2. 5. 2022

Kulatý stůl: Jak nové technologie ovlivňují mezinárodní vztahy?

IBM

Aktuální číslo Mezinárodní politiky je věnováno novým technologiím a tomu, jak ovlivňují naše životy na úrovni jedince, ale i společnosti. Týká se to aktuálních palčivých otázek, jako jsou sociální sítě, ale i např. bezpečnost v rámci státu, kontinentu i planety. Kromě toho se v naší již tradiční rubrice ptáme na to, zda nové technologie mohou představovat hrozbu demokracii. Účast přijali: Alžběta Bajerová, Petr Boháček, Jan Ludvík, Nikola Schmidt a Michal Trčka.

Článek vyšel v tištěném čísle Mezinárodní politiky 1/2022.

Mohou nové technologie podle vás představovat hrozbu pro demokracii? A pokud ano, která a proč?

Alžběta Bajerová: Na jednu stranu moderní technologie dokáží demokracii posilovat: dávají hlas jednotlivcům, umožňují přístup k informacím, usnadňují společenskou organizaci. Na druhou stranu ty stejné nástroje demokracii oslabují skrze dezinformace a názorové bubliny. Nové technologie dají těmto hrozbám nový rozměr. Největší překážku však nové technologie postaví do cesty demokratizačním procesům. Strojové učení umožní totalitním režimům efektivně analyzovat a využívat data, která o populaci sbírají. Kvantové počítače rozklíčují dnes neprolomitelné šifrovací algoritmy, jež mj. chrání komunikační kanály disidentů. Biometrické senzory společně s umělou inteligencí umožní identifikaci osob s přesností, která z účastníků protestu udělá snadno dohledatelné cíle. Za vývojem většiny nových technologií navíc nestojí národní státy, nýbrž soukromé společnosti, globální proliferace těchto nástrojů proto bude velmi rychlá.

Petr Boháček: Myslím, že hodně záleží, co si představujeme pod pojmem demokracie. Pokud se bavíme o demokracii uvnitř národních států, tak do určité roviny ano. Je to ale součást širšího trendu. Demokracie na národní úrovni ztrácí svou podstatu jako hlavní demokratický proces dostupný lidem, který jim má nabídnout nějakou formu kontroly a vlivu nad rozhodnutími, jimž se budou muset podřizovat. V globalizovaném a technologicky propojeném světě se již málo takových rozhodnutí dělá na úrovni národních států a jejich vlád. Z hlediska technologií tato rozhodnutí přicházejí se strany vývojářů, provozovatelů a majitelů technologií, a v narůstající míře hlavně ze strany umělé inteligence a algoritmů.

Jan Ludvík: Myslím, že nové technologie jsou hodně široký pojem a nelze úplně jednoduše odpovědět, zda jsou hrozbou pro demokracii. Osobně bych spíš mluvil o tom, že nové technologie vytvářejí potřebu nových norem lidského chování. Je tu něco nového a demokratické společnosti se učí, jak s tím fungovat. Musí si vytvořit jak formální, tak neformální normy, a to chvíli trvá. Dobrým příkladem jsou sociální sítě, kde se šíří řada problematických informací. Jsou sociální sítě spíš média, která tradičně nějak regulujeme a mají nějakou odpovědnost za svůj obsah, nebo mají za obsah odpovědnost jednotlivci? Demokratické společnosti se stále učí, jak k tomu přistupovat.

Nikola Schmidt: Obdobné úvahy se vedly už u vynálezu knihtisku. Nejsem přesvědčený o tom, že by technologie (nabízí se sociální sítě) byly přímo zodpovědné za dekonstrukci demokracie. Celý problém současné doby vyplývá z obecné dostupnosti libovolně sofistikovaných komunikačních technologií a jejich dosahu. Sociální sítě se vyhýbají označení média z toho důvodu, že nechtějí nést zodpovědnost za společenské dopady textů libovolných lidí. Jakkoliv se tváří, že jsou „komunita“ řídící se pravidly, praxe je jiná. Smyslem sociálních sítí není budovat umírněnou a sounáležitou komunitu, ale přesně cílit reklamu na oddělitelné bubliny. Jejich ústředním zájmem je lidi rozdělovat, což zajistí i konfliktem. Hledejme za dekonstrukcí demokracie prosté komerční zájmy provozovatelů technologií a nikoli technologie samotné.

Michal Trčka: Probíhající vědecko-technická revoluce s sebou nese velká očekávání, ať už spojená s robotizací a digitalizací práce, nebo vznikem supertřídy nedostižně bohatých, déle žijících, vylepšených lidí. Pokud jsou to pro někoho optimistické vize, můžeme k nim lehce přimíchat řadu dystopických varování, existenciálních rizik nebo zmíněných hrozeb pro demokracii. Říci, že jsou technologie samy o sobě hrozbou, by ovšem bylo příliš zjednodušující, protože hrozbou se stávají až skrze špatné využití. Na druhou stranu nejsou neutrální, mezi společností a technologiemi existuje vztah vzájemného ovlivňování. Hrozbu pro demokracii může představovat třeba nárůst nerovnosti spojený s poklesem počtu pracovních míst přerostlý do sociálního konfliktu. Pokud by se mělo podařit zachovat demokratické režimy, bude nevyhnutelné je transformovat.

Pandemie nás vehnala do online prostředí. Jak podle Vás naše zvýšená závislost na technologiích změnila balanc moci? Respektive naši závislost na zemích, jako jsou Čína, Taiwan, USA a další, které jsou producenty a vývojáři těchto technologií?

Alžběta Bajerová: Rostoucí závislost společnosti na moderních technologiích je dlouhodobý trend, který způsobuje transfer moci na několika úrovních zároveň včetně vertikální. Tradičně dominantní role národních států oslabuje a do popředí se dostávají soukromé subjekty, které převzaly vůdčí roli v technologickém rozvoji a mají moc nad globálními informačními toky. Nadnárodní giganti jako Amazon, Google či Facebook skrze své produkty a kapitál výrazně ovlivňují dění ve společnosti, avšak přestože sídlí v USA, nelze je považovat za prodlouženou ruku Washingtonu, nýbrž za spojence s vlastními sety zájmů. Také podnárodní subjekty dokážou díky moderním technologiím významně zasahovat do celospolečenského dění, ať už skrze destabilizující kyberútoky, které využívají všudypřítomných zranitelností digitalizované společnosti, nebo konspirační teorie, které dokáží ovlivnit výsledky voleb.

Petr Boháček: Nemyslím si, že se balanc moci změnil přímo díky větší závislosti na technologiích. Spíš poukázal na existující závislosti dodavatelských řetězců, se kterými nelze jednoduše něco dělat. Naopak tyto vzájemné závislosti díky např. potřebě velkého množství klíčových technologií pro dekarbonizaci naší společnosti (baterie, elektrolyzéry) a celkové komplexnosti technologií nutných pro fungování moderní společnosti budou stále vznikat a posilovat se. 

Jan Ludvík: Pokud mluvíme čistě o rovnováze moci, tak bych řekl, že k zásadní změně nedochází. V souvislosti s nárůstem zájmu o kybernetickou bezpečnost se dříve hodně mluvilo o tom, že se jedná o totální změnu hry, kdy malí budou mít stejné možnosti jako velcí. Realita se ale ukázala někde úplně jinde, a když se podíváme, které státy reálně mají schopnosti efektivně operovat v kyberprostoru, tak to jsou obecně silné státy, popř. menší státy, které hodně investují do svých mocenských schopností jako Izrael. Řekl bych, že ani rovnováha moci ani naše závislost se zásadně nezměnila. Velmoci zůstávají velmocemi a malé státy malými státy.  

Nikola Schmidt: Je třeba vnímat i problém v tom, že výrobce čipů TSMC na Taiwanu, tedy jedna firma na světě, má tak fantastické výsledky, že i firmy jako Intel mají problém držet krok.  Paralelně nám ale situace ukázala, že není možné mít po světě jednotky továren na čipy, když jich dneska jedno auto má mít stovky. Všichni významní výrobci čipů uvažují nebo už plánují stavbu továren v západním světě. To není jen o geopolitice, ale i o decentralizaci výzkumu a výroby. Výroba čipů v rizikové kapacitě se vyplácela, protože stavba továrny stojí desítky miliard dolarů. Až pandemie ukázala, že se tento risk nevyplácí. Neříkal bych tomu nezávislost nebo soběstačnost, to je klasický národně orientovaný narativ. Žádný stát na světě nemá zbytné desítky miliard dolarů na stavbu továrny na čipy, platit ji budou firmy zajištěné bankami. Cílem je decentralizovat výrobu a přenést ji do světa, kde privátní investice nebudou pod politickým vlivem autokratických režimů. 

Michal Trčka: Digitální propojení urychluje technologické změny, i v současném světě je přitom v bohatých zemích přístup k internetu dvoj- i více- násobně vyšší než v rozvojových, což podkopává možný ekonomický a technologický růstový potenciál a mj. zvyšuje závislost na světových technologických lídrech. Ti přitom postupně mění strategii outsourcingu ve prospěch lokalizace výroby, a propad globálního obchodu v době pandemie COVID-19 tuto tendenci jen podporuje. Deglobalizovaný svět bude mít jinou podobu, nicméně např. budování Nové hedvábné stezky, geopolitická bitva o Huawei nebo obecně technologický závod mezi USA a Čínou jsou důkazem o budování nových podob vzájemné závislosti mezi zeměmi, které se zapojí do projektů těchto technologických supervelmocí, a polarizaci světa.

Jak se proměnily mezinárodní vztahy s dobýváním vesmíru? (K této otázce nás přivedla skutečnost, že např. Čína podala při OSN stížnost na činnost firmy Space X, jelikož Čína musela několikrát měnit kurz své vesmírné stanice, aby se vyhnula satelitům Starlink SpaceX. Nepřešli jsme tedy z doby, kdy vesmír dobývají státy, do éry firemního dobývání vesmíru?) 

Alžběta Bajerová: Vesmírná infrastruktura je v dnešní době pro státy nepostradatelná. Jednak je součástí každodenního fungování společnosti umožňující vše od plateb kartou po předpovědi počasí, a zároveň je instrumentální pro armády, které na ni spoléhají ve zpravodajství či při navádění dronů. Komercializace vesmírných technologií, způsobená sílící rolí soukromých společností, snížila jejich cenu a zpřístupnila je širokému spektru států a dalších subjektů, čímž na mezinárodní úrovni pomohla narovnat hrací pole. Rostoucí závislost společnosti na těchto technologiích však v případě mezinárodního konfliktu přeneseného do vesmíru hrozí způsobit obrovskou míru destrukce, která závažně dopadne na armády i civilisty. Tento problém ilustrovalo Rusko prosincovým sestřelením vlastního satelitu, které na oběžné dráze zanechalo velké množství nebezpečných trosek ohrožujících veškerou vesmírnou infrastrukturu.

Petr Boháček: Z pohledu mezinárodního práva nejde o střet mezi soukromou společností a Čínskou lidovou republikou. Za kosmické aktivity SpaceX jsou zodpovědné Spojené státy, a společnost je tedy vnímána jako aktér USA. Z praktického hlediska ale vliv soukromých společností narůstá. Zásadní technologický pokrok, kterého dosáhlo SpaceX, pak v prostoru bez funkčního režimu pravidel umožnil Elonu Muskovi dost silné postavení. Největší demonstrací jeho síly jsou podmínky využívání služby Starlink, jejíž podpisem uživatelé satelitního internetu souhlasí s tím, že Mars je volná planeta, na které strany této dohody neuznávají žádnou vládu. Otázkou tak zůstává, zdali by se společnost SpaceX někdy postavila proti USA, které jejich aktivity povolují, zásadně regulují, ale i z velké části financují, včetně služeb pro armádu.

Jan Ludvík: Úvahy o tom, že význam státu v mezinárodních vztazích ustupuje, se objevují periodicky a vždy se nakonec ukáže, že je to nesmysl. Nejsem expert na dobývání vesmíru, ale jestli nám události posledních let něco ukázaly, tak je to to, že řádově nejdůležitějším aktérem mezinárodních vztahů zůstává stát. Během pandemie státy v podstatě lusknutím prstu zavíraly hranice, posílaly občany do lockdownů, vypínaly ekonomiku. Což je mimochodem laikům viditelnější manifestace toho, co se stalo během ekonomické krize po roce 2008. I tam musely nastoupit státy a věci vyřešit. Moderní stát je neuvěřitelně mocný a odolný organismus.

Nikola Schmidt: Narativ „dobývání“ vesmíru je sice populární, ale v rozporu s mezinárodním právem. Nikdo vesmír nedobývá, vesmír je provincií lidstva, astronauti jsou vyslanci lidstva, státy si nemohou vesmírná tělesa přivlastnit vyhlášením suverenity. Otázka blízkých průletů v důsledku vznikající první megakonstelace Starlink je spíše z oblasti řízení provozu na oběžné dráze. Zde vidíme, jak si soukromá společnost za tichého souhlasu americké vlády uzurpuje orbitální prostor a stává se z toho mezinárodní politické téma. Bude třeba, aby provozovatelé malých satelitů nesli nejen odpovědnost (prakticky ji nesou státy, které jim povolily start), ale měli i povinně dovednosti pro úhybný manévr, protože manévrovat s 260kg Starlinkem je o poznání snazší než s tunovými multimiliardovými satelity, což se Elonovi moc nechce, levný satelit snadno nahradíte. Globální spolupráce v řízení provozu může být technologicky snadná, ale politicky bude ještě velmi obtížná.

Michal Trčka: NASA změnila svou strategii, stala se zákazníkem soukromých společností jako jsou SpaceX, Axiom nebo Blue Origin, když od nich začala nakupovat kompletní služby spojené s misemi do vesmíru. Dříve totiž využívala jen subdodávek, a proto lze hovořit o úpadku moci státu v této oblasti. Nová kapitola komercionalizovaných letů do vesmíru proto nevypadá jako nová Sputnik krize, která by odstartovala mezinárodní vesmírné soutěžení, tak jako mezi Spojenými státy a Sovětským svazem, soukromé lety nejsou ani tolik navázány na pocit vlastenectví. Zaneřádění oběžné dráhy satelity, obsah stížnosti Číny, uhlíková stopa spojená s častějšími vstupy do atmosféry a další problematické aspekty vesmírných misí ukazují na absenci pravidel pro vstupování do blízkého vesmíru. V tomto smyslu by bylo třeba, aby se mezinárodní vztahy přece jen proměnily a vedly k debatě o veřejných zájmech při dobývání vesmíru.

 

Účast přijali:

Alžběta Bajerová působí jako bezpečnostní analytička v sídle NATO v Bruselu a ve Výzkumném centru AMO. Zabývá se problematikou kybernetických a informačních hrozeb a vlivovými operacemi. Dříve působila v expertním centru kybernetické obrany NATO, v Národním úřadě pro kybernetickou a informační bezpečnost nebo na ambasádě České republiky v Pekingu.

Petr Boháček je odborníkem na kosmickou politiku a technologie. Působí v Centru HiLASE Fyzikálního ústavu Akademie věd ČR jako specialista na kosmické aplikace a je také analytikem Asociace pro mezinárodní otázky. V minulosti působil jako výzkumník Evropského univerzitního institutu ve Florencii či Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, pracoval jako politický a bezpečnostní analytik pro region amerických států v soukromém sektoru, publikoval v českých i mezinárodních médiích a založil analytický portál Evropský bezpečnostní žurnál.

Jan Ludvík je odborným asistentem Katedry bezpečnostních studií Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy a členem Peace Research Center Prague. Odborně se zaměřuje na vztah mezi vojenskou silou a politickou mocí, ozbrojené konflikty, americkou a českou zahraniční a bezpečnostní politiku. Je autorem knihy Nuclear Asymmetry and Deterrence: Theory, Policy and History.

Nikola Schmidt působí jako seniorní výzkumný pracovník a vedoucí Centra governance nových technologií ÚMV. Předmětem jeho odborného zájmu je vztah technologií, mezinárodních vztahů a forem vládnutí v oborech kybernetické a vesmírné politiky. V současnosti stojí v čele projektu Multidisciplinární analýzy obrany planety před asteroidy jako klíčové národní politiky zajišťující mírový rozvoj a prosperitu lidstva na Zemi i ve vesmíru.  

Michal Trčka je odborným asistentem Katedry filosofie Technické univerzity v Liberci, kde se odborně věnuje především aplikované etice. Aktuálně pak především vybraným morálním dilematům spojeným s vývojem moderních biotechnologií, nanotechnologií a jejich propojení s informačními technologiemi. Je šéfredaktorem revue Academix.