšího podporovatele a spasitele, ale zvát Ukrajinu ke kulturnímu dialogu, případně tyto aktivity systematizovat.

Humanitární pomoc

Po vypuknutí války se na východní Ukrajinu vydalo několik větších či menších českých organizací, v čele s Člověkem v tísni a Charitou Česká republika. V zájmu většiny těchto organizací byla nestrannost, snažily se pomáhat všem bez ohledu na národnost nebo politickou orientaci. Na územích pod kontrolou ukrajinské vlády byly a jsou dodnes tyto aktivity vítané. Avšak výše zmiňovaný Člověk v tísni, který ve svém programu nemá jen humanitární, ale i lidskoprávní agendu. Do ní spadá i podpora místních aktivistů v nejrůznějších lokalitách po celém světě a do roku 2016 také na území dnes ovládané tzv. „Doněckou lidovou republikou“. V listopadu tohoto roku se odsud Člověk v tísni ale musel stáhnout, protože nedostal akreditaci na činnost od místních úřadů.

České ministerstvo zahraniční rovněž poskytlo finanční pomoc. Podle výročních zpráv se za roky 2014-2015 jednalo o 18 milionů Kč a šlo převážně o dotační podporu výše zmiňovaných neziskových organizací.[16] V následujících letech byly vynaloženy pokaždé přibližně 3 miliony Kč na organizaci ozdravných táborů pro děti z oblastí zasažených konfliktem.

Z dalších iniciativ bychom na východě Ukrajiny našli i např. českou pobočku Lékařů bez hranic, která tu působí už od roku 1999 a ve svém programu má kromě pomoci ve válečných oblastech i boj se žloutenkou typu C, nemocí AIDS nebo tuberkulózou.

Závěr

Od Euromajdanu, krymské krize a počátku války uběhlo šest let. České prostředí poměrně záhy na tyto události zareagovalo politicky, mediálně, kulturně i humanitárně a jednalo se o velmi viditelné reakce, po jistou dobu se Ukrajina stala tématem číslo jedna. Je ale přirozené, že po čase se toto téma znovu utlumilo. Usadilo se ale už do poněkud jiných podmínek. Zmínili jsme první, živelnou a benefiční fázi českých reakcí a druhou, solidární a partnerskou, ale stále neuspořádanou. Nyní nejspíš nastal čas na fázi třetí – zjišťování, které aktivity přežily zatěžovací zkoušku časem a udržely se. A to, že ukrajinské téma zase trošku ustoupilo do pozadí, se dá brát vlastně spíše jako pozitivum. Chceme-li Ukrajinu vnímat jako evropského partnera, a ne jako symbol války a chudoby, nemůžeme si ji navždy spojovat s konfliktem na Donbase a dojímat se nad jejím osudem. Cestou je spíše budování kulturních aktivit a zájem o zemi jako takovou, a ne věčný pohled prismatem utrpení. A přestože mnohé z pomajdanových aktivit měly spíše jepičí život a mnohé mluví patetickým jazykem, na který Češi příliš neslyší, některé si v tichosti žijí dál a mají ambici tyto věci pomalu a nenápadně měnit.

 

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru