Jakým směrem se ubírá světový řád?

Magda Vášáryová je kariérní diplomatka, politička, držitelka čestného doktorátu Masarykovy univerzity v Brně za zásluhy v mezinárodní politice (2024), doktorka historické sociologie (2026) a herečka.

Michal Parízek je docentem na Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd UK, zaměřuje se na mezinárodní organizace a mezinárodní řád.

Filip J. Scherf je výzkumník a analytik bezpečnostní politiky se zaměřením na Rusko a evropskou bezpečnost. Působí na University of St Andrews, je Europaeum Scholar na University of Oxford a Research Fellow v Cambridge Margaret Beaufort Institute. Je autorem knihy Ztracená země: Příběh moderního Ruska.

Babora Chaloupková je novinářka Deníku N, kde pokrývá témata spojená s americkou politikou a bezpečností. Byla zakladatelkou a spoluautorkou podcastu Za humny zaměřeného na mezinárodní vztahy.

Je podle vás mezinárodní světový řád tak, jak jej známe, v ohrožení a pokud ano, co jej nahradí?

Magda Vášáryová: Zatím nevíme, jak destrukce mezinárodního řádu, který postupně vznikal po druhé světové válce, bude vypadat a jak dlouho bude toto zemětřesení trvat. Já bych ve své odpovědi ráda upozornila na velkou chybu demokratického světa, jež může být různě vysvětlována a obhajována, ale měla by být přijata sebekriticky. Demokratické státy v Radě bezpečnosti OSN nepřispěly k potřebné změně tohoto důležitého strategicko-bezpečnostního orgánu na začátku devadesátých let. RB OSN zůstala viset na výsledcích druhé světové války s právem veta pro jejich vítěze. A svět se mezitím neuvěřitelně posunul. V OSN „nezávisle“ vystupovaly dva členské státy bývalého SSSR – Ukrajina a Bělorusko, a nahrávaly tak SSSR další hlasy. Po rozpadu SSSR umožnili zástupci USA, Velké Británie a Francie bez jakékoliv diskuse pokračování Ruské federace v Radě bezpečnosti. A to je jenom jeden eklatantní příklad neschopnosti demokratických států být ostražitý a na tepu doby.

Michal Parízek: Otázka podle mě není, jestli je mezinárodní řád několika posledních dekád v ohrožení, ale jestli je pouze v ohrožení, nebo již skončil. V lecčems se řád mění skutečně zásadně. Mocenské uspořádání je dobrý příklad. Podlomená jednota Západu je jednou velkou změnou ohledně mocenského rozložení, obrovský nárůst moci rostoucích mocností, a perspektivně globálního Jihu, druhou. Vedle toho je ale také podstatnou změnou to, jak okázale různé státy ignorují základní normy řádu, přičemž už to skoro nikomu nepřipadá divné. Je také zjevné, že v řadě států se za poslední roky dostaly k moci politické síly, které se vymezují vůči existující mezinárodní spolupráci. V delším horizontu ale koexistence států, a hlavně velmocí, předpokládá jejich schopnost shodnout se na vzájemném respektu a jisté zdrženlivosti. To dnes moc nevidíme.

Filip J. Scherf: V ohrožení jsou post-studenoválečné, specificky západní představy o mezinárodním světovém řádu. Tyto představy vyzdvihovaly dočasné mírotvorné jevy (obchodní liberalizace, regionální integrace) a opomíjely hlubší podstatu mezinárodního systému. Tuto podstatu nejlépe vystihuje deskriptivní realismus: v anarchickém mezinárodním uspořádání chování států konečně určují jejich zájmy a moc tyto zájmy prosazovat. Tato realita tendenčních aliancí a konečné svépomoci, jde-li o přežití, je základnou pomyslné pyramidy. Teprve na této základně stojí tržní liberalismus, hodnotově orientovaný konstruktivismus i další teorie s významnou, leč omezenou působností. Nejedná se tedy o konec post-studenoválečného řádu, ale o znovu-potvrzení historické zkušenosti. Válka, násilí, soupeření státu byly a jsou normou, nikoliv odchylkou. To nás učí, že o prosperitě a přežití států rozhoduje jejich síla, přizpůsobivost a schopnost tvořit spojenectví v reakci na aktuální dění.  

Barbora Chaloupková: Troufla bych si říci, že světový řád tak, jak jej známe (nebo možná přesněji, jsme měli pocit, že jej známe), již téměř neexistuje. Varovala bych – s odkazem na historika Adama Toozeho – před představou, že jej „něco“ musí nahradit. Představa, že svět má vždy nějaký řád, který navíc někdo vede, odráží limity naší představivosti ovlivněné tím, že jsme žili v historicky výjimečném období po druhé světové válce. Řád, jenž byl vytvořen po roce 1945, se již tak poměrně zásadně proměnil po konci studené války a nyní žijeme další posun. Nejsem si jistá, zda nutně směrem k nějakému dalšímu, „novému“ řádu.

Jakou pozici by v současném mezinárodním prostředí měla zaujmout Evropská unie?

Magda Vášáryová: Otázkou je, jak se bude potkávat proces integrace nejsilnější a ekonomicky nejvyspělejší šestky s představou zbylých 21 států EU, především pak z regionu střední Evropy, které stále neví, kam by měly patřit. Zároveň není jisté, zda šestice zakládajících států ustojí politické otřesy v národních státech. Pokud ano, tak EU může dál prohlubovat svou roli v prosazování zlepšení klimatických podmínek a ochrany životního prostředí, lidských práv, včetně práv žen a dětí a znevýhodněných občanů, demokratických principů a svobody. Může se ale také stát nezávislou obrannou a strategickou unií. Pokud občané EU zvolí jinou cestu, pohodlnější a nezodpovědnější, EU se pravděpodobně rozpadne na několik částí a střední Evropu si podmaní vítěz války v Ukrajině.

Michal Parízek: Evropská unie se učí dělat asertivní globální politiku. V ekonomické oblasti se z ní stává skutečný geopolitický aktér a je to dobře. V defenzivě jde třeba o možnost využití Nástroje proti ekonomickému nátlaku nebo o bezprecedentní ekonomické sankce vůči Rusku, ale i o mnohem větší ostražitost vůči čínské průmyslové politice a americkému ekonomickému nátlaku. V ofenzivě jde pak o aktivní hledání nových schémat spolupráce – např. v obchodních dohodách s Indií a Mercosurem. Ekonomika je ta oblast, kde je EU nejsilnější v kramflecích. Akceschopnost EU je ale výrazně menší v obecné zahraniční politice. Pokud EU nebude schopná vytvářet koherentní zahraniční politiku, bude mít v současném globálním uspořádání obrovské problémy, a nakonec náklady nejednotnosti její členové takříkajíc odnesou. Žádný evropský stát sám o sobě dnes nemá váhu, aby mohl jednat s USA a Čínou jako rovný s rovným, a v době, kdy pravidla přestávají platit, je jednání z pozice slabosti receptem na neúspěch.

Filip J. Scherf: V otázkách hospodářských a regulatorních je třeba, aby EU přispívala k zvyšování blahobytu, životní úrovně, konkurenceschopnosti a kvality života v členských státech. Kroky k těmto cílům musí být vedeny měřitelnými výsledky, nikoliv ideologickými předsudky a představami. V otázkách bezpečnosti EU musí maximálně působit v oblastech, kde má kompetence, a současně umožnit tvorbu flexibilních, menších aliancí tam, kde nemůže nebo nedokáže konat. Do první kategorie spadá posilování evropského obranného průmyslu a boj s hybridními hrozbami, včetně zvyšování resilience společností členských států. Dále pak silové využívání obchodních pobídek a nástrojů k motivování či koerci třetích států. V druhé kategorii je třeba zprostředkovat nebo alespoň podporovat ad hoc koalice schopné a ochotné adresovat politicky, diplomaticky a vojensky aktuální problémy. Obecně, EU musí působit jako mocný aktér v mezinárodním systému disponující mnoha nástroji k prosazování vlastních zájmů. Použití těchto nástrojů nesmí být vedeno pouze abstraktními hodnotami s proměnlivou důvěryhodností vně Západu. Důležité je včlenit měřitelné, konkrétní výhody výměnou za spolupráci s EU a jednoznačné nevýhody v případech, kdy třetí aktér koná proti evropským zájmům.

Barbora Chaloupková: EU by současně měla zastávat roli dvojí: dovnitř sebe by měla držet co nejvíc systém postavený na předvídatelnosti pravidel, navenek naopak neočekávat, že apel na pravidla najde pochopení. Není nic horšího než EU apelující na dodržování norem v situaci, kdy není schopná dodržování jakkoliv vymoci. Takové situace sráží jak pozici EU, tak samotného práva a norem, na které se odvolává, protože z nich dělá pouze rétorickou frázi.

Jak na současná dilemata reagují mezinárodní organizace? Hrají v tomto směru ještě roli?

Magda Vášáryová: OSN již delší dobu ovládají nedemokratické, slabé nebo dokonce neplatící státy. OBSE ztratilo jakoukoliv sílu cokoliv prosadit. Lidnaté státy jako Čína, Indie a některé státy BRICS zatím ještě nevědí, jak a nakolik jsou připravené převzít skutečnou odpovědnost za vývoj na planetě. Zdá se, že i Brettonwoodské instituce (pozn. redakce: Mezinárodní měnový fond, Světová banka) ztratily sílu ovlivňovat dění. Zkrátka všechno se mění, jak by řekli klasici. Zdá se mi, že staré, 80leté instituce budou muset zmizet spolu s generacemi, které s nimi počítaly jako se zárukou klidného života v míru. Jestli přežije NATO? Nevím, ale důležité bude, aby se Evropané a státy „ochotných“ připravili na jiné varianty udržování bezpečnosti na evropském kontinentu. 

Současná doba není ojedinělá. Svět bez konfliktů, „speciálních operací“ a bez ohýbání slov je možná utopie. Je na nás, jestli tuto turbulentní dobu zvládneme ustát.

Michal Parízek: Reakce jsou různé. OSN byla uvržena do krize financování, jejíž vážnost se teprve bude ukazovat. To nepodkopává např. fungování Rady bezpečnosti nebo dalších politických orgánů, ale zásadně to snižuje schopnost OSN poskytovat pomoc tam, kde je to třeba. Světová obchodní organizace nakonec nepřišla o příspěvky USA do jejího rozpočtu a USA jsou stále jejími členy. Zároveň ale Spojené státy zcela otevřeně podrývají základní principy této organizace. Ovšem není zjevné, proč by k takovému nátlaku měly přistoupit ostatní mocnosti. Rozbíhá se tak docela divoká hra, na jejímž konci mohou být funkční globální instituce, ale také může být úplný rozpad pravidel a alespoň po nějakou dobu čistá mocenská politika. Je asi dobré si říct, že to rozhodně není něco, co by si měl kdokoli v ČR a v Evropě přát.

Filip J. Scherf: Mezinárodní organizace nelze pojmout souhrnně. Příliš se liší svou působností, členskou základnou, efektivitou, politizovaností. Regionální integrační uskupení hrají významnou roli. Poskytují koordinační platformu členům sdílejícím jistou část zájmů a současně umocňují jejich schopnost tyto zájmy prosazovat. Proto např. Ruská federace investuje značné prostředky do růstu BRICS+ a SCO. Naproti tomu OSN setrvává v neefektivitě při řešení skutečně zásadních mezistátních konfliktů – v souladu s predikcí deskriptivního realismu. Bez nástroje k vynucení svých rozhodnutí OSN nemůže jednat rozhodujícím způsobem. Státy, které mají dostatek schopností, tak mohou porušovat všeobecně uznávané principy mezinárodního práva při vedení války nebo prostřednictvím silových kroků vůči politickému vedení jiných států.

Barbora Chaloupková: Myslím, že jakkoliv se dnes může zdát, že nemají žádnou roli a vliv, tak bychom byli velmi překvapeni, kdyby najednou zmizely. Do nějaké míry pořád strukturují mezinárodní systém na té téměř neviditelné, až nudné, ale velmi praktické úrovni.