13th International Symposium LIVE

22. 3. 2021

Význam Turecka pro evropskou bezpečnost

Wikipedia Commons

Historicky bylo Turecko ve 20. století vnímáno jako významný člen západního mocenského bloku na Blízkém východě. Díky své geopolitické pozici bylo také tradičně pojímáno jako nárazníkový stát chránící východní hranice Evropy. V kontextu tureckých vojenských operací v severní Sýrii, angažování v konfliktu v Libyi nebo otevření tureckých hranic s Evropou pro uprchlíky se však v posledním roce stále častěji diskutuje o roli Turecka v Severoatlantické alianci (NATO) i bezpečnostní politice EU. Je Turecko stále vhodným partnerem pro Evropu?

Historická role Turecka v NATO

Turecko se stalo členem NATO v rámci první vlny rozšiřování v roce 1952, tedy v době kdy studená válka nabírala na intenzitě. Jeho vstup byl od počátku odrazem zejména dobrých turecko-amerických vztahů, ačkoliv je tento krok v Turecku i v mezinárodním prostředí chápán častěji jako důkaz turecké příslušnosti k Západu a jeho hodnotám. Členstvím v NATO se turecká armáda stala pomyslným blízkovýchodním strážcem brány na Západ a hlavním mocenským nástrojem Západu v tomto dlouhodobě konfliktním regionu. Význam Turecka vzrostl ještě po roce 1979, kdy byl v Íránu svržen Rezá Pahlaví, strategický partner USA, a tedy nepřímo i NATO. Po celou dobu studené války bylo Turecko v rámci NATO vnímáno jako jistý benefit či nástroj pro prosazování západní politiky na Blízkém východě, nikoliv jako skutečný strategický partner a regionální mocnost.

Dnešní proměnu turecké zahraniční politiky je třeba vnímat v kontextu změn mezinárodního řádu po konci studené války. Nejen turecká role, ale fungování celé Severoatlantické aliance se změnilo. NATO ztrácí svého primárního nepřítele – SSSR – a hledá své směřování v nové mezinárodní realitě. Turecku tak vzniká větší manipulační prostor, kterého po přelomu tisíciletí využívá turecký premiér a následně prezident Recep T. Erdoğan v rámci budování nové turecké zahraničněpolitické strategie. Zatímco NATO se zaměřuje více na evropskou bezpečnost, Turecko se naopak obrací na své blízkovýchodní sousedy a turkické republiky bývalého Sovětského svazu ve Střední Asii, jež pro Turecko představují jednak prostor nových ekonomických příležitostí, jednak možnost dokázat Západu, že význam Turecka jako strategického partnera pro NATO pokračuje i po konci studené války.

Proměna v 21. století

USA, a tedy částečně i NATO, ztrácejí po roce 2001 na Blízkém východě postavení jak z pozice síly, tak z pohledu morální autority. Země Blízkého východu v kontextu událostí 21. století nadále nevnímají NATO jako pozitivního partnera, ale mnohem více jako destabilizátora a nositele změn režimů, kterému nejde o zájmy jednotlivých zemí regionu, ale spíše o zájmy vlastní. Navíc v mnoha ohledech dnes nelze mluvit o jednotné západní politice na Blízkém východě – pohled USA a EU se liší. Turecko jako nejsilnější člen NATO v regionu musí ve své zahraniční politice reflektovat všechny tyto skutečnosti. Pokud se tedy kriticky díváme na změny v turecké zahraniční politice v posledních letech, nelze je považovat jen za ideologický obrat pod Erdoğanovým vedením, ale v mnoha ohledech je třeba tyto politické kroky vnímat pragmaticky. Ačkoliv současné politické kroky mohou být pro západní státy, zvyklé na studenoválečné postavení Turecka, nepochopitelné, z historického hlediska jsou současná turecká opatření pro velkou část turecké společnosti přijatelnější než kroky předchozích vlád. Dnešní aktivní zahraniční politika Turecka na Blízkém východě není znakem odklonu Turecka od Západu, ale spíše výsledkem nového geopolitického prostředí. Turecko už nemůže a nechce hrát roli pouhého západního pěšáka v regionu. Jeho cílem je být rovnocenným a aktivním partnerem svých západních spojenců. Z pohledu evropské bezpečnosti je důležitá také participace Turecka v rámci South-East European Cooperation Process (SEECP), kde se Turecko aktivně angažuje v začleňování zemí Balkánu do Evropy. V tomto směru Turecko podporuje také rozšiřování NATO – např. nedávno přijatou (a nově přejmenovanou) Severní Makedonii jako třicátý členský stát Severoatlantické aliance.

Velmi diskutované jsou v tomto směru vztah a rostoucí spolupráce mezi Tureckem a Ruskem. Turecko mělo od svého vzniku velký potenciál pro spolupráci s Ruskem – Rusko bylo jedním z prvních států, které navázaly diplomatické styky s Tureckem po rozpadu Osmanské říše a ani v průběhu studené války neexistovala skutečná nevraživost mezi oběma státy. Za jiných okolností se tedy Turecko mohlo přidat na stranu SSSR. Nicméně z pohledu budoucnosti evropské bezpečnosti je klíčové, že Turecko si vždy vybralo jako svého spojence Západ a západní hodnoty. Z historického hlediska u tureckého národa zůstává jistá ostražitost, jelikož Rusko Turecko, resp. Osmanskou říši, mnohokrát „podvedlo“.

Ačkoliv spolupráce mezi Tureckem a Ruskem dnes roste a dochází i k diskutabilním dohodám jako např. o nákupu armádního systému S-400, nelze očekávat skutečný obrat Turecka od Západu. Jakkoliv jsou tedy některé politické kroky dnešního Turecka ze západního pohledu protievropské nebo protialianční, je třeba mít na paměti, že stejně jako je Turecko nadále důležitým strategickým partnerem pro Evropu i NATO, je stejně tak NATO zásadní pro Turecko. NATO je pro Turecko symbolem stability a zajištění bezpečnosti hranic, a tím i jednoty země. Řada kroků, včetně těch na úrovni spolupráce s Ruskem, je z pohledu Turecka možná právě proto, že patří do organizace, jakou je NATO.

Současné kroky Turecka na Blízkém východě navíc nelze vnímat jako nečekané. Pokud se podíváme na Erdoğanovy projevy pro domácí publikum i na mezinárodní půdě, už v roce 2011, kdy začaly nepokoje v Libyi nebo v Sýrii, o to více v pozdějších letech před tureckými operacemi v Sýrii nebo na zasedáních mezinárodních organizací, turecký prezident opakovaně kritizoval přístup Západu a mezinárodních organizací k řešení krizí a válečných konfliktů v regionu. Evropská politika diplomatických prohlášení bez skutečných kroků je v rozporu s tureckou politikou a snahou podílet se aktivně na řešení regionálních problémů. Stejně tak opakovaně ve svých projevech na domácí půdě i na mezinárodních jednáních upozorňoval na potřebu spolupráce při řešení uprchlické krize. Ačkoliv se Západu kroky Turecka nelíbí, nelze je z podstaty označovat za nečekané ani za protizápadní, protože v rétorické rovině zde snahy o řešení problémů ve spolupráci se západními partnery dlouhodobě byly. Nahrazování mezinárodní spolupráce unilateralismem je v mnoha ohledech výzvou nejen pro NATO jako celek, ale i pro USA, Řecko, Kypr nebo Izrael, jichž se současné turecké kroky nejvíce dotýkají.

Současné výzvy v evropském kontextu

Z pohledu evropské bezpečnosti má Turecko v dnešní době význam v několika ohledech. Nejviditelnějším a nejdiskutovanějším tématem je otázka migrace. Dohoda mezi EU a Tureckem z roku 2016 výrazně pomohla řešit migrační krizi v Evropě, řada členských států EU tak začala otázku uprchlíků považovat za vyřešenou, ačkoliv realita je odlišná. Turecko na svém území poskytuje útočiště čtyřem milionům uprchlíků, z toho více než tři miliony pochází z válkou postižené Sýrie. Březnové otevření tureckých hranic s Evropou pro uprchlíky ukazuje, že Turecko není schopno řešit migrační krizi samo a EU by se i v zájmu vlastní bezpečnosti měla aktivně angažovat na řešení situace migrantů nejen v uprchlických táborech, ale zejména na řešení konfliktu v Sýrii. Organizace jako EU či NATO by měly intenzivněji prosazovat přeshraniční pomoc utečencům v Idlibu a namísto pouhé kritiky tureckých snah o vznik bezpečnostního pásma na severu Sýrie by měly přijít s konstruktivní alternativou na úrovni mezinárodního humanitárního práva. Řada evropských států včetně ČR zastává silně negativní postoj k přijímání uprchlíků na své území a požaduje pokračování dohody mezi Tureckem a EU. Je třeba si však uvědomit, že tyto nálady ve společnosti se v posledním roce stále intenzivněji projevují i v Turecku a nelze očekávat, že změny na úrovni domácí podpory pomoci syrským uprchlíkům zůstanou u turecké vlády bez odezvy. Aktualizace dohody v oblasti migrační politiky mezi EU a Tureckem z roku 2016 je dnes významnou součástí strategie evropské bezpečnosti a s tímto vědomím by se dohoda měla utvářet.

Dalšími klíčovými tématy pro spolupráci Turecka a EU jsou rozhovory o společném postupu v boji proti terorismu, jakkoliv je dnešní turecká protiteroristická rétorika na mnohem intenzivnější rovině. Pro úspěšný boj s terorismem je třeba vzájemná důvěra, a to na všech úrovních turecko-evropských vztahů. Pro EU je z dlouhodobého hlediska také klíčová dohoda s Tureckem na zbudování plynovodu ve východním Středomořím. Evropská unie by tímto projektem snížila svou závislost na plynu z Ruska. Vyřazení Turecka z dialogu o budování tohoto projektu však zvyšuje vzájemné napětí a nutí Turecko řešit energetiku unilaterálně, ať už jde o kritizované vrty u pobřeží Kypru nebo dohodu o námořních hranicích ve východním Středomoří s Libyí. V neposlední řadě je z pohledu Evropy Turecko nadále důležitým partnerem v oblasti ekonomiky. Pro EU bylo v loňském roce Turecko pátým největším obchodním partnerem pro import i export, EU je pro Turecko dokonce obchodním partnerem číslo jedna. Pokračování obchodní a investiční spolupráce je pozitivní nejen ekonomicky, ale z pohledu bezpečnosti je to pro Evropu další z nástrojů, jak ovlivňovat existenci právního státu nebo politické kroky Turecka v rovině konstruktivního partnerství.

Turecko 21. století je jiné, než na jaké byla Evropa tradičně zvyklá. Turecká politika je dnes zaměřena více na budování „strategických partnerství“ než „normativních aliancí“, i kdyby toto partnerství mělo na Blízkém východě být s Ruskem. Přesto se však nadále cítí být blíže Západu než Východu, a proto by se EU i NATO, i v zájmu zajištění evropské bezpečnosti, měly soustředit na budování tohoto strategického partnerství, které přinese pozitiva oběma stranám. Partnerským dialogem Evropa dosáhne většího vlivu na turecké kroky v regionu než kritikou a opatřeními, jakými jsou např. ekonomické sankce. Turecko si navíc tradičně zakládá na armádě a v posledních letech zvyšuje výdaje na vyzbrojování. I proto je pragmaticky lepší udržet si Turecko na straně partnera než ho vehnat do náruče potenciálnímu nepříteli. Navzdory současným sporům mezi Tureckem a EU, resp. NATO, je Turecko nadále důležitým prvkem pro evropskou bezpečnost, a proto je třeba se k Turecku nestavět jen kriticky, ale ve větší míře pracovat na posilování vzájemné důvěry a partnerského dialogu.

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru