Rusko-čínská aliance: vyzyvatelé Západu bez šarmu

Článek vyšel v tištěném čísle Mezinárodní politiky 3/2021.

Sokové, spojenci, nepřátelé a pak zase přátelé

Rusko-čínské spojenectví má své kořeny ve společné komunistické minulosti, která ovšem zastírá fakt, že v 19. století figuruje carské Rusko spíše jako rival a uzurpátor části území Číny, ve které vládli Mančuové (1644–1911). Severní Mančusko a přímořský koridor východně od řeky Ussuri a od dolního toku Amuru do nezamrzajícího přístavu Vladivostok byly postoupeny vynucenými smlouvami ratifikovanými v Aigunu (1858) a Pekingu (1860) a jsou dodnes součástí ruského teritoria. Rusko ovšem později poskytlo rozvrácené Číně nezapomenutelný dar v podobě státotvorného konceptu leninismu a vlády jedné politické strany. Sovětský svaz v Číně pomáhal budovat komunistickou stranu a významně napomohl přežití čínské komunistické strany v nejtěžších chvílích a dopomohl jí k dobytí moci v roce 1949. 

Poválečné budování socialismu pod ruským patronátem nemohlo nové maoistické Číně (ČLR) stačit navěky. Rozkol mezi Moskvou a Pekingem, rýsující se již od padesátých let po smrti Stalina, vyvrcholil krátkou válkou na řece Ussuri v roce 1969. Geopoliticky ještě podstatnější zvěstí byla signalizovaná ochota Pekingu ke smíru s USA, který vyjednali Henry Kissinger a Čou En-laj. USA a ČLR v sedmdesátých letech vyřešily celu sérii akutních problémů a nastartovaly geopolitický obrat vedoucí k úpadku globální moci SSSR. S podporou USA vystoupila ČLR z izolace a pustila se do tržních ekonomických reforem. USA oficiálně uznaly ČLR a otevřely tak cestu k navázání oficiálních styků komunistické Číny s většinou důležitých států světa, ČLR např. nahradila Tchaj-wan v OSN a v Radě bezpečnosti OSN. Pro USA dohoda s Čínou znamenala ukončení beznadějného fiaska ve Vietnamu a získání důležitého spojence k vyšachování SSSR z Afghánistánu a Indočíny. Smír s USA tak znamenal úlevu od obou vojenských protivníků, zejména přetíženého SSSR, který měl rozmístěná vojska jak v Evropě, tak na Dálném východě a ve Střední Asii. Navíc pragmatický příklon k tržní ekonomice v Číně zasadil ideologickou újmu ekonomickému byrokratickému socialismu východního bloku, od kterého nakonec většina zemí odstupovala.  

Reformní vystřízlivění a počátek nového sblížení

Otevření Číny pro ekonomické kontakty s kapitalistickým světem pomohlo dohnat ztrátu vůči rychle rostoucím asijským zemím, které výhodným poválečným spojenectvím s USA a jeho spojenci získaly technologie, kapitál a přístup na světové trhy. Čtyři dekády reforem v Číně poté vedly k dramatickému snížení závislosti lidí na státu, které lze s výhradami nazvat liberalizací, včetně uvolnění vnitřní i vnější migrace a de facto dekolektivizace venkova. V Sovětském svazu reformy Gorbačova zašly mnohem dále v liberalizaci politického systému a uvolnění cenzury, hlavním rozdílem výsledků reforem v Rusku a Číně byl ekonomický vzestup a schopnost dohnat technologicky Západ. Oběma postkomunistickým velmocem se nevyhnuly sociální dopady ekonomických reforem, které daly průchod vzepětí nacionalismu etnických menšin, vedly k dezintegraci některých států, především SSSR a Jugoslávie, a otřásly samými základy režimů. Čínský pohled na Gorbačova je příznačný: podobně jak Mao nerad viděl Chruščovovu kritiku stalinismu, ruský pokus o liberálně-demokratickou cestu modernizace je v Pekingu považován za odstrašující příklad. Rozval státu, rozkradení nerostného bohatství oligarchy, neúspěch ekonomické transformace a rozpad SSSR se v státotvorném čínském myšlení neodpouští. 

