The second 2021 issue of the Czech Journal of International Relations is out!

7. 6. 2021

Vstříc průmyslové strategii pro Českou republiku a Evropu

Pixabay

Vzhledem k naší průmyslové tradici nemůže být jinou prioritou pro české předsednictví než se spolupodílet na realizaci tzv. Nové průmyslové strategie pro Evropu. Průmyslová strategie se jako dávno zapomenutý koncept vrátila do evropského i globálního ekonomického slovníku. Zatímco Mezinárodní měnový fond to komentoval jako „návrat politiky, jejíž název bychom neměli vyslovovat“, Německo či Velká Británie ho přijaly za svůj. Je na čase, aby tak učinilo i Česko.

Tento koncept byl opatrně resuscitován Evropskou komisí i společnými deklaracemi skupiny Friends of Industry. Mezi tyto stejně smýšlející členské státy Evropské unie, které se scházejí již od roku 2012 na úrovních ministerstev průmyslu a obchodu, patří i Česko. Krátce po globální hospodářské krizi působil návrat průmyslové politiky jako znovunalezení pevné půdy pod nohama.

Nová průmyslová strategie pro Evropu je ale teprve reakcí na koronavirovou krizi. Až nyní je EU ochotna do ní opravdu investovat úsilí i finance. Nejde přitom o návrat do minulosti. Naopak se jedná o příslib střednědobé budoucnosti, pro niž musí být tento koncept znovuobjeven v procesu jeho samotné realizace. Ukažme si proto, co evropská průmyslová strategie znamená a jak Česko může přispět k jejímu úspěšnému uskutečnění.

Průmyslová strategie pro Českou republiku i Evropu

Zatímco podíl hrubé přidané hodnoty průmyslu na ekonomické činnosti EU po několik desetiletí klesal na úroveň 19 %, v Česku zůstává na 29 %. Jako druhé nejprůmyslovější hospodářství EU bychom tak měli usilovat o zachování rozvoje průmyslu jako její hlavní priority. V rámci tzv. předsednického tria, které po sobě předsedá Radě EU, bude mít Česko další úkol. Francie a Švédsko jsou také členy Friends of Industry, jejich ekonomiky však mají odlišnější potřeby od hospodářských modelů na východní periferii EU. V tomto triu bychom se proto měli snažit evropskou průmyslovou politiku přizpůsobit potřebám našich ekonomik. Ať už se jedná o princip 1) strategické autonomie, 2) propojení digitalizace a zelených technologií nebo 3) spravedlivé transformace.

Než se k nim dostaneme, ujasněme si, proč byly staré průmyslové politiky opuštěny a proč jsou nyní ty nové potřebné pro Česko i Evropu. Od starých průmyslových politik bylo upuštěno v osmdesátých letech 20. století, protože jejich rigidita a národní orientace nedokázaly zvrátit desetiletou stagnaci Evropy, ani zachytit výzvu rostoucích nadnárodních korporací ze Spojených států a východní Asie. Evropskou odpovědí proto byla protržní strategie negativní hospodářské integrace: odstraňování národních bariér pro vnitřní evropský trh a zároveň odstraňování bariér evropských pro globální trhy ve vnější oblasti obchodní politiky EU. Hlavní integračním principem se stala ekonomická konkurenceschopnost. Pozitivní integrace, která by ji strategicky i socioekonomicky ukotvila na evropské úrovni, zůstala příslibem budoucnosti.

Budoucnost dostihla EU právě v minulém desetiletí v důsledku mnohonásobné hospodářské, politické a nyní i zdravotní krize. V měnícím se globálním řádu přitom Evropané stojí před staronovou výzvou soupeření se Spojenými státy a Čínou. Znovuobjevení průmyslové politiky může být jejich odpovědí po vzoru pozitivní integrace. Ta nahradí princip konkurenceschopnosti, ale rozšíří ho o zmíněné principy.

Projděme si je na základě analýzy společných deklarací Friends of Industry z Varšavy (2016), Berlína (2017), Paříže (2018) a Vídně (2019). Stejný zdroj informací najdeme v programovém dokumentu Nové průmyslové strategie pro Evropu (2020).

Strategická autonomie prvně zdůrazňuje „suverenitu“ a „soběstačnost“ v kritických průmyslových sektorech. Jejím cílem je snížit naši „závislost“ na zbytku světa jako čínské výrobě či monopolizaci americkými technologickými giganty. Evropa by neměla podlehnout „svodům protekcionismu a narušení trhu, zatímco ale nebude naivně připouštět nespravedlivou soutěž“ zvnějšku. Příznakem toho je zásah Komise proti Googlu v oblasti „spravedlivé soutěže“, screening neevropských investic proti „predátorským akvizicím“ evropských firem nebo budování vlastní „kritické digitální infrastruktury“ po zkušenosti s 5G sítěmi společnosti Huawei.

Specializace založená na provázání digitálních a zelených inovacích následně kombinuje snahu o „digitální autonomii“ a klimatickou „odolnost“. Podle žebříčků Fortune a Forbes sídlí v EU 21 ze 100 největších světových průmyslových firmem, ale jen 13 technologických. Siemens, Volvo nebo i Christian Dior představují podobné průmyslové giganty. Mezi těmi technologickými jde o Ericsson, Orange či Accenture. Tato páteř „evropských strategických hodnotových řetězců“ potřebuje v globální soutěži podmíněnou veřejnou podporu. Evropská unie ale zároveň dává přednost růstu malých a středních podniků buď jako autonomních start-upů, nebo jako masa obalujícího zmíněnou průmyslově-technologickou páteř. Zastavit digitální zaostávání a propojit ho se zelenými inovacemi „od výzkumu až po výrobu“ lze uskutečnit jen v pevném politickém rámci této veřejné podpory.

Spravedlivá transformace je nakonec bezpodmínečnou součástí takového rámce. Jednostranná protržní integrace spíše prohloubila nerovnosti mezi členskými státy, jejich regiony, a také třídami evropské společnosti. Evropská průmyslová politika si proto bere to nejlepší z těch starých: důraz na „lepší distribuci přínosů tržní integrace napříč našimi společnosti“. Stejně vyzdvihuje „úzce koordinovanou a vzájemně podporující se“ spolupráci mezi evropskými institucemi, vládami nebo odbory, hospodářskými komorami a další občanskou společností. Kohezní politika se strukturálními fondy nebo evropský pilíř sociálních práv tento princip dlouhodobě zohledňují. Právě proto vznikají nové fondy pro spravedlivou transformaci a plán posílit sociální pilíř za účelem „nenechat nikoho pozadu“.

Strategická autonomie: poučení z české zkušenosti

Česko je jednostranným zastáncem principu konkurenceschopnosti, jenž se pravidelně vymezuje vůči aktivismu zaměřenému na podporu soběstačnosti a suverenity. V předsednickému triu je aktivistickému pojetí nejblíže francouzská pozice, zatímco Švédsko často stojí s Českem v oblastech vnitřního trhu i obchodní politiky EU na druhé straně. České předsednictví by nicméně mělo částečně vyjít vstříc francouzské podobě strategické autonomie. Ta je nakonec poučením z české zkušenosti se zvyšováním konkurenceschopnosti především pomocí odstraňování tržních bariér a regulací.

Výsledkem této rozporuplné zkušenosti je hospodářská závislost, kterou v roce 2016 výborně vystihl vládní dokument Analýza odlivu zisků. Česko je dle něj hřištěm nadnárodních korporací, jejichž centrály a technologický vývoj sídlí mimo naše území. Osud domácí ekonomiky pak závisí na rozhodování těchto centrál, ale i na zbytečných ztrátách kvůli nadměrnému odlivu zisků. Se 70% podílem zahraničních investic na svém HDP jsme jednou z nejvíce zahraničně vlastněných ekonomik EU. V roce 2019 odplulo do zahraničí asi 299 mld. Kč, tedy 10 % HDP. Takovému obrazu evropské závislosti na Spojených státech a Číně se princip strategické autonomie snaží předejít.

Můžeme mu vyjít vstříc např. v oblastech, které zvyšují kapacity evropských institucí a vlád autonomně usměrňovat naši hospodářskou budoucnost. Právě v kapacitě veřejných institucí je nakonec Česko podle globálního indexu konkurenceschopnosti celosvětově až na 44. místě. Zatím lze o takovém kroku pochybovat. Teze Hospodářské strategie ČR, které před rokem zveřejnilo Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR, sice ve svém úvodu konstatují, že svět se mění, avšak následně svědčí o tom, že Česko hodlá zůstat na místě. Opožděné vydání samotné Hospodářské strategie ČR, která má nastavit rámec českého rozvoje pro další dekádu, ale nebyla zveřejněna ani na začátku roku 2021, to vše velmi dobře ilustruje.

Digitální a zelená specializace: překonání vlastního konzervatismu

Hospodářská strategie ČR by přitom měla předurčit priority našeho předsednictví. Ty budou muset zároveň překonat český konzervatismus v případě zelených inovací, který odporuje nejen evropským ambicím, ale i švédským a francouzským záměrům. Způsobuje i vnitřní pnutí ve zmíněných tezích hospodářské strategie a jí podřazené Inovační strategii ČR, jež si za rozvojový vzor berou právě skandinávské hospodářské modely. Když však srovnáme text české a švédské inovační strategie, zjistíme zásadní rozdíl. Zatímco nová česká verze zmiňuje klíčová slova „zelená“ a „klima“ třikrát, o mnoho let starší švédská verze 57krát. Nikoli Česko, ale Švédsko zatím dokáže ovlivňovat směřování evropské průmyslové strategie.

Vraťme se k evropským hodnotovým řetězcům, v jejichž modernizaci o daleko více hrají právě Francie a Švédsko. Z uvedených 21 globálně největších evropských průmyslových firem je jich pět francouzských, jedna švédská, žádná česká. Ze 13 technologických evropských gigantů jsou tři francouzské, jeden švédský, žádný český. Naše subdodavatelská struktura je nicméně pro budoucnost těchto řetězců zásadní. Nejenže je Česko produkčně sedmou nejkomplexnější ekonomikou světa, disponuje také málo inovativními, ale zato technologicky adaptivními firmami. Může se tedy v těchto řetězcích posunout výše, pokud bude usměrněna nekonzervativní státní podporou v souhře s evropskými a globálními trendy.

Zdravá míra skepticismu ohledně ozelenění kontinentální ekonomiky je na místě, protože poneseme jedno z jeho nejtěžších břemen. Česko totiž pro západoevropské ekonomiky stále ještě a často velmi dobrovolně funguje jako špinavější výrobní linka, na niž překládají vlastní environmentální náklady. Takový skepticismus můžeme vynahradit proaktivním zájmem o digitalizaci. Našemu předsednictví by nicméně nemělo uniknout, že se obě dimenze stávají spojenou nádobou technologicko-průmyslové transformace.

Spravedlivá transformace: sine qua non úspěšné průmyslové strategie

Spravedlivá transformace je poslední výzvou pro českou skepsi vůči sociální dimenzi EU. Nejenže se pojí s otázkou zelené specializace, která podle výše zmíněné Vídeňské deklarace musí zůstat spravedlivá, sociálně vyvážená a brát v potaz národní specifika jednotlivých států. Může především rozklížit předsednické trio kvůli souběhu francouzských prezidentských voleb a předsednictví, na které to české bezprostředně navazuje. Emmanuel Macron už jednou využil sociální dimenzi jako bič na náš region nejprve jako ministr hospodářství, pak jako prezidentský kandidát. Opakování stejného příběhu nás nemůže zaskočit, a nemělo by nás ani vyprovokovat ke stereotypnímu odmítnutí tohoto principu.

Aby naše předsednictví získalo v této otázce aktivní hlas, bude muset naopak rozšířit tradiční český repertoár. V extrémní antisociální verzi ho vyjadřoval prezident Václav Klaus během minulého předsednictví. Jeho umírněnější verze pak sebestředně lpí na nutnosti zohlednit národní specifika, aby iniciativy jako Evropský pilíř sociálních práv zůstaly co nejvíce rozmělněné.

Vyjít vstříc prohloubení sociálního pilíře může totiž rozšířit naši pozici, ale být i klíčem k řešení slabiny českého hospodářského modelu: levné a méně chráněné pracovní síly. Ilustrujme si to na otázce férové minimální mzdy, jejíž základní podmínky má sociální pilíř celoevropsky sjednotit. S minimální mzdou na úrovni 37 % průměrné mzdy se Česko pohybuje na úplném chvostu EU. Taková mzda nezajišťuje přežití, natož produktivní zapojení do trhu práce. Opravdu je toto české specifikum hodné zohlednění, nebo by mělo být překonáno v rámci celoevropského řešení?

Podobné otázky nepožadují zásadní přehodnocení české pozice, ale její přizpůsobení měnícímu se světu. Znovunalezení konceptu průmyslové politiky naznačuje takovou změnu a může být opěrným bodem českého předsednictví. Nemůžeme při tom ale lpět na zastarávajících ekonomických zásadách. Teprve pak Česko může věrohodně formulovat vize hospodářského rozvoje pro sebe i Evropu.

 

O autorovi: Daniel Šitera je výzkumník ÚMV se specializací na politickou ekonomii

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru