Announcing the Winter Semester program of the IIR Critical Studies Seminar

4. 6. 2014

Čína a Vietnam: Napětí mezi komunistickými sousedy

Prvního května přemístila čínská státní ropná společnost Chinese National Offshore Oil Company (CNOOC) svou ropnou plošinu s označením Hai Yang Shi You 981 na nové stanoviště v oblasti Jihočínského moře za účelem provádění průzkumných vrtů. Vyvolalo to ostrou reakci Vietnamské vlády, protože se plošina nachází ve vodách, které Hanoj dle Úmluvy OSN o mořském právu (UNCLOS) považuje za svou exkluzivní ekonomickou zónu (EEZ).

Čína přirozeně očekávala negativní reakci Vietnamu a ustanovila kolem ropné plošiny třímílovou výlučnou zónu. Na její ochranu vyslal Peking torpédoborec, raketový člun a údajně i minolovku. Vietnam začal oblast monitorovat plavidly pobřežní stráže a rybolovného dozoru. Mezi loďmi obou stran se odehrálo několik incidentů, včetně použití vysokotlakových vodních děl. Jedna vietnamská rybářská loď byla potopena.

Po sérii incidentů na moři se krize přesunula na pevninu – 14. května se v Hanoji konaly demonstrace proti umístění ropné plošiny ve vietnamských vodách a obecně proti rostoucí čínské asertivitě v Jihočínském moři. Demonstrace vyústily ve smrt 21 osob, mezi nimiž bylo podle agentury Reuters 16 osob čínské národnosti. Ačkoliv se může vlna nepokojů a napětí mezi komunistickými sousedy jevit jako náhlá, v historickém kontextu vietnamsko-čínských vztahů tento vývoj není překvapivý a není překvapivý ani v kontextu současného bezpečnostního vývoje v Jihočínském moři.

Čína a Vietnam: odvěká politická asymetrie

Americký historik Brantly Womack popsal předmoderní vztah mezi Čínou a Vietnamem jako jednoznačně „politicky asymetrický“. Vietnam (resp. Annam) byl vždy v orbitu tributárního systému Čínských vládců, kteří vnímali sami sebe jako ochránce ideálního a harmonického mezistátního systému. Změna přišla až na začátku 19. století, kdy se Dynastie Nguyen s nevelkými úspěchy pokusila o zavedení vlastního vietnamského tributárního systému. Vietnamský královský dvůr totiž podle historika Alexandra Woodsidea netoužil „s Pekingem udržovat bližší vztah, než bylo nezbytně nutné.“ Formálně se však Vietnam odpoutal od čínského vlivu až francouzskou kolonizací, konkrétně po podpisu smlouvy z Tiencinu roku 1885, která ukončila čínsko-francouzskou válku a uznala francouzský protektorát nad Vietnamem.

Řada Vietnamců považovala francouzskou nadvládu za menší zlo než nadvládu čínskou, což ostatně do jisté míry potvrzují i slova pozdějšího vietnamského vůdce Ho Či Mina, který cynicky poznamenal, že by raději „pět let čichal francouzské výkaly, než aby jedl ty čínské celý svůj život“.

Teritoriální spory, které jsou dnes jedním z hlavních spouštěčů napětí ve vztazích mezi Čínou a Vietnamem, se začaly rýsovat již během Vietnamské války. V roce 1974 proběhla tzv. bitva o Paracelské ostrovy, ve které Čína porazila jednotky Jižního Vietnamu a ostrovy okupovala, přičemž tento stav trvá dodnes. I přes určitou pomoc a podporu vietnamským komunistickým silám ze strany Číny během Indočínské a posléze i Vietnamské války, nebyly vztahy mezi komunistickými sousedy zvlášť vřelé – spíše naopak.

Konflikty v nedávné minulosti

Na konci roku 1978 vpadly vietnamské jednotky na území Kambodži s cílem svrhnout vládu Rudých Khmerů. Čína vnímala intervenci v Kambodži jako snahu Sovětského svazu – Vietnamského spojence – „rozšířit svá chapadla až do jihovýchodní Asie“ a na začátku roku 1979 poslala své jednotky do Vietnamu. Po krátkých bojích na hranicích, ve kterých však padly tisíce vojáku na obou stranách, se čínské jednotky stáhly a obě země vyhlásily vítězství. Při svém stahování praktikovala čínská armáda taktiku spálené země, která měla za následek tisíce mrtvých civilistů; ve Vietnamu se naopak údajně pořádaly pogromy na čínské obyvatele. Tato krátká, avšak krutá, válečná epizoda zdůraznila tehdejší roztržku mezi Pekingem a Moskvou a ve svém důsledku přivedla Sovětský svaz a Vietnam k bližšímu partnerství a zakořenila hlouběji proti-čínské cítění ve vietnamské společnosti.

Potyčky na čínsko-vietnamských hranicích pokračovaly až do roku 1991, kdy se vztahy obou zemí do jisté míry normalizovaly. Následné snahy o urovnání sporů týkajících se pozemních a námořních hranic, však nevedly k zamezení incidentů mezi plavidly obou zemí. Dosud nejvážnější krize, která vznikla na základě námořního incidentu, nastala v červnu 2011, kdy čínská loď podle vietnamských úřadů úmyslně zpřetrhala kabely lodi Viking II, která prováděla seismický průzkum pro společnost Petrovietnam. V říjnu téhož roku se však vlády obou zemí shodly na tzv. Dohodě základních principů při urovnávání námořních záležitostí, ve které zdůraznily, že budou usilovat o vytvoření „zóny míru, přátelství a spolupráce“ v Jihočínském moři. V roce 2012 byla dokonce založena horká linka přímo pro řešení námořních incidentů.

Ostré reakce vyvolalo také rozhodnutí čínské vlády z července 2012 o povýšení administrativního statusu města Sansha, které se nachází na ostrově Yongxing v Paracelském souostroví. Dle nového statusu je Sansha na úrovni prefekturního města a měla by vykonávat administrativu nad územím, které si nárokuje nejen Vietnam, ale i Filipíny. Okázalé oslavy, které se při předávání nového statusu v Sanshe konaly, měly zjevně ukázat čínské odhodlání a sebevědomí při prosazování teritoriálních zájmů. Současné napětí mezi Pekingem a Hanojí je tedy pokračováním série incidentů a obecné rivality v rámci asymetrických historických vztahů obou států. Lze ovšem přirozeně vysledovat i řadu dalších faktorů, které pnutí mezi státy umocňují a prohlubují.

Současná bezpečnostní situace v Jihočínském moři

Jádrem námořních teritoriálních sporů v Jihočínském moři nejsou ostrovy a souostroví jako takové, nýbrž exklusivní ekonomické zóny, které jim přikládá úmluva UNCLOS – ještě konkrétněji to jsou zásoby ropy a zemního plynu, které se v příslušných zónách nacházejí. UNCLOS totiž udává státu výhradní právo na čerpání mořských a podmořských zdrojů v rámci své exklusivní ekonomické zóny, která dosahuje až 200 námořních mil od vlastního pobřeží.

Odhady množství zásob ropy a zemního plynu v Jihočínském moři se liší – americký Úřad pro energetické informace (EIA) předpokládá, že se v oblasti nachází 11 miliard barelů ropy a 190 bilionů krychlových stop zemního plynu, čínské úřady odhadují čísla vyšší. Ropná plošina společnosti CNOOC byla umístěna na hranici mezi bloky 142 a 143, které vymezil Vietnam, ale doposud je nenabídl žádné zahraniční společnosti, aby zde prováděla průzkumné vrty. Zajímavým aspektem však je, že již v roce 2010 Vietnam protestoval, když Čína poslala výzkumná plavidla právě do bloků 142 a 143.

Pro vietnamskou ekonomiku je přístup k těmto zdrojům klíčový, neboť ropa a zemní plyn tvoří zhruba 30 % vietnamského HDP. V tomto smyslu čelí Komunistická strana Vietnamu obdobný problém jako ta čínská – hospodářství země musí růst, aby se zamezilo nepokojům a strana tak mohla nadále zastávat výlučné postavení.

Souboj nacionalismů

Vietnam, stejně jako Čína, začíná umně využívat nacionalistických sentimentů uvnitř společnosti, aby odpoutal pozornost od vnitřních hospodářských problémů a zároveň vytvořil určitý tlak na svého severního souseda. Vietnamská společnost bývá často označovaná jako více kontrolovaná ze strany státu než čínská. Proto je neobvyklé, že Hanoj nechala lidové protesty narůst tak, že došlo smrti 21 osob. Vietnamská vláda si je totiž dobře vědoma, že hospodářství země je do jisté míry závislé na Číně a dosud se snažila nacionalistické sentimenty ve společnosti krotit. Ovšem v průběhu květnových protestů se někteří vietnamští vládní činitelé vyslovili například pro doplnění školních učebnic o Bitvu o Paracelské ostrovy, která v učebnicích chybí, jelikož hlavním tehdejším aktérem byly jednotky Jižního Vietnamu. Dále Hanoj plánuje oslavy k uctění památky války z roku 1979.

Peking v tomto ohledu nezůstává pozadu a nedávno například zveřejnil historické souvislosti týkající se ostrova Bach Long Vi v Tonkinském zálivu. Tento ostrov, který je součástí Vietnamu, údajně předala čínská vláda Severnímu Vietnamu v roce 1957 v rámci pomoci ve Vietnamské válce. Zpráva vzbudila v čínské společnosti rozhořčení z toho, že se v minulosti Čína dobrovolně vzdávala svého území. Může se zdát, že ze strany čínské vlády byl krok se zveřejněním této zprávy poněkud riskantní, avšak rozhodnutí je možné vnímat jako promyšlený postup jak v čínské společnosti pěstovat nacionalistické cítění, které přidává váhu čínské asertivitě v jednání s Vietnamem a obecněji pak čínským zájmům v Jihočínském moři.

V tomto smyslu je příznačné, že Čína neváhala s umístěním ropné plošiny do sporného území jen dva dny poté, co americký prezident Barack Obama ukončil svou cestu po Asii, jejíž implicitním cílem bylo ujistit místní spojence o odhodlanosti USA hájit jejich zájmy. Ačkoliv Vietnam není spojencem USA, v posledních letech probíhá sbližování mezi Washingtonem a Hanojí, přičemž vzájemné animozity vzniklé během Vietnamské války ustupují realpolitice. V červnu 2012 dokonce navštívil tehdejší americký ministr obrany Leon Panetta vietnamský hlubokovodní přístav Cam Ranh, kde údajně jednal o dlouhodobějším umístění plavidel amerického námořnictva.

Multilaterární řešení sporu

Po umístění čínské ropné plošiny v bloku 142 a 143 Vietnam doufal, že se teritoriální spory dostanou na agendu summitu zemí ASEAN, který se konal 10. a 11. května v Myanmaru. Summit se však tématu věnoval jen okrajově, čímž potvrdil, že v otázkách řešení čínské asertivity je bezzubý, neboť většina členů uskupení je natolik závislá na obchodu s Čínou, že si kritiku nemůže, či nechce dovolit. Stejné rozhořčení jako Vietnam po summitu cítily například i Filipíny, které čelí obdobných problémům jako Vietnam a spekulace o sbližování Hanoje a Manily jsou tedy na místě.

Ekonomická a politická síla Číny jednoduše znemožňuje multilaterální vyjednávání o teritoriálních sporech v oblasti Jihočínského moře. Peking zastává paradigma dvou „ne“ – tedy „žádná multilaterální diskuze“ a „žádné zmezinárodnění“ problému územních sporů. Čína preferuje řešení incidentů a konfliktů na bilaterální bázi, čímž může logicky během jednání uplatňovat svou pozici síly. Vietnam i Čína se sice odvolávají na mezinárodní mořské právo, ale obě země obhajují svou pozici z jiného úhlu – Vietnam tvrdí, že se ropná plošina nachází v jeho EEZ (plošina je 120 námořních mil od Vietnamského pobřeží); Čína naopak tvrdí, že se nachází v EEZ Paracelských ostrovů, které jí náleží.

Multilateralismus ani mezinárodní právo tedy s největší pravděpodobností nezajistí řešení nynějších a budoucích sporů v Jihočínském moři. Při bilaterálním vyjednávání pak bude v lepší pozici vždy Čína. První krok, který by napomohl řešení situace, by bylo ujasnění rozsahu sporných území a konkretizace nároku každé země. Čínské nároky jsou v tomto ohledu (nejspíš záměrně) velice nejasné a prakticky se zdá, že si Peking nárokuje v Jihočínském moři vše, na co mocensky dosáhne.

Další faktor, který by mohl mít pozitivní vliv na urovnávání sporů, jsou dohody o společném průzkumu, rozvoji či těžbě surovin mezi ropnými společnostmi daných zemí. V červnu roku 2013 například společnosti CNOOC a Petrovietnam podepsaly dohodu o společném průzkumu podmořských zdrojů – dohoda se však týká jen oblasti Tonkinského zálivu.

Vývoj technologií, který umožňuje průzkum a těžbu surovin z dříve nedostupných podmořských oblastí; rostoucí námořní síla Číny a z toho plynoucí sebevědomí; proti-čínské nacionalistické sentimenty uvnitř vietnamské nebo filipínské společnosti; bezzubost regionálních multilaterálních institucí a mezinárodního mořského práva – toto všechno jsou faktory, které naznačují, že se v nejbližší době podobné konflikty, jako je umístění čínské ropné plošiny ve sporných vodách, budou v oblasti Jihočínského moře stupňovat.

 

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru