Výzva pro uchazeče o stáž (Research Assistants): výběrové řízení pro období říjen 2021 - leden 2022 je otevřeno.

29. 10. 2013

Střední Asie a Afghánistán po roce 2014

Rok 2014 je nejen ve Střední Asii vnímán jako určitý předěl ve vývoji, přestože plný odchod zahraničních vojsk není (prozatím) na programu ne. Vzhledem k sousedství s Afghánistánem vyvstává hned několik celoregionálních i lokálních problémů. K těm celoregionálním patří především nedostatečná ochrana hranic, možnost přelití do středoasijského regionu případného konfliktu v Afghánistánu, pronikání radikálních islamistických skupin do regionu a obchod s narkotiky. Na úrovni jednotlivých států potom stojí v centru pozornosti mj. přesun vojenské techniky států NATO po regionu, případné částečné vyzbrojení lokálních armád a také otázka dalšího osudu cizí vojenské přítomnosti v regionu. Obecně však lze konstatovat, že řada problémů týkajících se budoucích vztahů mezi Afghánistánem a středoasijskými státy leží uvnitř těchto samotných států.

Celoregionální aspekty

Lze očekávat, že po odchodu hlavních sil spojeneckých vojsk z Afghánistánu v roce 2014 se i nadále prohloubí již započatá dezintegrace afghánského státu. Jedním z klíčových problémů může být určité zesílení napětí především v minulých letech pracně budovaných armádních složkách, které budou zeštíhleny a navíc se zvýší etnické problémy mezi většinovým paštunským obyvatelstvem a menšinami, tak i v rámci paštunských klanů. Na místech se potom patrně upevní autorita lokálních velitelů bez oficiální legitimizace. Zvláště pokud centrum nebude schopno posílat velitelům „peníze výměnou za loajalitu“, lze předpokládat, že polní velitelé budou hledat zdroje obživy jinde a jinak. S tím může souviset i jistý předěl pravomocí a přerozdělení území na lokální úrovni. Nelze pochopitelně v tuto chvíli předpovědět, jak hluboko půjde tato dezintegrace či fragmentace po volbách v roce 2014.

V souvislosti s predikcí nestability uvnitř Afghánistánu a se snížením odpovědnosti širšího mezinárodního společenství v afghánských otázkách se tak vnější řešení případných afghánských problémů přesune na sousední státy a zainteresované asijské či eurasijské velmoci (především Čínu, Rusko, Írán či Indii). Již dnes je tak nutné připravit se na nejrůznější scénáře, včetně těch horších.

Pokud jde o dvoustranné afghánsko-středoasijské vztahy, potom sice od roku 2001 došlo k nárůstu příhraničního obchodu i vzájemné humanitární výměny, pro všechny středoasijské země je však obchod s Afghánistánem relativně zanedbatelný. Ani otázka případných uprchlíků není patrně na pořadu dne, neboť středoasijské režimy nejsou pro afghánské Turkmeny, Uzbeky či Tádžiky o mnoho přitažlivější.

Největším problémem budoucích vztahů je tak obava místních režimů z přelití případného ozbrojeného konfliktu do Střední Asie. Lze však očekávat, že jakákoliv afghánská síla se totiž bude soustředit především na vnitroafghánské problémy než na expanzi za hranice země. Hlavní hrozbou by tak mohly být nejrůznější radikální skupiny se základnami ve Střední Asii. Na tomto místě je však nutné podotknout, že skupiny, jež jsou považovány za nejnebezpečnější, mají momentálně své priority jinde nebo naopak ve Střední Asii většinou ilegálně působí. V prvním případě se jedná především o tzv. Islámské hnutí Uzbekistánu, jehož momentální vůdcové však již nepocházejí ze Střední Asie a zaměřují se především na jižní Asii, případně na celosvětový džihád. Ve druhém případě jde spíše o celosvětové islamistické skupiny jako Hizb ut-Tahrír či jiné. Tyto skupiny operují především v liberálnějším Kyrgyzstánu, což je často trnem v oku sousedních států. Největším nebezpečím pro jednotlivé státy v regionu tak může být především prosakování menších, dobře vyzbrojených skupin pod vedením jednoho nebo malého počtu velitelů s autoritou na konkrétních místech. Tyto skupiny mohou potom provádět především teroristické akce či akce menšího charakteru diskreditující lokální autoritu lokálních armád a režimů. Tato možnost se týká obecně slabých režimů v Kyrgyzstánu a především Tádžikistánu. Autoritářský charakter místních režimů spolu se slabou zkušeností ozbrojených složek mohou vést k neschopnosti čelit těmto asymetrickým hrozbám.

Nicméně je otázkou, zda jsou podobné teroristické akce schopny samy o sobě destabilizovat místní režimy.
Pokud jde o vojenskou připravenost středoasijských států, potom jeden stát či všechny dohromady nejsou schopny ani ochotny nasadit v Afghánistánu tolik síly jako americká a (potažmo) spojenecká vojska. Jedinou zemí se schopností řešit (ve spolupráci s místními vládami) destabilizaci Střední Asii alespoň do určité míry, je Rusko, které zdůrazňuje vedle dvoustranných vztahů také multilaterální spolupráci po linii Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti (ODKB). Tato organizace sice disponuje teoreticky kolektivními silami zvláštního nasazení (KSOR) i podporou Ruska, na druhou stranu se její dosavadní cvičení zabývaly jinými hrozbami. Kolektivní hrozby zároveň nejsou plně ukompletovány a účast dalších vojáků mimo Rusko a částečně Kazachstán je značně nejistá. Kromě toho je ve Střední Asii součástí ODKB i letecká základna v Kantu, jejíž operační základna může sloužit maximálně jako podpůrná akce proti jedné menší skupině lidí. Rusko tak pravděpodobně potáhne většinu výdajů tohoto uskupení, vyzbrojí lokální armády a bude se držet již podepsaných smluv o vojenské spolupráci a dodávkách vojenské techniky. Přestože tímto Rusko sleduje své partikulární cíle (ekonomicko-vojenské sjednocení středoasijského prostoru pod vedení Ruska), může být snadno zataženo do konfliktu mezi středoasijskými státy. Mezi členy ODKB zároveň chybí neutrální Turkmenistán a Uzbekistán (v roce 2011 pozastavil členství). Středoasijské státy, stejně jako Rusko nebo Čína, proto nebudou schopny (a ani ochotny) řešit situaci v Afghánistánu. Jejich úsilí může být zkoncentrováno na ochraně afghánských hranic (tam, kde to je možné) a udržení stability uvnitř středoasijského prostoru. Tímto je schopnost ODKB prakticky vyčerpána, jakkoliv se na posledních summitech organizace prakticky nic jiného výraznějšího neřešilo.

Problémem při ochraně hranic je především jejich relativní otevřenost – geografická, ekonomická, vojenská i korupční. Z tohoto hlediska je nejvíce „děravá“ tádžicko-afghánská a tádžicko-kyrgyzská hranice. Tádžičtí a kyrgyzští pohraničníci nejsou schopni se účinně bránit ilegálním přechodům hranice ze strany Afghánistánu. Zvažovaný návrat ruských či jiných zahraničních pohraničníků může situaci vylepšit pouze částečně a z hlediska politické elity Tádžikistánu není příliš přijatelný. Ostatně i v době přítomnosti ruských pohraničních vojsk na řece Pjandž (do roku 2005) nebyl pro mnohé skupiny problém se přes hranice dostat, ať již nelegálně či pomocí korupce. Na tádžicko-afghánské hranici dnes navíc funguje mnohem více oficiálních hraničních přechodů, přes něž se lze vzhledem ke všeobecně korupčnímu prostředí v zemi rovněž dostat. Kyrgyzstán sice nesousedí s Afghánistánem, nicméně jeho dlouhá hranice s Tádžikistánem není střežena dostatečně a může být rovněž použita k ilegálním přechodům osob a zboží. Mnohem silnější je v tomto směru uzbecká hranice. Na afghánské straně jí tvoří řeka Amudarja, která je dobře chráněna již ze sovětských dob a neustále zpevňována. Jediný hraniční přechod na mostě Přátelství nedaleko jihouzbeckého Termezu lze poměrně snadno uzavřít a hranici uhlídat. Od konce 90. let Uzbekistán rovněž přistoupil i k upevnění původně vnitřních sovětských hranic s Kyrgyzstánem a zejména Tádžikistánem. Na některých místech došlo i k jejich zaminování, jež dodnes nebylo spolehlivě odstraněno. Jinde je hranice Uzbekistánem jednostranně vytyčena a jsou na ní vybudovány ochranné bariéry. Specifickým případem je Turkmenistán, jehož hranice s Afghánistánem je rovněž na mnoha místech průchodná, a to tím spíše, že zde neexistuje (na rozdíl od předchozích států) přirozená říční hranice. Pouštní a pustý charakter krajiny navíc není příliš vhodný k jeho střežení. Turkmenské vedení se může uklidňovat pouze tím, že země dosud nečelila hrozbám ze strany radikálních složek pocházejících z Afghánistánu. I s touto alternativou je však nutné počítat a v případě konfrontace nelze očekávat, že by turkmenské byly připravené k asymetrickému boji s jakoukoliv partyzánskou či ilegální skupinou.

Jedním z nejvýznamnějších problémů středoasijsko-afghánských vztahů do budoucna se tak stane otázka opia - jeho proměny na heroin, tranzit přes region a jeho distribuce. Celý problém je z hlediska elit značně dvojaký. Do drogového obchodu (výroby, tranzitu i distribuce) mohou být zapojeny jak radikální opoziční skupiny k financování svých aktivit mj. i proti místním vládám, tak i lidé blízcí a loajální stávajícím režimům. Ve druhém případě může dojít k podkopání loajality k místním vládcům, přerušením nelegálních zisků jejich okolí, což by v konečném důsledku mohlo vyvolat nestabilitu v regionu, nežádoucí pro okolní velmoci (Rusko nebo Čínu) i vzdálenější centra síly (USA). V tomto směru tedy nelze očekávat výraznější změny oproti stávající situaci. V Afghánistánu samotném se nepodařilo vymýtit tuto výnosnou část ekonomiky i v době nejrůznějších asistenčních programů, tím spíše to půjde v době, kdy vnitřní vývoj v Afghánistánu bude víceméně ponechán svému osudu. Hlavním omezení proto budou především klimatická a ekonomická – jednoduše se nepodaří vypěstovat dostatečné množství máku a celosvětová poptávka po heroinu se víceméně stabilizuje na současné jenom mírně kolísající úrovni. Část středoasijských elit potom i nadále nebude mít zájem snižovat leckdy pohádkové zisky z tohoto obchodu. Zájem na snižování přepravy narkotik ze Střední Asie tak má především Rusko a Čína, kde však řídí tento obchod řada nelegálních mafií nezřídka rovněž napojených na státní správu. Navíc i tyto dvě eurasijské velmoci mají omezené možnosti, jak bránit středoasijsko-afghánské hranice proti tomuto náporu. S ohledem na možné potenciální členství Tádžikistánu a Kyrgyzstánu v budoucí Eurasijské unii pod vedením Ruska nelze vyloučit ani vytvoření otevřeného koridoru od afghánských hranic až po hranice Evropské unie.

Specifické problémy afghánsko-středoasijských vztahů

Jednotlivé státy v regionu rovněž čelí specifickým faktorům tváří v tvář „problému Afghánistán po roce 2014“, což (spolu s často nedobrými vztahy uvnitř regionu) znesnadňuje hledání společného celoregionálního řešení.
Již několikrát bylo zmíněno, že Tádžikistán patří k nejvíce problematickým státům v regionu. Jeho stávající prezident Emómali Rahmón (u moci od roku 1995) patrně potvrdí svůj mandát ve volbách v listopadu 2013, což by mu mělo rozvázat ruce pro případné zúčtování s opozičními či jinak nepohodlnými skupinami. Jeho ozbrojené síly by však nebyly patrně schopny zvládat případné rozsáhlejší a koordinovanější aktivity protirežimně naladěných skupin. V Afghánistánu, Tádžikistánu i v dalších zemích navíc žijí mnozí velitelé z občanské války, kteří dosud mají s prezidentem nevyřízené účty. K nejnebezpečnějším patří skupiny Ansárolláh, jejichž jádro tvoří bývalí opoziční velitelé a bojovníci. Horský charakter republiky navíc umožňuje ilegálním skupinám relativně bezpečné základny, neboť Dušanbe nemusí za všech okolností kontrolovat celou zemi. To se mj. projevilo i v roce 2010, kdy vládní vojska jenom s velkými obtížemi zlikvidovala ozbrojené výpady bývalého velitele Mulló Abdulló. Pro tádžické elity (prorežimní i opoziční) je typický již popsaný stav obchodu s narkotiky, který se zabývají i lidé z nejbližšího okolí prezidenta Rahmóna. Zároveň je však významný i pro prezidentovy protivníky.

Afghánské a vnitřní nebezpečí patrně stálo i za letošní ratifikací dohody o zachování ruské vojenské základny v zemi až do roku 2043. Ruská vojska by patrně vojensky neubránila případnou invazi z Afghánistánu či podílet se plně na likvidaci ozbrojených skupin operujících v Tádžikistánu, na druhé straně je samotná ruská přítomnost všemi zainteresovanými aktéry vnímána jako stabilizující prvek. Svůj význam mají i stále rostoucí čínské investice v zemi. Pro Čínu je Tádžikistán zajímavý především svým nerostným bohatstvím a naopak budování tádžické ekonomické vazby na Čínu bude zajímavé pro jakýkoliv režim (jakkoliv Peking podporuje režim stávající). Tyto vazby jsou pro Tádžikistán důležité i z hlediska překonání infrastrukturní izolace. Většina dopravních staveb spojující zemi s vnějším světem vede totiž přes Uzbekistán a vzájemné vztahy obou prezidentů jsou velmi špatné (k tomu se přidávají i nesmiřitelné pozice v hydroenergetických projektech). Z tohoto důvodu tádžické vedení podporuje alternativní infrastrukturní projekty – především značné utopickou silnici a železnici z Kašgaru přes jižní Kyrgyzstán (údolí Alajského Pamíru), Tádžikistán, Afghánistán do Turkmenistánu, resp. Íránu. Pro energetickou bezpečnost Tádžikistánu jsou potom klíčové plynovody z Turkmenistánu, projekty dostavby hydroelektráren a propojení elektrických sítí s Afghánistánem a Pákistánem (projekt CASA). Vedle klíčové otázky financování těchto staveb tak pro Tádžikistán bude nadále v afghánské vnitřní politice klíčová stabilita oblasti na sever od hřebenu Hindúkúše.

Kyrgyzstán sice nesousední přímo s Afghánistánem, nicméně jeho slabá ekonomika, vláda v Biškeku, která fakticky neovládá části jižního Kyrgyzstánu u hranic s Tádžikistánem, a mafiánské kruhy či státní struktury zapojené do obchodu s afghánskými narkotiky nečiní ze země silného spojence při zadržení hrozeb z Afghánistánu. Pro afghánskou politiku Kyrgyzstánu bude až do července 2014 významné tzv. Tranzitní centrum Americké armády na letišti Manas u Biškeku. Jeho uzavřením sice Kyrgyzstán přijde o 3-5% příjmů státního rozpočtu, nicméně pro řešení problémů přicházejících z jihu je tato základna pro zemi spíše irelevantní. Na druhou stranu nelze očekávat, že by stabilitu Kyrgyzstánu zajistila druhá vojenská základna spravovaná Ruskem pod hlavičkou ODKB.

Uzbekistán sice disponuje teoreticky nejsilnější armádou, která již byla schopna čelit asymetrickým útokům ze strany Islámského hnutí Uzbekistánu v letech 1999-2000, a to i na území okolních států. Uzbekistán však vede spíše izolacionistickou politiku bez spolupráce s okolními zeměmi či regionálními uskupeními (typu ODKB), jež považuje za neschopné reálné aktivity. Problémem Uzbekistánu je však jeho ekonomická slabost, která vedla k migraci 1-2,5 miliónů Uzbeků (údaje se značně různí). Uzbecké vedení také čeká výměna na postu prezidenta. Současnému prezidentovi vyprší mandát v roce 2015 a jeho další setrvání ve funkci může být (i s ohledem na věk přes 75 let) nejisté. Dosud přitom nejsou nastaveny jakékoliv mechanismy předání moci a není vyloučen ani boj mezi několika mocenskými skupinami, v současnosti loajálními vůči prezidentovi. V případě skutečných mocenských střetů v uzbecké elitě a z toho vyplývající nestabilitě v zemi se Uzbekistán může snadno stát základnou pro řadu skupin, jež momentálně sídlí v Afghánistánu či na afghánsko-pákistánském pomezí. Pro bezpečnost Uzbekistánu je významná i dohoda s uzbeckou diasporou v severním Afghánistánu, přes níž dnes jde většina vzájemného obchodu a investic.

Turkmenistán má patrně nejmenší zájem na angažmá ve vnitroafghánských záležitostech s výjimkou realizace plynovodu TAPI (Turkmenistán-Afghánistán-Pákistán-Indie), který by měl vést západním Afghánistánem. Financování tohoto projektu, stejně tak jeho bezpečnostní dimenze jsou však již od poloviny 90. let předmětem bezvýsledných debat mezi zainteresovanými státy, i přes značný posun v jednání v posledních letech. Případná výstavba plynovodu však může mít paradoxně i stabilizující efekt v dotčených regionech; přes možnou fragmentaci Afghánistánu může plynovod (respektive zajištění jeho bezpečnosti) být skvělým zdrojem příjmů pro lokální afghánské velitele. Výdaje na ochranu plynovodu by navíc musely nést především zainteresované státy. Turkmenistán zůstává (byť v omezenější míře než v obě prvního prezidenta Nijazova) i nadále jedním tranzitních států pro narkotika z Afghánistánu a dále do Ruska či na Kavkaz, a to včetně pravděpodobné zaangažovanosti ze strany současné turkmenské elity. Plynovod a narkotika tak mohou být dvěma faktory, jež mohou nechávat turkmenské vedení relativně v klidu, ať již za jeho jižními hranicemi bude vládnout kdokoliv.

Patrně nejméně ohroženou zemí v regionu je Kazachstán. Kromě své relativní ekonomické stability země disponuje stále lépe zabezpečenou hranicí na jihu, kterou lze v případě potřeby uzavřít (v minulosti to bylo již několikrát vyzkoušeno na uzbecko-kazašské a po roce 2010 také na kyrgyzsko-kazašské části hranice). Problémem tak může být aktivizace některých radikálních skupin uvnitř země, které mohou mít napojení na Afghánistán. Na druhou stranu je jejich podpora prozatím mizivá, i významní oponenti režimu nepatří ke stoupencům islámu či jiných radikálních kruhů, naopak rekrutují se spíše z obchodních kruhů.

Závěr

Výše uvedený obrázek sice může být částečně alarmující, nelze však z Afghánistánu činit akutní hrozbu stávajícímu pořádku v regionu. Středoasijské státy patrně nebudou schopny jednotlivě čelit případným hrozbám z jihu, snad s výjimkou Uzbekistánu a méně dotčeného Kazachstánu. Jinak státy nedisponují technickými možnostmi proti případné destabilizaci. Vzájemná spolupráce mezi nimi je však rovněž problematická až nemožná. Především se v regionu vytvořil blok z Uzbekistánu na jedné straně a Kyrgyzstánu a Tádžikistánu na straně druhé. K tomuto rozdělení zaujímají oba zbývající státy ambivalentní pozici a stojí jednak na straně silnějšího (tj. Uzbekistánu) a jednak na straně, ze které mohou mít sami výhodu.

Vnější síly jsou schopny pomoci státům v regionu pouze v omezené míře, ačkoliv všichni zainteresovaní vnější hráči mají na stabilitě v regionu enormní zájem. Rusko sice disponuje vojenským i politickým vlivem v regionu, nicméně jeho ekonomická přitažlivost pomalu ustupuje Číně, s výjimkou přijímání migrantů, které je však stále hůře přijímáno ruskou populací (z hlediska ruské elity je však právě migrace tou kartou, která udržuje středoasijské elity v závislosti na Moskvě). Lze tak očekávat, že Rusko a Čína se budou snažit zaujmout (podobně jako dosud) spíše kooperativní než konkurenční postoj v regionu se značnými synergickými efekty. Ruské vojenské a politické ambice mohou působit v krátkodobém a střednědobém měřítku, zatímco čínská expanze a investice do infrastrukturních projektů mohou přinést větší stabilitu a integraci nejen ve Střední Asii, ale i v samotném Afghánistánu v dlouhodobé perspektivě. Navíc v případě destabilizace Afghánistánu se Číňané mohou s relativně nevelkými ztrátami z této země stáhnout a podporovat (i bezpečnostně) pro ně strategičtější režimy ve Střední Asii.

Stabilita je však i v zájmu jiných mocenských center – Evropy a USA. Americká politika, která se z regionu bude stahovat, a evropská politika, která je zde velmi slabě zakotvena, tak budou muset na řešení případných problémů spolupracovat s Ruskem a Čínou, případně Indií. V daném kontextu to znamená podporu ochrany hranic, podporu infrastrukturních projektu (byť nevýhodných pro USA i Evropu), podporu stability stávajících a většinou nedemokratických systémů a zabezpečení hladkého přechodu od jednoho prezidenta ke druhému (zejména v případě dvou zemí – Kazachstánu a Uzbekistánu).

Střední Asie tak má (na rozdíl od Afghánistánu) svůj strategický význam pro řadu světových mocenských center, jakkoliv každá velmoc k tomu má své důvody. Pokud se tedy nepodaří stabilizovat situaci v v Afghánistánu vnitřními silami (a tato pravděpodobnost je bohužel poměrně vysoká), potom nelze očekávat větší angažmá zvnějšku, spíše budeme svědky cementování afghánských hranic. Jinými slovy řečeno, afghánské vnitřní problémy nikdo řešit nebude, zatímco zájem na stabilní Střední Asii bude přetrvávat. Bude-li tento geopolitický zájem stačit na udržení stability v regionu, zůstává otázkou otevřenou a závislou na povaze samotných režimů i na vývoji v Afghánistánu.

 

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru