Announcing the Winter Semester program of the IIR Critical Studies Seminar

11. 2. 2021

Uznává Rusko Evropskou unii jako energetického aktéra?

Wikipedia Commons

Rusko je významný dodavatel energií do mnoha členských států EU. Na základě analýzy diskurzu projevů oficiálních představitelů Ruska o energetických vztazích s EU v letech 2014–2019 se snažíme určit, zda Rusko uznává EU jako aktéra v této sféře, nebo zda za aktéry považuje jednotlivé státy.

Řada členských států Evropské unie je napojena na ruské dodávky ropy a plynu (přes ruské firmy Gazprom, Lukoil a Rosneft) již několik desetiletí. Členské státy EU dovážejí z Ruské federace rovněž uhlí a společnost Rosatom dodává jaderné palivo pro jaderné elektrárny. Evropská unie a Rusko se přitom v současnosti nacházejí v poměrně nejasných, možná až protichůdných náhledech na energetickou spolupráci. Na jedné straně oba aktéři nadále zůstávají rétoricky připraveni rozvíjet energetické partnerství, na straně druhé se politický vztah mezi nimi dostal po roce 2014 do krize a v současné době je zřejmě na nejnižší úrovni od konce studené války.

Tento článek se zaměřuje na problematiku vztahů Ruska a Evropské unie, přičemž se nevěnuje primárně materiálním aspektům energetické interakce, ale provádí diskurzivní analýzu dokumentů oficiálních ruských politických činitelů o energetických vztazích s EU a/či členskými unijními státy od ukrajinské krize v roce 2014 do konce roku 2019. Na základě interpretace základních témat a obsahu energetického bezpečnostního diskurzu Ruské federace je hlavním cílem prokázat, zda je EU vnímána a uznána jako svébytný energetický aktér, nebo jsou pro Rusko v energetických vztazích rozhodující členské státy. V tomto ohledu předpokládáme, že vnímání EU v ruském energetickém diskurzu po roce 2014 je ovlivněno unijní pozicí, která ve vzájemných vztazích sekuritizuje energetickou závislost na Rusku a zdůrazňuje potřebu diverzifikace přepravních tras a dodavatelů. Zároveň vycházíme z předpokladu, že Rusko tento sekuritizační diskurz nejen reflektuje a reaguje na něj, ale z tohoto důvodu se snaží v energetickém diskurzu úlohu EU spíše upozadit a zpochybnit tak její roli jako aktéra. Evropská unie je považována za aktéra nikoliv z přátelského hlediska, ale vůči ruským energetickým zájmům spíše v konfliktním stavu. Tento jev se Rusko ovšem může snažit kompenzovat v bilaterální rovině se vztahy s členskými státy Unie. Jako strategické partnery v evropském prostoru můžeme vymezit Německo, Francii, Itálii a Španělsko, se kterými se snaží Rusko budovat speciální vztahy.

Teoretická a metodologická východiska, hypotézy a data

V teoretické rovině je článek založen na jednom z kritérií energetického aktérství, a to vnějším vnímání a uznání energetického aktéra (EU) třetí stranou (Rusko), který je jako autonomní aktér v oblasti energetiky ostatními aktéry akceptován. Toto kritérium je zkoumané pomocí bezpečnostního diskurzu, jenž si všímá především politických a bezpečnostních aspektů energetických vztahů, a zároveň je operacionalizované prostřednictvím sady čtyř hypotéz:

  1. Rusko je ve vztahu k EU desekuritizujícím aktérem, neboť v komunikaci o energetické spolupráci s evropským prostorem využívá argumentaci založenou spíše na spolupráci, partnerství, výhodnosti a kooperativní hře ve vztahu k evropským státům a neoperuje s argumentem závislosti na dovozu.
  2. V diskurzu o energetických vztazích Rusko operuje s pojmem Evropa (případně je zdůrazňována rovina spolupráce s jednotlivými členskými státy EU) spíše než s pojmem EU jako specifickým partnerem pro spolupráci.
  3. Existuje významná intenzita komunikace o energetických vztazích s vybranými členskými státy EU (Německo, Francie, Itálie a Španělsko) a je zdůrazňován význam energetických vztahů se strategickými partnery v EU.
  4. V bezpečnostním diskurzu o energetických vztazích Ruska je problematika energetického aktérství EU ignorována, a to i v případech, kde musí Rusko s EU jako aktérem v energetické oblasti spolupracovat a respektovat jej.

V metodologické rovině je článek založen na analýze diskurzu a v jejím rámci na jedné z metod analýzy dat, a to tematické analýze. Ta se zakládá na strategii a procesu vyhledávání a nalezení klíčových témat pro charakterizování patřičného fenoménu. Cílem je prozkoumat různé projevy a rozhovory ruských politických představitelů zabývající se energetickými vztahy Ruska a EU, pomocí tematické analýzy analyzovat a interpretovat hlavní témata bezpečnostního energetického diskurzu Ruska a na jejich základě hodnotit jejich povahu ohledně převládajícího diskurzu a vztah k energetickému aktérství EU.

Vybrány byly pouze projevy a rozhovory pěti ruských politických představitelů, konkrétně prezidenta Vladimira Putina, premiéra Dmitrije Medveděva, ministra zahraničních věcí Sergeje Lavrova, ministra energetiky Alexandra Novaka a stálého představitele Ruské federace při EU Vladimira Čižova, které pokrývají období 2014–2019 a současně obsahují klíčová slova: „EU“ (nebo „Evropa“), „Německo“, „Francie“, „Itálie“ či „Španělsko“ a „energie“ (Энергия), „energetika“, či „energetický“. Podmínku bylo, aby se kombinace slov nacházela v jednom odstavci textu. Celkem korpus zahrnuje 325 textových jednotek. Z toho je 33,5 % věnováno vztahu Rusko a EU a 66,5 % bilaterální rovině vztahů Ruska a vybraných členských států EU (textových jednotek v korpusu dokumentů přitom připadá na vztah s Německem 37,5 %, Francií 11,4 %, Itálií 14,8 % a Španělskem 2,8 %).

Výsledky analýzy a potvrzení hypotéz

Analýza dokumentů ukázala, že počet témat v rámci energetického bezpečnostního diskurzu Ruské federace je poměrně omezený. Hlavním tématem jsou dodávky energetických surovin a jejich spolehlivost v čase, dominantní důraz je přitom kladen na export zemního plynu. Lze rovněž konstatovat, že většina dokumentů zabývajících se energetickým vztahem Ruska a EU/Evropy (73 %) zmiňovala dodávky v širším kontextu vzájemné spolupráce. Zmínka o energiích byla integrována do širšího diskurzu věnovanému obecně vztahům Ruska a EU/Evropy/členských států. Energetická spolupráce je tedy většinou považována za součást (zásadní, ale přece jenom součást) spolupráce mezi Ruskou federací a EU/Evropou.

Pouze v menším počtu dokumentů (27 %) bylo možné identifikovat výhradně téma energetické politiky Ruska a spolupráce s Evropou, tak i specifický kontext, ve kterém je toto téma komunikováno. Zejména z těchto dokumentů bylo možné zjistit základní linie této komunikace ve sledovaném období. Výjimečně byl přitom vztah Ruska a EU součástí obecného diskurzu o vývoji ruského energetického sektoru (ať se týká problematiky výkonu energetického sektoru Ruska, vnějších energetických vztahů Ruska obecně nebo vývoje globálních trhů s energiemi), který je ovšem na energetickém vývozu do Evropou do značné míry závislý.

Co se týče dokumentů zaměřených na energetické vztahy Ruska a vybraných členských států EU, ukázalo se, že počet dokumentů výhradně zaměřených na energetickou spolupráci (bez rámování obecnou rovinou vztahů) je o něco vyšší (34 %). Převaha zmínek o energetice v kontextu širší roviny vzájemných vztahů (ekonomický, politický, kulturní rozměr) je přesto opět zřetelná (66 %).

Potvrzení první hypotézy poukázalo na skutečnost, že pro Rusko je EU implicitně uznaný energetický aktér (tak, jaký volí energetický diskurz). Potvrzení dalších hypotéz poukazuje na skutečnost, že Rusko aktérství EU ovšem explicitně neuznává. Což je zřejmě následkem toho, že po roce 2014 byly zavedeny ze strany EU protiruské sankce a byla zároveň zpochybněna možnost budování strategického partnerství. Spolupráce zůstala, ale omezila se na jasně deklarované oblasti, přínosné pro obě strany. Evropská unie se v rámci energetického bezpečnostního diskurzu Ruska stává nejen partnerem, ale zároveň „trestající“ stranou, se kterou lze obtížně budovat pozitivní vztahy. To je potvrzeno i tím, že se v ruském energetickém diskurzu neoperuje s pojmem EU. Termín je substituován jinými jako Evropa/evropští partneři/evropský prostor. Poté není ani překvapivé, že byla potvrzena druhá hypotéza. U desekuritizačního diskurzu lze ovšem vnímat rovněž jiné důvody. Sankce EU a USA vytvořily pro Rusko další pobídky a nutnost pro ruské energetické společnosti otevřít domácí těžební sektor větší účasti Evropy. Tlak na ruské odvětví fosilních paliv je rovněž dán opatřeními přijatými EU v souvislosti s dekarbonizací a do určité míry nepřímo ovlivnil globální posun k využívání zkapalněného zemního plynu.

Ve vztahu k Německu, Francii, Itálii a Španělsku byl identifikován dvojnásobek dokumentů oproti energetickému vztahu Rusko a EU. To potvrzuje třetí hypotézu ohledně intenzity komunikace, ovšem s tím, že zásadní podíl má Německo a pouze částečně Itálie a Francie. Ukázalo se, že intenzita komunikace energetických vztahů odpovídá vlastní materiální povaze těchto vztahů (vztah dodavatel–odběratel, podíl na infrastrukturních projektech a investice do energetického sektoru). V intenzitě komunikace jednoznačně dominuje Německo, u Španělska je energetický vztah komunikován s velmi nízkou intenzitou. Energetický diskurz Ruska vůči strategickým partnerům v EU je vždy zcela specificky zaměřen na hlavní témata bilaterální spolupráce. Dalším významným zjištěním bylo, že státy byly v argumentační strategii Ruska vždy vnímány jako partneři výhradně s pozitivním potenciálem rozvoje energetických vztahů. Pokud byl tento vztah negativně ovlivněn, tak to bylo zdůvodňováno vnějším faktorem (legislativa EU, tlak USA nebo postoj jiných států).

Při verifikaci čtvrté hypotézy se ukázalo, že Rusko se pokouší energetické aktérství EU ignorovat. Uznává jej přesto částečně, a to výhradně ve dvou zcela konkrétních oblastech:

  1. V případech, kde je jednoznačně vidět síla EU jako tvůrce norem a normativního aktéra v evropském prostoru, se schopností normy šířit a prosazovat (legislativa EU, společný trh a jeho gravitační síla, energetická unie; nejviditelněji souvisí s normami třetího liberalizačního balíčku – v těchto případech je energetické aktérství EU viděno jednoznačně v negativním významu). Jedná se o negativní uznání; kdy EU je vnímána jako energetický aktér přes Evropskou komisi a její iniciativy s potenciálem bránit energetickou spolupráci a blokovat ji, včetně realizace infrastrukturních projektů (již zmiňovaný třetí liberalizační balíček, či postoj k plynovodům South Stream a zejména Nord Stream 2).
  2. V případech, kdy existuje potřeba EU jako partnera při řešení existujících, či potenciálních problémů v oblasti energetiky a energetických vztahů. Jedná se o energetický dialog a desekuritizaci energetických vztahů s Ukrajinou.

*(Článek je zkrácenou a upravenou verzí kapitoly Dubský, Zbyněk–Tichý, Lukáš: (2020): EU jako uznaný energetický aktér ve vztazích s Ruskou federací. In: Tichý, Lukáš–Dubský, Zbyněk (eds.): Vnější energetické vztahy Evropské unie a koncept energetického aktérství. Praha: Professional Publishing (v tisku). Zároveň je výstupem projektu Grantové agentury ČR s názvem „Vnitřní a vnější dimenze aktérství EU v energetických vztazích vůči Rusku a alternativním dodavatelům“, GA ČR 18-00902S.)

O autorech:
Mgr. et Mgr. Lukáš Tichý, Ph.D. je výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů
Zbyněk Dubský, Ph.D. je přidružený výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru