Generál Jiří Šedivý: „Je mylné si myslet, že NATO bude dlouhodobě dotovat bezpečnost i těm členům, kteří nevynakládají domluvené prostředky.“

Článek vyšel v tištěném čísle Mezinárodní politiky 3/2021.

Jak kauza Vrbětice ovlivnila uvažování o naší národní bezpečnosti?

Kauza Vrbětice ukázala na míru naší zranitelnosti, pokud se náležitě nevěnujeme naší vlastní bezpečnosti, která není záležitostí jen ozbrojených sil, ale i kvalitního systémového zabezpečení ochrany státu ve všech segmentech. Konkrétně tento případ ukázal na slabá místa v činnosti tajných služeb, jež nebyly schopné včas analyzovat pohyb ruských agentů na území České republiky, ale i provádění analýz toho, co se děje v naší blízkosti. Česká republika byla v té době skutečně velkou základnou ruských agentů uprostřed Evropy a zároveň Schengenského prostoru, odkud bylo možné volně operovat. Pozdější zjištění o pohybu dvou a následně i dalších ruských agentů na území ČR ukazuje na nedokonalost našeho systému. Bohužel závěr šetření Policie ČR, na základě informací tajných služeb, ukázal na mnohem závažnější problém české společnosti, a tím je naše politická scéna, reprezentovaná několika politickými centry. Trapná vládní hra byla jen ukázkou neschopnosti se koncentrovat na důležité a skutečně strategické záležitosti suverenity státu. Nepochopení významu spojenectví a naší významnosti, či lépe řečeno omezené významnosti, kdy naše kroky nebyly předem koordinovány s našimi spojenci. Výsledek byl, jak všichni víme, žalostný. Razantní řešení našeho konfliktu s Ruskem se tak znehodnotilo. Vrbětice bezesporu posílily naše chápání potřeby zvýšení tlaku na zajištění národní bezpečnosti, na druhou stranu odhalily naše slabiny. 

Je nebezpečnější ruská hard power, nebo soft power?

Nelze jednoznačně uvést, co je nebezpečnější. V určité době to může být fyzická síla, jindy nevojenské silové prostředky. Tzv. hard power se mezi státy např. v evropském prostoru používá více jako odstrašující síla, než že by byla reálně používána. Jsou ale výjimky, kdy významný rozdíl mezi potenciálem – v tomto případě Ruska a jeho protivníkem – je Ruskem zneužíván. Naši východní partneři jsou zastrašováni demonstracemi ruských vojenských schopností. Jaderné síly jako strategický prostředek jsou jiná kapitola, ale k zastrašování je Rusko také používá. Přesto musím uvést, že použití vojenské síly proti některému ze států NATO by bylo pro Rusko zničující a Rusové jsou si toho vědomi. Proto budeme-li udržovat odpovídající vojenské síly, budeme mít téměř jistotu, že Rusko nepoužije vojenskou sílu vůči některému z členů NATO. Použití agentů řízených ruským ministerstvem obrany k provedení diverzního útoku v České republice na vrbětický muniční sklad a podobné akce v Bulharsku k likvidaci muničních skladů se řadí k použití vojenské síly, kterou bych přiřadil k schématu tzv. hybridní války. 

Ve veřejném prostoru často můžeme slyšet, že Rusko proti nám vede hybridní válku. Co si pod tím představit? 

Je to problém, který lze zařadit pod část otázky „soft power“ z hlediska bezpečnostního tématu. Tento koncept používal dříve Sovětský svaz a putinovské Rusko v něm pokračuje. Logicky využívá nových a efektivnějších nástrojů. V důsledku toho může mít jejich použití stejně destruktivní dopady, jako použití „hard power“ – vojenské síly. Připomeňme např. koncept hybridní války prezentovaný ruským náčelníkem generálního štábu Gerasimovem ve svém článku z roku 2013. Studii tohoto konceptu provedl Janis Berziš, ředitel Střediska bezpečnostního a strategického výzkumu lotyšské Národní akademie obrany. V odborných kruzích je ovšem řada dalších podobných materiálů. Je také pravda, že pojem hybridní válka není vynálezem ruského generála, ale že jej použil příslušník americké námořní pěchoty, podplukovník Frank Hoffman, když jako pracovník Potomac Institute definoval „hybridní válku“ ve vztahu k akcím Hizballáhu během druhé libanonské války. Pro pochopení tohoto konceptu doporučuji čtenářům si Berzišovu práci přečíst.

Jak do tohoto konceptu tedy zapadá ruská soft power? 

Rusko začalo v moderní době široce uplatňovat koncept „soft power“ po nástupu V. Putina. Rusko používalo, a i dnes používá všech jemu dostupných nástrojů. Vzpomeňme působení Ruska na českou společnost v době diskusí o možném umístění radaru protiraketové obrany v Brdech. Nejenom zastrašování vojenskou silou, ale dezinformace, kterými Rusko ovlivňovalo veřejné mínění, včetně financování organizací aktivně působících proti tomuto záměru, postavilo většinu české společnosti proti USA i NATO a značně znejistilo naše členství v NATO. Součástí bylo štěpení naší společnosti. Je zcela zřejmé, že s tímto cílem působí Rusko na českou společnost i dnes. Dobře promyšlený a vedený útok, informační operace, dezinformace zasílané veřejnosti cílového státu či organizace, při kapacitách současných prostředků mohou mít významné negativní dopady. Mohou narušit nejenom soudržnost společnosti, ale i ekonomickou stabilitu, spojenecké svazky nebo mezinárodní vztahy. 

Když se řekne armáda, tak si většinou představíme ozbrojený konflikt, ale v našem kontextu jde poslední roky hlavně o pomoc s povodněmi, při pandemii nebo zahraniční mise. Jaká by měla být role armády České republiky dnes?  

Armáda je organizací, kterou si státy budují s cílem zajištění suverenity. K tomu je armáda i vybavována a cvičena. Tedy její primární určení je použití v případě vojenského ohrožení republiky. Z vojenských misí naše armáda působí např. na Balkáně, dlouho jsme bojovali v Afghánistánu a připravovali afghánskou armádu k plnění stejného úkolu, máme stále kontingenty v severní Africe, Sahelu, na Středním východě, ale i v Litvě a Lotyšsku. Tedy armáda stále plní úkoly, které jsou úkoly vojenskými, i když svými schopnostmi přesahuje do civilní oblasti a se zvyšujícím se počtem extrémních případů realizace tzv. neintencionálních hrozeb je armáda častěji povolávána k podpoře integrovaného záchranného systému. To byl případ i v době krize COVID-19. Historie nasazení naší armády je mnohem košatější. To ale neznamená, že by se mělo změnit určení armády. Ale platí také, že by se na základě zkušeností, které máme, měly více rozvíjet složky armády, které se někdy označují za určené k duálnímu použití. Tento koncept je rozvíjen i v jiných armádách, především západní Evropy. 

To nás přivádí k otázce, jak moc je česká armáda připravena na válku na území České republiky? Je to dnes jedna z priorit výcviku českých vojáků, nebo je kladen větší důraz na výcvik v místech, kde je nasazení našich vojáků pravděpodobnější, jako jsou zahraniční mise např. Afghánistánu?

To je častá politické argumentace odpůrců budování kvalitní armády a zároveň odpůrců Severoatlantické aliance a naší účasti v ní. Co je to vést válku na našem území? Pokud bych akceptoval obsah otázky, znamenalo by to, že se bude armáda připravovat jen na použití na českém teritoriu, tedy potenciální nepřítel by musel být natolik silný, že by byl schopen se probojovat k našim hranicím přes státy, které jsou v NATO, a tudíž by byl natolik silný, že sama ČR by mu nebyla schopna dlouhodobě vzdorovat. Proto jsme vstoupili do NATO, abychom se bránili společně, pokud bude třeba, ale i tam, kde to bude třeba. Argumenty vedoucí k tomu, že bychom měli budovat armádu jen k obraně našeho teritoria, vlastně směřují proti našemu členství v NATO a zároveň zpochybňují náš závazek vyčleňovat až 2 % HDP na obranu. Kdybychom nebyli v NATO a měli se bránit sami, jak uvádíte, na našem území, v důsledku by ČR musela alokovat mnohem více než 2 % HDP s tím, že potenciál ČR není dostatečný, abychom se samostatně ubránili několikanásobné přesile. Armádu musíme připravovat k použití jako člena NATO, tedy bojovat tam, kde agresor napadne naše spojence, čímž v důsledku toho ohrožuje i nás. Naši spojenci pak budou bránit ČR spolu s námi, pokud by to bylo třeba. S tím souvisí i odmítání alokovat 2 % HDP na obranu. Nelze si myslet, že některý ze států NATO bude dlouhodobě akceptovat to, že některé státy, i ekonomicky slabší, nebudou vynakládat na obranu domluvené prostředky, a tedy, že ostatní členové budou naši bezpečnost dotovat. 

Co považujete Vy osobně za největší úspěch a největší neúspěch v transformaci armády od roku 1989?

Největší úspěch je jednoznačně přerod naší armády v armádu západního typu, tedy překonání dědictví sovětského vlivu. Byl jsem vojákem z povolání v době normalizace, tedy v armádě, která byla budována podle sovětského vzoru. Vím, jak to bylo obtížné změnit myšlení vojáků. Z armády, která plnila příkazy vydávané v Moskvě, jsme postavili armádu moderní, která je budována podle našich vlastních představ. Určitě není bez problémů a udělali jsme řadu chyb. Ale výsledek je takový, že se na naši armádu může česká veřejnost i naši spojenci spolehnout. Důkazem je vysoká úroveň důvěry, kterou naší armádě právě veřejnost projevuje. V její historii jsme nezaznamenali situaci, kdy by selhala. To není samozřejmé ani u našich spojenců, „starých“ členů NATO. Po roce 1993 jsme zažili šok z rozdělení republiky a obrovské organizační změny, jež s tím byly spojeny, nás nakonec posílily. Už v roce 1995 (před tím v rámci OSN) jsme začali armádu připravovat na první nasazení ve strukturách NATO, tehdy na Balkáně v misi IFOR. Excelentní výkon naší armády byl významným podpůrným argumentem pro náš vstup do NATO, ale hlavně jsme armádu profesionalizovali. Česká společnost to vnímala jako standardní proces reorganizace armády, protože k žádným společenským otřesům nedocházelo. Kdysi jsem použil slova mého přítele, generála armády USA Williama F. Kernana, „armáda je Váš národní poklad a také tak se k ní musíte chovat“. Česká republika má dnes v armádě svůj národní poklad.  

Kdy došlo k přeměně Ruska ze spojence na nepřítele v otázkách mezinárodní bezpečnosti? Došlo k takové proměně vůbec, a pokud ano, je ta proměna na straně České republiky, Ruska nebo obou?

Rusko nebylo naším spojencem od zrušení Varšavské smlouvy v 1991. Ale bylo přechodné období, kdy jsme se snažili s Ruskem najít alespoň základní styčné body spolupráce. Nějakou dobu se to dařilo, ale pak nastal zlom, který je spojován s nástupem prezidenta V. Putina. Rusko se postupně od doby, kdy se vzpamatovalo z rozpadu SSSR a prezidenství B. Jelcina, stávalo stále agresivnějším, ignorovalo běžné zásady mezinárodních vztahů a pokoušelo se o ovlivňování jiných států, které byly dříve v sovětském vlivovém okruhu. Rusko tenduje k silovému řešení mezinárodních vztahů. V našem případě to jasně ukazuje kauza Vrbětice. Bezesporu diverzní akce provedená ruskými agenty byla narušením naší suverenity s arogancí, kterou jsme od Ruska nečekali. Vztahy se tak hluboce ochladily, že jsme dnes v situaci, kdy Rusko o České republice, jako jednom ze dvou států spolu s USA, mluví jako o ne-přátelském státu. Na českém území dlouhodobě operují ruské zpravodajské služby, jejichž aktivity zasahují do všech oblastí života naší společnosti. Podle zpravodajských služeb USA, v roce 2017 bylo na našem území až 400 ruských agentů. To vše přispělo k tomu, že je Rusko vnímáno asi ne jako nepřítel, ale jako nebezpečný stát, který Českou republiku ohrožuje v celém spektru nevojenských aktivit, přičemž ve Vrběticích se dopustil útoku, který je na hraně vojenského napadení. Česká veřejnost má stále v paměti rok 1968. To vše smývá zásluhu Sovětského svazu na osvobození ČSR ve druhé světové válce a jeho následníka – Rusko – odsouvá daleko za pojem „stát, se kterým máme přátelské vztahy“.  

Existují pro Českou republiku nějaké významné hrozby kromě Ruska a islamistického terorismu, které přehlížíme, nebo je (neoprávněně) bereme na lehkou váhu?  

Mám zato, že Rusko i islamistický terorismus jsou skutečně ty největší hrozby, které reflektujeme téměř ve všech základních dokumentech. Že bychom některou z hrozeb významně podceňovali, to bych neřekl. Formálně máme stát připravený na téměř všechny možné eventuality, ale zásadní problém je to, že se nepřipravuje politické vedení státu, a je jedno, zda se jedná o pravicovou, nebo levicovou vládu. V paměti máme poslední krize, zejména COVID-19. Od nejvyššího vedení státu po úrovně nižší se z počátku výrazně improvizovalo. Bylo zřejmé, že není odpovědným funkcionářům jasné, jak má správně krizový systém fungovat a jak se v něm pohybovat. Vedle toho je naším národním problémem, že máme vždy na všechno dost času a k řešení přistupujme až v hodině dvanácté. Je dlouhodobě zřejmé, že chybí schopnosti strategického myšlení, provádění analýz, přípravy scénářů, přijetí opatření, ale hlavně jejich naplnění. Pro příklad nemusíme chodit daleko. Krize minulého roku byla poznamenána nedostatkem ochranných prostředků, což nás v důsledku stálo nejenom hodně finančních prostředků, ale, a to bohužel, mnoho lidských životů. 

Dovedeme se pochválit za kde co, ale objektivně zhodnotit stav, vyloučit politické vlivy a rozhodnout, i když to může „bolet“, to se nám dlouho nedařilo a nejsem si jist, že jsme toho dnes schopni. To považuji za zásadní problém ohrožující Českou republiku více než cokoli jiného. Na krize se musíme reálně připravovat, a skutečně cvičit, i když to není pro většinu vládních i ministerských úředníků příjemné. Kdybychom se tak připravovali, nemohli bychom tak „zpackat“ řešení „vrbětické krize“ nebo patřit mezi nejvíce zasažené státy krizí COVID-19. Do tohoto tématu zapadá i naše odmítání vynakládat na obranu 2 % HDP ročně. 7

O autorovi: Generál Jiří Šedivý je dnes vedoucí Katedry bezpečnostních studií na CEVRO Institutu a bezpečnostním expertem. Absolvent Vysoké školy pozemního vojska ve Vyškově, postgraduálního studia na Vojenské akademii Brno a Vysoké válečné školy Armády USA. Po roce 1994 velel brigádě rychlého nasazení, Pozemnímu vojsku AČR a v roce 1996 byl prvním velitelem českého kontingentu AČR v misi IFOR. Od roku 1998 do 2002 velel Armádě ČR v pozici náčelníka generálního štábu Armády ČR.