Announcing the Winter Semester program of the IIR Critical Studies Seminar

Radikální Tálibán není monolit

„Pokud Talibán zajistí stabilitu pro zahraniční, tedy čínské investice, může se stát klientským státem na pekingském orbitu. Základnou islámského terorismu se ale pravděpodobně nestane,“ komentuje vyhlídky nastoleného tálibánského režimu v Afghánistánu pro Lidové noviny náš ředitel Ondřej Ditrych.

Prošlo hnutí Tálibán za posledních dvacet let nějakou proměnou?

Tálibán zvítězil tak rychle hlavně díky naprosté demoralizaci vládních a bezpečnostních složek. Dobře pochopil tuto klíčovou slabinu protivníka a dokázal se tomu přizpůsobit a ukázat – po letech často brutálního boje nešetřícího ani civilisty – umírněnou tvář a ochotu k dohodám s místními elitami.

Ušetřil tím cenné zdroje a čas a dosáhl kaskádového zhroucení vládního režimu. Teď je otázka, jestli to byla jenom dočasná taktika a jak moc se bude mstít. Zprávy z některých dobytých území nejsou moc nadějné, ačkoliv se hnutí snaží do světa projektovat jiný obraz. Ať tak nebo tak, nemá cenu si nalhávat, že nebude chtít uvádět v život fundamentalistické principy uspořádání společnosti, což dopadne na svobodu a příležitosti nejenom pro afghánské ženy a dívky. Snad to ale aspoň nebude provázet až teatrálně brutální násilí jako výraz nově nastolené suverenity, které jsme naposled viděli v režii Islámského státu.  

Jsou Tálibové vnitřně homogenní skupinou nebo jsou mezi nimi rozdíly?

Tálibán není monolit. To se odráží i v tom, že revoluce ve společenském uspořádání, jejímž chce být nositelem, a její násilné prosazování, se zdají být zatím místně dost rozrůzněné. Může to ale i znamenat vnitřní pnutí, budoucí mnohovrstevnatý konflikt a fragmentaci, až vyprchá euforie.

Jaká je pozice hnutí Tálibán na poli mezinárodní diplomacie. Přece jenom s nimi jednali Američané, Rusové, nedávno i Číňané, takže o izolaci se nedá hovořit…

Diplomacie je zpravidla o zájmech. Sousedé i další blízké mocnosti, hlavně Rusko a Čína, mají zájem na tom, aby se k nim nepřelévala nestabilita. Peking má kromě toho zálusk na místní nerostné bohatství včetně vzácných zemin a je k tomu připravený vybudovat i infrastrukturu, třeba lepší spojení Wakhánským koridorem. Pokud se Tálibánu podaří zajistit potřebnou stabilitu, je to příležitost, jak získat zahraniční investice – tak jako jinde, bez obtíží v podobě nutnosti přizpůsobovat se západním představám o dobrém vládnutí – a zemi rozvinout. Jak ale víme, Čínou placený rozvojový model nese taky velká úskalí – pro obyvatelstvo, životní prostředí i samotné elity, které svazuje do klientských vztahů. Budou mít ale noví vládci Kábulu na výběr?

Až převezmou definitivně moc, budou ve spojení se světem přímo nebo přes nějakou spřízněnou zemi?

Jestli se Tálibánu podaří udržet kontrolu nad většinou území, bude jeho model vlády hybridní, decentralizovaný, heterogenní a bude kombinovat prvky tradiční správy s moderními. To byl ostatně i případ státu, který se podařilo na čas ustavit ISIS, a který kolonizoval orgány státní správy, spíš než aby je rozprášil. Takový model ovlivní i vztahy Tálibánu se světem. Nebudou pro něj důležité ambasády, ale méně formální vlivové sítě sousedů jako Pákistán a Írán a blízkých mocností, především Číny a dílem Ruska. Základní scénáře, které vidím, jsou na jedné straně území bez státu, na druhé potom přijetí – časem – za víceméně normálního člena mezinárodního společenství. Pokud ale Tálibán vládu udrží a zajistí stabilitu pro zahraniční, což teď znamená čínské investice, nejpravděpodobnější bude třetí scénář – klientský stát na pekingském orbitu.

Může se stát z Afghánistánu opět místo, kde budou získávat azyl a budovat své základny islamističtí teroristé nejrůznějšího druhu? 

Považuji to za nepravděpodobné. Tálibán má otevřeně nepřátelský vztah k Islámskému státu. S místními skupinami spojenými s al-Kájdou nějaké vztahy udržuje, a nepřestal ani po loňské dohodě se Spojenými státy, ale nemyslím si, že by si chtěl komplikovat vztahy především s těmi mocnostmi, které jsou pro něj důležité. S tím mimo jiné souvisí i to, že dřív podporoval ujgurské povstalce, teď říká, že mu sice záleží na osudu muslimů na celém světě, ale do čínských vnitřních záležitostí se míchat nebude.

Jak se po neúspěchu vojenské mise v Afghánistánu změní pohled na podobně velké mezinárodní intervenční operace v budoucnosti?

NATO asi i v budoucí strategii prvek řešení mezinárodních krizí ponechá, ve srovnání s klíčovým úkolem aliance, kterým je obrana území, bude ale určitě i vlivem afghánské zkušenosti upozaděný. I v americké zahraničněpolitické komunitě teď získává na síle argument, že by Spojené státy neměly vyčerpávat cenné zdroje, které můžou použít k uřízení geopolitického napětí s Čínou. Na druhé straně, liberalismus má k intervencím sklony, kromě toho působí i krátká paměť a hybris. I před dvaceti lety už bylo k dispozici dost zkušeností s tím, že konflikty vedené velmocemi s papírově mnohem slabšími povstalci (koloniální války, Vietnam) dopadají nezřídka špatně. Protože ve výsledku rozhodující není vojenská převaha, ale politická vůle.

Mírně krácená verze tohoto rozhovoru byla publikována dne 17. 8. 2021 v Lidových novinách.

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru