Vaduz proti Praze: Spor o majetek Lichtenštejnů zkonfiskovaný po druhé světové válce

Na konci října 2023 předložila Nadace knížete z Lichtenštejna České republice návrh na smírné vyřešení sporu o majetek, jehož se Nadace na území ČR dožaduje a který je rovněž předmětem zatím nerozhodnuté mezistátní stížnosti proti České republice podané Lichtenštejnskem v srpnu 2020 k Evropskému soudu  pro lidská práva (ESLP). Tato reflexe připomíná pozadí sporu, přibližuje hlavní soudní rozhodnutí, jež se sporu týkají, a zamýšlí se nad tím, zda by navrhovaný smír byl pro Českou republiku výhodný. 

Pozadí sporu

Spor se týká majetku na území České republiky, který před druhou světovou válkou náležel Lichtenštejnsku, resp. knížeti Františku Josefu II. Majetek zahrnoval cca 70 000 hektarů pozemků a více než dvacet hradů a zámků, včetně Lednicko-Valtického areálu zapsaného na seznam kulturního dědictví UNESCO. Majetek byl zkonfiskován na základě tzv. Benešových dekretů, konkrétně Dekretu č. 12 ze dne 21. června 1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Konfiskace na lichtenštejnského knížete dopadla proto, že se měl v roce 1930 během sčítání obyvatel přihlásit k německé národnosti. Ke konfiskaci v plném rozsahu majetku a bez náhrady došlo ex lege (automaticky) ke dni vydání dekretu, což deklaroval svou vyhláškou z 31. 7. 1945 Okresní národní výbor v Olomouci. Jeho stanovisko následně potvrdil Zemský národní výbor v Brně (1946) a Nejvyšší správní soud v Bratislavě (1951).

Lichtenštejnové se pokoušeli domoci zrušení příslušných rozhodnutí a vynětí z konfiskace již ve čtyřicátých letech, ale neuspěli. Během studené války náležely Československo a Lichtenštejnsko k odlišným politickým táborům a mezi oběma zeměmi neexistovaly diplomatické vztahy, spor tak dočasně ustoupil do pozadí. Na scéně se opět objevil po roce 1989 a rozvinul se jak v rovině politické, tak v rovině právní. Politická jednání komplikovalo to, že Lichtenštejnsko jako jediný stát světa po rozpadu Československa neuznalo samostatnou Českou republiku a mezi oběma státy dlouho nebyly navázány diplomatické vztahy.

K tomu došlo až v září 2009, kdy také oba státy podepsaly Memorandum o budoucí spolupráci, jež ale otázky majetku neřešilo. Další Memorandum, z dubna 2010, ustavilo společnou Česko-lichtenštejnskou komisi historiků, která funguje dodnes. V roce 2014 vydala komise souhrnnou zprávu nazvanou Česko-lichtenštejnské vztahy v dějinách a v současnosti, která ovšem pouze konstatuje, že mezi oběma státy není v otázce zkonfiskovaného majetku shoda. Tento závěr platí i o téměř deset let později. Zatím posledním politickým krokem bylo předložení návrhu ze strany Nadace knížete z Lichtenštejna (dále Nadace) na vytvoření fondu či nadace, jejímž prostřednictvím by oba státy společně spravovaly majetek, na nějž si Lichtenštejnsko dělá nároky. Návrh vzbudil zájem prezidenta Petra Pavla (viz link), Česká republika na něj ale zatím oficiální nereagovala.

Souběžně s politickými kroky byly během let realizovány také kroky právní. Lichtenštejnsko, popř. Nadace, iniciovaly postupně řadu soudních řízení týkajících se poválečné konfiskace, a to před soudy českými (obecné soudy a Ústavní soud), zahraničními (soudy v Německu) i mezinárodními (Mezinárodní soudní dvůr a ESLP). Mnohá řízení byla vzájemně propojena, přesněji řečeno na sebe navazovala, proto je vhodnější představit je v blocích spíše než chronologicky či podle místa rozhodování.

Případ Velká vápenka 

Navzdory názvu nešlo v případu Velká vápenka o průmyslový objekt, ale o obraz – konkrétně obraz nizozemského malíře 17. století Pietera van Laera. Obraz, tvořící součást sbírky na zámku Valtice, byl zkonfiskován spolu se zámkem v roce 1945. V roce 1991 jej Moravská galerie v Brně zapůjčila na výstavu v německém Kolíně nad Rýnem. Tehdejší lichtenštejnský kníže Hans Adam II. využil toho, že se obraz nacházel mimo území Československa, a podal u kolínského soudu žalobu na určení majitele obrazu. Soud v roce 1995 žalobu zamítl a negativně se k ní postavily rovněž další německé soudy, tedy Vrchní zemský soud (1996), Spolkový soudní dvůr (1997) a Federální ústavní soud (1998). Odkazovaly přitom na Úmluvu o řešení sporů vzniklých na základě války a okupace, kterou v roce 1952 uzavřely tři západní okupační mocnosti se SRN a jež vyloučila možnost německých soudů rozhodovat o sporech týkajících se zkonfiskovaného německého majetku. Obraz byl po celou dobu běžících soudních řízení zadržován v Německu a do České republiky se vrátil teprve po jejich skončení.

Lichtenštejnský kníže se ovšem po neúspěchu na národní úrovni nevzdal a věc měla dohru před mezinárodními soudy. Jako první se jím zabýval ESLP v případu Kníže Hans Adam II. Lichtenštejnský proti Německu. Kníže ve stížnosti tvrdil, že německé soudy svým přístupem zasáhly do jeho práv chráněných Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (EÚLP), konkrétně do práva na spravedlivé soudní řízení podle čl. 6, zákazu diskriminace podle čl. 14 a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 1 Dodatkového protokolu k EÚLP. ESLP v červenci 2001 rozhodl jednomyslně, tedy hlasy všech 17 soudců Velkého senátu, že k žádnému porušení EÚLP ve věci nedošlo. Konstatoval přitom nejen to, že německé soudy postupovaly v souladu s ustanoveními EÚLP, ale i to, že z pohledu EÚLP nelze na knížete pohlížet jako na vlastníka obrazu, který byl již od konfiskace ve čtyřicátých letech v držení československých/českých orgánů. Dodal také, že samu konfiskaci by nebyl oprávněn posuzovat, neboť k ní došlo před přijetím EÚLP, což má význam z hlediska dalších kauz.

Před vynesením rozsudku ESLP podalo Lichtenštejnsko na Německo stížnost k hlavnímu soudnímu orgánu OSN, Mezinárodnímu soudnímu dvoru (MSD). Stížnost směřovala proti „rozhodnutí Německa v roce 1998 a po něm nakládat s určitým majetkem lichtenštejnských státních příslušníků jako s německým majetkem“, a po MSD požadovala, aby rozhodnutí označil za protiprávní a přiznal Lichtenštejnsku nárok na odškodnění. MSD ve sporu rozhodl v únoru 2005, kdy většinou dvanácti hlasů (z šestnácti) prohlásil, že ve věci není kompetentní rozhodovat. Důvodem bylo to, že „zdroj či skutečná příčina sporu se týká Úmluvy o řešení sporů (z roku 1952) a Benešových dekretů“, a oba tyto dokumenty byly přijaty před přijetím Evropské úmluvy o mírovém řešení sporů z roku 1957, o niž MSD opíral ve sporu svou jurisdikci.

Z přehledu rozhodnutí německých soudů, ESLP i MSD je zjevné, že žádný ze soudních orgánů věcně nepřezkoumával, zda ke konfiskaci lichtenštejnského majetku ve čtyřicátých letech minulého století došlo ze strany Československa oprávněně. Všechny pouze deklarovaly, že k takovému posuzování nejsou kompetentní, a to buď proto, že jeho možnost přímo vyloučila mezinárodní smlouva (německé soudy), nebo proto, že ke konfiskaci došlo v době, která nespadá do časové jurisdikce (jurisdikce ratione temporis) daných soudních orgánů (ESLP, MSD). Poválečné konfiskace jsou z pohledu těchto orgánů uzavřená a soudně nepřezkoumatelná věc. Jak brzy uvidíme, stejný postoj zastávají i soudy české.

Případy zkonfiskovaného lichtenštějnského majetku před českými soudy

Případ Velká vápenka se týkal jednoho konkrétního obrazu. V jeho pozadí ale stál spor o další movitý či nemovitý majetek, který byl Lichtenštejnsku, jeho knížeti a některým jiným jeho občanům po druhé světové válce zkonfiskován. O znovuzískání různých částí tohoto majetku se jeho předváleční vlastníci, resp. jejich dědicové dlouhodobě snaží také před českými soudy. Nejaktivněji si počíná již zmíněná Nadace, která během let podala desítky žalob k různým místně příslušným soudům, u nichž se domáhá určení, že je stále vlastníkem zkonfiskovaných nemovitostí. Jde o nemovitosti, jež jsou v rukou státu. Nemovitosti vlastněné obcemi, církvemi, školami a jinými nestátními institucemi Lichtenštejnové (zatím) nenárokují.

Dosavadní řízení před českými soudy mají dosti standardní průběh. Soudy žaloby předložené Lichtenštejny zamítají a činí tak bez toho, aniž by věcně přezkoumaly otázku, zda ke konfiskaci majetku ve čtyřicátých letech došlo oprávněně, nebo nikoli. Takový přezkum by totiž vyžadoval přímou aplikaci tzv. Benešových dekretů, konkrétně Dekretu č. 12. Již v roce 1995 ale Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. 14/94 jasně uvedl, že dekrety sice dále tvoří součást českého právního řádu, jejich aplikace již ale není možná.
Jednalo se o právní akty spjaté s poválečnými poměry, které „splnily […] svůj účel ve zmíněné bezprostředně poválečné době [...] a postrádají již nadále konstitutivní charakter“. Ve stanovisku sp. zn. 21/05 navíc Ústavní soud zdůraznil, že revize majetkových poměrů vzniklých v minulosti je možná jen na základě restituční legislativy. Ta se, rozhodnutím zákonodárce, omezuje na období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Události, k nimž došlo před tímto obdobím, do rozsahu restituční legislativy nespadají a současně je nelze řešit za pomoci obecných předpisů, neboť tím by se restituční legislativa obcházela.

Z této ustálené judikatury Ústavního soudu vycházejí při posuzování lichtenštejnských žalob obecné soudy. Konstatují tedy, že o konfiskaci rozhodly po druhé světové válce československé orgány podle tehdy platné legislativy a že dnešním soudům nepřísluší jejich rozhodnutí přezkoumávat, podobně jako by nemohly přezkoumávat jiné majetkové přesuny realizované před 25. 2. 1948. Příkladem tohoto přístupu jsou nedávná rozhodnutí Okresního soudu v Břeclavi (2022) a Krajského soudu v Brně (2023) týkající se lednického a valtického zámku, či rozhodnutí Okresního soudu v Kolíně (2019), Krajského soudu v Praze (2020) a Nejvyššího soudu (2021) týkající se pozemků na Kolínsku.

Druhý případ byl následně posuzován také Ústavním soudem, který ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 657/22 z dubna 2023 potvrdil, že nižší soudy postupovaly správně a že „skutečnosti, které nastaly před 25. 2. 1948, včetně jejich právních následků, jsou dokonanými skutečnostmi z pohledu práva mezinárodního i vnitrostátního“ (para 41). K nálezu je připojeno odlišné stanovisko soudce Uhlíře, podle něhož „obecné soudy […] měly použít a vyložit restituční předpisy i judikaturu Ústavního soudu k tomu, aby si otevřely možnost zjistit, zda se československé orgány v minulosti dopustily křivdy vůči právnímu předchůdci stěžovatelů“. Takový výklad by ovšem šel proti veškeré dosavadní judikatuře a vytvořil by prostor pro přezkum všech majetkových přesunů realizovaných na základě tzv. Benešových dekretů a potenciálně dalších podobných přesunů realizovaných v minulosti (např. pozemková reforma po vzniku Československa).

Případ pozemků u Říčan

Zvláštní pozornost mezi případy řešenými českými soudy – a jak uvidíme, zde nejen jimi – si získal spor týkající se cca 600 hektarů lesa v okolí středočeských Říčan. Spor je netypický tím, že zde původní žalobu podala Česká republika, přesněji řečeno Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM) a státní podnik Lesy České republiky. Pozemky tvořily součást zkonfiskovaného lichtenštejnského majetku, změna vlastníka ale nebyla vyznačena v katastru nemovitostí, kde zůstal uveden lichtenštejnský kníže František Josef II. Po jeho smrti se o pozemky v rámci dědického řízení přihlásila nám již dobře známá Nadace. V roce 2013 soud její dědické nároky uznal, došlo k přepisu zápisu v katastru nemovitostí a Nadace informovala Lesy ČR, jež na pozemcích hospodaří, že je chce převzít. Lesy ČR spolu s ÚZSVM podaly žalobu k Okresnímu soudu Praha-východ a domáhaly se potvrzení toho, že vlastnictví pozemků přešlo ve čtyřicátých letech na stát.

Okresní soud žalobě vyhověl. Uvedl, že konfiskace se vztahovala na veškerý lichtenštejnský majetek, včetně pozemků u Říčan, jejichž vlastníkem je od roku 1945 stát, který taky pozemky reálně užívá. Zápis v katastru nemovitostí byl chybný a Nadace nemohla v rámci dědického řízení právoplatně získat něco, co zůstaviteli (knížeti Františku Josefu II.) nepatřilo. Rozhodnutí Okresního soudu následně potvrdil Krajský soud v Praze (2016) a Nejvyšší soud (2017). V roce 2020 se jím na základě ústavní žaloby podané Nadací zabýval Ústavní soud, který v usnesení sp. zn. III. US 2130/17 potvrdil, že obecné soudy postupovaly v souladu s českým právním řádem a nijak nezasáhly do základních práv Nadace chráněných EÚLP. V usnesení Ústavní soud opět připomenul základní východiska svého přístupu, která byla shrnuta výše (přechod vlastnického práva na základě dekretu, nemožnost obcházet restituční legislativu za pomoci obecných předpisů aj.).

Říčanský případ se stal, spolu s dalšími 33 případy řešenými u českých soudů, východiskem pro mezistátní stížnosti k ESLP, kterou na Českou republiku podalo Lichtenštejnsko v roce 2020. Text stížnosti není veřejně k dispozici. Podle dostupných informací se nemá týkat poválečné konfiskace, o níž by ESLP ani nebyl oprávněn rozhodovat, ale staví na tvrzení, že „tím, že Česká republika v roce 2014 zažalovala Nadaci […] na základě tvrzení, že občané Lichtenštejnska jsou Němci, nepostupovala v souladu se zákazem diskriminace a znovu prokázala nedostatek respektu k suverenitě knížectví“. Tímto jednáním měla ČR porušit právo na spravedlivý proces (čl. 6 EÚLP), na účinné opravné prostředky (článek 13 EÚLP), na soukromý a rodinný život (čl. 8 EÚLP), na ochranu vlastnictví (článek 1 Dodatkového protokolu) a zákaz diskriminace (čl. 14 EÚLP). Jde o stejná práva, jejichž údajné porušení posuzoval ESLP v případu Kníže Hans Adam II. Lichtenštejnský proti Německu, činil tak ale ve vztahu k jinému aktérovi (tam Německo, zde ČR) a na základě jiné argumentace (tam nerozhodnutí o lichtenštejnských nárocích – nečinnost, zde údajné současné rozhodování podle tzv. Benešových dekretů – činnost).

Přes tyto rozdíly se nezdá pravděpodobné, že by ESLP rozhodl jinak než v předchozí kauze. Soud jistě nebude mít tendenci přezkoumávat rozhodnutí ze čtyřicátých let 20. století, což, jak jsme již viděli, ani nespadá do jeho kompetence. Do takového přezkumu nebude nepochybně tlačit ani české orgány, ani od nich nebude vyžadovat prolomení restituční hranice roku 1948. V tomto směru dal ESLP ve své judikatuře jasně najevo, že uznává právo jednotlivých států určit, zda a za jakých podmínek jsou připraveny znovuotevřít otázky majetkových přesunů z minulosti. Jádrem řízení by tak nejspíše bylo posouzení toho, zda u majetku, u něhož zůstali v katastru nemovitostí chybně zapsáni předváleční vlastníci, představuje dodatečná změna zápisu aplikaci tzv. Benešových dekretů a zda by tato aplikace případně byla slučitelná s dnešními standardy ochrany lidských práv. Česká pozice, podle níž dekrety byly aplikovány ve čtyřicátých letech a dnes soudy jen konstatují, že se tak tehdy stalo, je ale konzistentní a právně přesvědčivá. Pro přezkum dekretů z pohledu dnešních standardů by tak neměl být žádný právní důvodů. 

Společná správa majetku jako řešení sporu?

Nejnovější vývoj ovšem ukazuje, že by ESLP ve sporu nakonec nemusel vůbec rozhodnout. Stalo by se tak tehdy, pokud by Česká republika přijala nabídku Lichtenštejnska na společnou správu zkonfiskovaného majetku, resp. jeho nárokované části prostřednictvím nově založeného fondu či nadace. V takovém případě by zřejmě došlo ke stažení lichtenštejnské stížnosti a ukončení řízení. Dohoda stran je z pohledu ESLP ideálním způsobem vyřešení sporu – šetří mu čas i energii a zbavuje jej nutnosti zaujmout stanovisko k otázkám, jež jsou mnohdy právně komplikované i politicky citlivé. I z pohledu stran je dohoda ideálním řešením – ovšem pouze za předpokladu, že spočívá na kompromisním řešení, z něhož v rozumné míře těží obě strany.

Vzhledem k tomu, že detaily lichtenštejnského návrhu nejsou známy, lze o tom, zda je tato podmínka splněna, jen spekulovat. Lichtenštejnsko údajně nabízí nejen ukončení řízení před ESLP, ale projevuje i ochotu vzdát se veškerých nároků na vrácení zkonfiskovaného majetku a na odškodnění za dobu, po kdy majetek užíval stát. To může působit jako velkorysá nabídka, je ale třeba říci, že se vlastně jedná jen o potvrzení stávajícího stavu věcí tak, jak je chápou české orgány, včetně českých soudů. Ačkoli, jak jsme v textu viděli, se Lichtenštejnové pokoušejí o zpochybnění poválečných konfiskací už desítky let, zatím
u českých soudů neuspěli. Neuspěli ani jinde – u soudů německých, u ESLP, u MSD. Soudní orgány konstantně judikují, že poválečné události jsou z jejich pohledu uzavřená záležitost, kterou nemají možnost se zabývat. A že je věcí ČR, aby se rozhodla, zda a v jaké míře chce tyto události znovu otvírat a přezkoumávat, což by ovšem bylo nutné dělat ve světle dnešních, ne historických právních standardů, a ve vztahu k celé kategorii případů (např. všem konfiskacím podle tzv. Benešových dekretů, u nichž by předváleční vlastníci či jejich potomci měli o přezkum zájem).

Lichtenštejnům tak zatím svědčí jen odlišné stanovisko ústavního soudce Uhlíře a pak určitá nejednota judikatury, pokud jde o podklady nutné pro realizaci přepisu v katastru nemovitostí (např. link). V majetkovém sporu ale v této chvíli jednoznačně tahají za kratší konec provazu. Řešení, podle nějž by se zkonfiskované pozemky, nemovitosti a další objekty staly předmětem společné správy, by tak bylo výhodné právě pro Lichtenštejny. Umožnilo by jim získat kontrolu nad majetkem, který již skoro 80 let reálně využívá a z pohledu českého práva vlastní ČR, resp. dříve Československo a k jehož znovuzískání nemají Lichtenštejnové po všech politických a právních krocích, které v posledních desetiletích učinili, o nic blíže (a možná i dále) než po druhé světové válce. O tom, zda nabídka smíru opravdu představuje „bezprecedentní vstřícný krok vůči České republice“, jak ve své tiskové zprávě uvedla KDUČSL, lze tedy mít pochyby, stejně jako o tom, zda by přijetí této nabídky mělo pro ČR, kromě zastavení některých soudních řízení, jakýkoli přínos.