Konec studené války, rozpad Sovětského svazu a jeho ztráta kontroly nad středoasijskými státy, a ekonomická strukturální komplementarita Ruska a Číny dohromady otevírají novou kapitolu rusko-čínské agendy devadesátých let bez společného ideologického paradigmatu. Mezinárodní šok z incidentu na náměstí Tchien-an-men v roce 1989 odstartoval předěl v americko-čínském sbližování, když Čína odmítla demokratizační politickou reformu a nabírala tempo stát se ekonomickým kolosem s vlastními politickými ambicemi. Rodící se strategické partnerství Ruska s Čínou počínající aktivitou Gorbačova a akcelerující po roce 2000 vyústilo v sérii dohod o uznání hranic a stažení armád z jejich blízkosti. V roce 2001 Čínsko-ruská smlouva o dobrém sousedství, přátelství a spolupráci uzavřela hlavní část pohraničních sporů z minulosti a upřela se k pragmatickým společným tématům. Jedná se především o čínskou potřebu dodávek energetických surovin z Ruska, budování plynovodů a ropovodů, společný boj proti islámskému terorismu a vojenská spolupráce. Dodávky ruského plynu a ropy do Číny a budování energovodů z převážně čínských investičních zdrojů ovšem neprobíhají stylem družby z komunistické éry, ale jako licitace se znalostí protivníkových slabin. Rusko, citelně zasažené západními sankcemi za anexi Krymu a podporou proruských sil východní Ukrajiny, není v situaci, kdy mohlo vyhnat ceny nahoru. Čínská strana smlouvá tvrdě, a navíc disponuje alternativami dodávek plynu mj. z Turkmenistánu, takže ropa z Předního východu vyvažuje případné výkyvy z ruských zdrojů. Výhradní orientace na Čínu by zase Rusku nevykompenzovala ztráty z dodávek do Evropy.

V čínské modernizační přestavbě armády orientované na námořní a letecké síly získalo kvůli západnímu embargu načas primát Rusko, které přispělo dodávkami stíhaček řady SU, křižníků Sovremennyj a ponorek KILO. Podle zdroje SIPRI však kvetoucí prodej ruských zbraní do Číny (ročně 35–60 % zbrojních exportů z Ruska) začal od roku 2006 znatelně klesat z řady příčin. K nejdůležitějším patří nasycení čínské potřeby, obavy Rusů z okopírování sofistikovaných technologií, z neúměrného vyzbrojení nevyzpytatelného souseda a rostoucí zájem jiných klientů, např. Indie či Vietnamu, kteří zbrojí proti Číně. Čína se posléze vypracovala v předního světového vývozce zbraní a konkurenta i samotného Ruska, Rusové se postupně omezovali v Číně na dodávky komponentů než kompletních systémů. 

Spolupráce v oblasti společných cvičení námořních sil probíhá ve strategických lokalitách jako např. Japonské nebo Baltské moře, pořádána jsou i pozemní cvičení s účastí letectva a raketových vojsk. Vedle bilaterálních cvičení se konají rusko-čínské manévry v rámci multilaterální Šanghajské organizace pro spolupráci (ŠOS, založena v r. 2001), sdružující vedle Ruska také středoasijské státy a Indii a Pákistán. Bezpečnostní agenda, kterou rámuje boj proti terorismu, separatismu a přeshraničního organizovaného zločinu, nemá charakter institucionalizované vojenské aliance, což však nevylučuje budoucí revize pro intenzivnější spolupráci. Sdružení ŠOS, jež je politicky velmi různorodé, bylo od počátku orientované především ekonomickým regionalismem daným logikou ruských a středoasijských přírodních zdrojů, zejména ropy a plynu, finančními kapacitami Číny, a potřebou ukotvení Ruska a Číny v blízkých multilaterálních strukturách. V každoročních summitech nelze ovšem přehlédnout explicitní nevůli některých členů s americkou politikou v regionu. 

Chybějící paradigma pro politickou alianci  

V amerických strategických výhledech se politická aliance Číny a Ruska objevuje už zcela běžně v prohlášeních a reportech zpravodajské služby, národních bezpečnostních útvarů, think tanků a v projevech politických špiček. Přestože se multilaterální i bilaterální sbližování Ruska s Čínou jeví jako výrazné geopolitické téma, samotná pravděpodobnost hlubší vazby obou mocností je při bližším pohledu zatím značně diskutabilní. Oproti řadě argumentů ve prospěch sílící aliance Ruska s Čínou existuje i nemalý počet důvodů spatřovat takové partnerství jako mělké, příležitostné a pro oba aktéry ne vždy jednoznačně výhodné. 

Sílící Čína investičně expanduje po roce 2000 v globálním měřítku a její projekt Hedvábné cesty z roku 2013 (Belt and Road Initiative, dále viz BRI) přerůstá a obchází ruské možnosti. Čína je přibližně desetkrát lidnatější než Rusko a její HDP je zhruba osminásobkem ruského. Ve Střední Asii, kdysi doméně Ruska (SSSR), musí Moskva přihlížet tomu, že hlavním obchodním partnerem a investorem je konkurenční ČLR. Ekonomicky a technologicky silnější ČLR, lišící se strukturálně od stagnujícího Ruska, má jiné a více specifické ekonomické a politické priority. Rusko i Čína mají odlišné ekonomické a politické vazby na Evropu, USA, Střední východ, Afriku a Jižní Ameriku. Pekingu silnější geopolitická orientace na Rusko neskýtá přidanou hodnotu nad vlastní úroveň udržování schůdné agendy s USA a EU, ruský meziprostor pro network BRI stačí udržovat v nekonfliktní podobě. Společné otevírání arktické námořní cesty, které má s globálním oteplením vytvořit alternativní námořní pojení s Evropu, vyhovuje oběma, Rusku i Číně. Ruská anexe Krymu a podpora proruských sil na východě Ukrajiny navenek souzní s čínským autoritářstvím a potíráním separatismu, na druhou stranu čínský důraz na státní suverenitu a (prozatím) nechuť k intervencím jsou pověstné. Ve skutečnosti byla okupace Krymu pro čínské zájmy v Ukrajině velmi nevítaná pro ekonomické projekty ČLR a vojenskou spolupráci s Ukrajinou, i když Peking otevřeně neprotestoval. 

Vytváření pragmatických spojenectví je v praxi i v myšlení Rusů a Číňanů příznačné. Obě velmoci mají satelity či pragmatické spojence, nikoliv skutečné a dlouhodobé sympatizanty a přátele. Společný pocit odcizení a pohrdání Ruskem a Čínou ze strany Západu není ještě vůbec důvodem k vzájemné rusko-čínské důvěře – nikdy neexistovala. Co je in a cool v kultuře a životním stylu, přichází ze Západu. Movité ruské a čínské rodiny kupují nemovitosti na Západě a posílají potomky na přední západní univerzity. Rozdíly v čínském a ruském strategickém myšlení nejlépe dokumentuje jejich odlišný přístup k EU. Rusko potřebuje EU politicky slabou, což platí i pro Čínu, která ale očekává Evropu stabilní, ekonomicky prosperující, schopnou konzumovat čínské exporty a prodávat do Číny moderní technologie. Geopoliticky a vojensky je Evropa slabá dost, představa ovládnutí Evropy silou a rozbíjení EU je pro praktické a spořivé Číňany nelogická, cíleně investují do strategických přístavů ve Středozemním moři, do dopravních cest a logistických uzlů, s dlouhodobým cílem pojistit a připoutat si evropské trhy, které jim Rusko nahradit nemůže. Čínská platforma 17+1 je pro jednotu EU problémem spíše nadhodnoceným pro svou ekonomickou neefektivitu pro evropské členy. Rusko coby dodavatel plynu a ropy vedle čínské ekonomické konkurence stagnuje na úrovni rozvojové země, byť se silnou armádou, která mu v Evropě vojensky kryté NATO slouží spíše k odstrašení další expanze NATO na východ. Šíření dezinformačních protizápadních kampaní v médiích a na sociálních sítích Ruskem čínskému zájmu o stabilitu eurozóny příliš nekonvenuje. Přesto se Čína má v Rusku stále co učit, např. jak potlačit západní NGOs, popř. okoukat zhrublé mediální narativy či dezinformace pro svou vlastní propagandu. 

Politika ČLR a Ruska vyjadřuje ekonomické a mocenské zájmy přednostně orientované na udržení svých vnitřních poměrů, neexportuje ideje, neimponuje, postrádá soft power. Rusko i Čína nejsou politicky příznivě naklonění aktéři vůči západnímu světu, oba mohou individuálně či společně vystupovat jako rivalové Západu, původci rizik či dokonce bezpečnostní hrozby. Co však k porozumění naší vlastní situace v Evropě nevede, je ideologizace problému namísto věcné analýzy.

O autorovi: Rudolf Fürst je seniorní výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů se zaměřením na Čínu