September issue of the Czech Journal of International Relations is out!

6. 11. 2014

Je konflikt na Ukrajině „hybridní válkou“?

Odborná veřejnost se v zásadě shoduje, že charakter války se po roce 1945 významně změnil. Jaderné zbraně takřka vyloučily možnost válek mezi supervelmocemi a podmínky začaly přát (s určitými výjimkami) spíše povstaleckým metodám boje, než klasickým industriálním válkám, jaké známe z první poloviny dvacátého století. Současný konflikt na Ukrajině, který je v médiích i v odborné literatuře někdy označován za „hybridní válku“, do tohoto paradigmatu „nových válek“ zapadá – není to obzvlášť intenzivní konflikt, široce jsou využívány nekonvenční prostředky boje a „terén“ pro operace tvoří nejen geografické prvky východní Ukrajiny, ale i samotné obyvatelstvo.

Přestože termín „hybridní válka“ nemá žádnou jasnou definici, většina teoretiků zabývajících se tímto údajným fenoménem se shoduje v tomto: co z hybridní války dělá válku hybridní je souběžné použití nekonvenčních technik společně s klasickými konvenčními prostředky vedení války. Tyto prostředky pak ještě může doplňovat široká škála dalších opatření namířených na protivníkovo zápolí – zpravidla psychologické operace a kybernetické útoky.

Dá se tedy říct, že hybridní válka, jak ji popisují současní autoři, je laicky řečeno jakési „povstání na steroidech“ a na pomyslné škále násilí tak zaujímá pozici někde mezi konvenční válkou a guerillovou válkou. Tento článek si klade za úkol zanalyzovat způsob ruského vedení války na Ukrajině, motivace k němu a odpovědět si, zda je termín „hybridní válka“ vhodným označením.

Povstalci a „zelení mužíci“

Ruské zapojení do konfliktu na Ukrajině má následující formu: na jednu stranu jsou Ruskem finančně, materiálně i lidsky podporovaná separatistická hnutí v Donbasu, a na druhou stranu do boje zasahují pravidelné i nepravidelné jednotky ozbrojených sil Ruské federace. Ukázkovým příkladem takové spolupráce bylo obsazení policejní stanice v Kramatorsku na začátku povstání, kdy skupinka vysoce organizovaných a dobře vyzbrojených „zelených mužíků“ stanici zajistila, aby ji během několika málo momentů předali civilněji vyhlížejícím protestujícím. Profesionální komando tak vykonalo všechnu těžkou a nebezpečnou práci, ale aby nebyly pochyby o legitimitě povstaleckého hnutí a nedošlo tak k ruské prohře v „lidském terénu“, jednotka se stáhla (a pravděpodobně podobný bleskový úder zase zopakovala jinde).

Jiným příkladem, kdy byly ruské ozbrojené síly použity pro změnu konvenčně, byla intervence na konci srpna. Tehdy byl ruskými pravidelnými jednotkami obsazen přístav Novoazovsk a byla tak otevřena nová fronta na černomořském pobřeží, odkud mohl být ohrožen Mariupol – významný opěrný bod na pobřežní cestě vedoucí ke Krymu. V neposlední řadě, konvenční jednotky ozbrojených sil Ruské federace svým manévrováním u ukrajinských hranic nutily Kyjev držet si zálohy pro případ invaze (čímž byl snížen počet jednotek nasazených na východě země) a zároveň nutily ukrajinskou armádu k opatrnosti, aby nebyla Moskvě poskytnuta záminka pro „humanitární intervenci“.

Proč Moskva zvolila právě tento způsob vedení války? K tomu je třeba chápat širší kontext. Jaké jsou politické cíle Kremlu na východní Ukrajině, se však dá jen dohadovat. Někdo věří, že jde o pokus o zvrácení prozápadního kurzu Ukrajiny, někdo zase že jde o pokus prezidenta Putina zapsat se do dějin a upevnit svůj režim. Důvod může být klidně i ekonomický – Putin sám několikrát prohlásil, že obchodní dohoda mezi Evropskou unií a Ukrajinou by ohrozila ruské zboží.

Zatímco obsazení Krymu dávalo smysl z vojenského (zabezpečení námořní základny v Sevastopoly) i z politického hlediska (většinová ruská populace skutečně měla blíže k Moskvě než ke Kyjevu), konflikt v Donbasu je nadále enigmou. Mnohé nám však napovídají tzv. „fakta na zemi“: dodávky těžké vojenské techniky i intervence ruské pravidelné armády na konci srpna poukazují minimálně na to, že jedním z hlavních vojensko-strategických cílů je, alespoň prozatím, zajištění povstalecké kontroly Donbasu. I přes omezené přímé zapojení Rusko však dosahuje svých vojensko-strategických cílů, a to aniž by ztrácelo tolik politického kapitálu, jako kdyby na Ukrajině intervenovalo otevřeně.

Uvěřitelná popiratelnost

Ruský „hybridní“ postup na Ukrajině je tedy zejména motivován možností tzv. „plausible deniability“, neboli česky, trochu krkolomně, „uvěřitelné popiratelnosti“ ruského vměšování se do událostí na Ukrajině. Protože velkým tématem konfliktu je legitimita, Rusko přirozeně nesmí působit jako agresor. Důležitým komponentem strategie je tedy i informační válka, která se svádí v již zmíněném „lidském terénu“. Snahy chránit legitimitu povstání na východě Ukrajiny jsou od začátku konfliktu doplňovány útoky na legitimitu kyjevské vlády, která je popisována (a velkou částí ruské veřejnosti skutečně chápána) jako „fašistická junta“ útočící na vlastní občany a chystající se k etnickým čistkám. Mediálních manipulací s realitou se však, nutno podotknout, dopouštějí obě strany – té ruské to pouze jde o něco lépe před domácím publikem.

Že Moskva částečně rezignovala na uvěřitelnou popiratelnost (pouze navenek, uvnitř Ruska mýtus o ruském nevměšování se stále udržují státní média) svou jen velice těžko popiratelnou intervencí na konci srpna upozorňuje na nepříjemný fakt, že vojensko-strategické cíle v Donbasu jsou Kremlu „milejší“, než sympatie světové komunity.

Někteří odborníci tak argumentovali, že tímto krokem „hybridní válka“ na Ukrajině skončila a začalo se jednat o „omezenou válku“, tedy klasickou konvenční válku s omezenými cíli (tj. cílem není bezpodmínečně si podrobit protivníka). Ve své podstatě se však jedná o pouhou debatu o definicích. Tato fáze konfliktu nakonec stejně ani neměla dlouhého trvání a po uzavření vratkého příměří a stažení většiny elementů pravidelné ruské armády z Donbasu se situace na frontě stabilizovala a vrátila do starých kolejí, což svědčí o tom, že alespoň prozatím není na straně Ruska záměr konflikt dále eskalovat.

Konflikt je mezitím udržován při životě prostřednictvím občasného dělostřeleckého ostřelování, vzájemné výměny palby z ručních zbraní a relativně intenzivních bojů o „nezarovnané“ části hranice mezi Ukrajinou a povstaleckými oblastmi (město Děbalcevo a letiště v Doněcku). V případě, že by se strategické cíle Moskvy změnily, konflikt se může snadno opět rozhořet a dál pokračovat.

Hybridní, asymetrická a stupidní válka

Je „hybridní válka“ vůbec něčím novým, anebo je to jen chytlavá fráze, která nám však nic příliš neobjasňuje? Určitě je, v zájmu stručnosti, užitečné mít termín pro mezistupeň mezi konvenční a guerillovou válkou a ukrajinský konflikt do této definice zapadá. Média i experti tento termín vítají pro jeho zkratkovitost a výstižnost, zatímco někteří politici (konkrétně ti, co nechtějí příliš provokovat Moskvu) si mohou oddychnout, protože nemusí veřejně prohlašovat, že na Ukrajině probíhá klasická válka. Místo toho si mohou myslet, že se jedná o jakousi podivnou „hybridní válku“, které nikdo nerozumí, nikdo za ní nemůže a koneckonců to vlastně ani není válka.

Víceméně se však nejedná o nic moc nového. Individuální komponenty „hybridní války“ (guerillový způsob boje, konvenční způsob boje, psychologické a kybernetické operace) už dávno známe a i když nás účinnost kombinace těchto prostředků v Evropském prostředí zaskočila, není možná až zas tak nutné za každou cenu hledat nové názvosloví.

Termín „hybridní válka“ totiž naráží podobně jako termín „asymetrická válka“ – jedná se o něco jako tautologii. Stejně jako se každá racionálně uvažující strana konfliktu vždy bude snažit maximálně zužitkovat své přednosti a těžit ze slabin svého nepřítele (tedy využije asymetrie mezi protivníky), každá racionálně uvažující strana také použije podle svých možností a potřeb širokou škálu prostředků vedení války, ať už konvenčních, či nekonvenčních (použije hybridní prostředky).

Klasik pravil: jsou dva způsoby, jak válčit – asymetricky, nebo stupidně. Pro ilustraci myšlenky tohoto odstavce stačí citát jen lehce parafrázovat a slovo „asymetricky“ nahradit slovem „hybridně“. Pak zjistíme, že můžeme jednoduše říct, že Rusové na Ukrajině prostě válčí, a rozhodně ne stupidně, nýbrž tak, aby lehce dosáhli svých cílů. Když vezmeme v potaz, že pointou hybridní války je chránit politický kapitál agresora tím, že díky metodám boje je konflikt obtížné označit za klasickou válku a jednoznačně ho odsoudit, používání ne úplně jasně definovaného termínu „hybridní válka“ tak může vlastně ještě nakonec hrát agresorovi do karet. Ať už tedy budeme klasifikovat násilí v Donbasu jakkoliv, musíme mít na paměti jedno: jedná se v zásadě o mezistátní konflikt mezi Ukrajinou a Ruskou federací.

Ještě jedna otázka a pokus o předpověď na závěr: hrozí jinde v Evropě, například pobaltským zemím, podobný scénář? Odpověď není jednoduchá, protože bychom museli přesně znát dlouhodobé politické cíle Kremlu, nicméně se zdá, že ukrajinský kontext je naprosto unikátní. Základna v Sevastopolu je pro Rusko velice důležitá, stejně jako ruské ekonomické a politické zájmy na Ukrajině. „Lidský terén“ v Donbasu je také vhodný pro podobné operace.

Pobaltské státy však nejsou pro Rusko strategicky ani ekonomicky obzvlášť významné a obyvatelstvo je spíše protirusky naladěné. Navíc jsou členy NATO a Rusko s nimi ve svých plánech určitě nepočítá podobným způsobem, jako počítalo s relativně loajální „předmajdanovskou“ Ukrajinou. Z hlediska podobnosti prostředí a podmínek by k obdobným operacím však mohlo dojít v regionu střední Asie v případě, že by se některá země pokusila vysmeknout ze sféry vlivu Moskvy – zajímavý je zejména Kazachstán, kde jedním z mála jednotících prvků mezi Kazachy a místními Rusy je stárnoucí prezident Nursultan Nazarbayev.

 

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru