Announcing the Winter Semester program of the IIR Critical Studies Seminar

11. 3. 2021

Kulatý stůl na téma: Bezpečnost v Evropě

Wikipedia Commons

Kulatý stůl je rubrika, kde se ptáme pěti odborníků na tři otázky spojené s aktuálními tématy mezinárodní politiky. Tentokrát o bezpečnosti v Evropě. Účast přijali: Alžběta Bajerová, Petr Boháček, Jana Robinson a kol., Dagmar Rychnovská, Daniel Volf.

Co považujete za aktuální největší hrozbu evropské bezpečnosti a proč?

Alžběta Bajerová: Za největší hrozbu evropské bezpečnosti považuji erozi evropské jednoty, rozklad politické kultury a vzestup populismu. Tyto praskliny v systému Evropě zabraňují efektivně čelit všem dalším hrozbám, jelikož snižují schopnost států a mezinárodních organizací adekvátně reagovat. Ať už vnímáme jako největší bezprostřední hrozbu agresi Ruska, rostoucí vliv Číny nebo blížící se environmentální katastrofu, kterou vidím jako velmi palčivý a zároveň minimálně řešený problém, bez schopnosti přijímat jednotná a fakty podložená opatření riskujeme, že podlehneme všem těmto hrozbám zároveň.

 

Petr Boháček: Největší hrozbou je Evropa sama sobě, a to díky vnitřní nejednotě a přetrvávající dominanci národních zájmů, které omezují hledání společných řešení hlavních bezpečnostních hrozeb v podobě klimatické změny či geopolitické slabosti. Jak cíle klimatické neutrality, tak Společná obranná a bezpečnostní politika zůstávají v područí teritoriálně vymezených zájmů a neschopnosti zohlednit hrozby ostatních, jejichž výsledkem je malá akceschopnost. Hrozby, které z toho vyplývají, jsou neschopnost bezpečnostně stabilizovat periferie Evropy, ale také to, že než se podaří naplnit ambici stát se reálným geopolitickým hráčem, tak se Evropa stane geopolitickým kolbištěm mezi Čínou a USA.

 

Jana Robinson a kol. PSSI: Největší hrozbou je aktuálně právě rozdrobenost a obtížná prioritizace hrozeb. Z našeho pohledu je klíčové prohlubující se rozklížení euroatlantické vazby, což v důsledku vede k narušení fungování institucí, na nichž stojí současný liberální světový řád.

V rámci evropské bezpečnosti je rizikem narušení evropské integrity v důsledku vnitřních a vnějších hrozeb, které působí rozdílně na jednotlivé státy a znesnadňují hledání společných řešení. Vnější hrozby jsou hlavně hybridní formy boje, ekonomické a finanční hrozby a globální problémy jako migrace a oteplování. Za vnitřní hrozby považujeme narušení demokratických hodnot, populismus nebo porušování lidských práv.

V nejasném bezpečnostním prostředí se pak zvlášť daří hybridnímu působení. Postupu, který aktér využívá ke snížení strategické autonomie protivníka tím, že využije kombinace nástrojů, jimiž koordinovaně působí na slabiny protivníka s dostatečně nízkou intenzitou, aby nedošlo k reakci jeho bezpečnostního systému, avšak v dlouhém časovém horizontu. Má to rovněž vertikální a horizontální eskalační potenciál. Hodí se pro aktéry, kteří nejsou schopni prosazovat své zájmy otevřeně v situacích, kde není praktické započít ozbrojenou akci.

 

Dagmar Rychnovská: Za zásadní hrozbu pro evropskou bezpečnost považuji rozpad demokratických institucí na národní i mezinárodní úrovni. Instituce odrážejí ochotu aktérů řešit kolektivní problémy smírně a pomocí demokratických mechanismů, jak v národním, tak mezinárodním kontextu. Pouze na půdorysu fungujících demokratických institucí můžeme efektivně a zároveň inkluzivně řešit globální politické a bezpečnostní problémy jako např. klimatickou krizi, globální pandemii nebo regulaci výzkumu, vývoje a šíření nebezpečných technologií např. jaderných zbraní. Pokud tyto instituce přestanou fungovat, ať již proto, že jim společnost nevěří a stanou se tak neefektivními, nebo proto, že se stanou rukojmím autoritářských tendencí a nástrojem útlaku, otevírá to prostor pro násilná řešení a jednostrannou akci. Z toho důvodu považuji za klíčové pečovat o domácí demokratické instituce a posilovat kulturu multilateralismu v mezinárodní politice. Například pro Evropskou unii může být současná situace dobrou příležitostí pro posílení sdílených kompetencí v oblastech, kde koordinace evropských států a společná akce zatím chyběla, a zároveň pro důraznější působení v mezinárodních institucích, kde v posledních letech citelně oslabila ochota Spojených států nastavovat agendu.

 

Daniel Volf: Bylo by příliš zjednodušující hovořit pouze o jedné hrozbě. Bezpečnostní prostředí se vyvíjí a objevují se nové trendy, jež je třeba vzít do úvahy. Stále čelíme „klasickým“ bezpečnostním výzvám, které známe, a současně se musíme vyrovnávat s novými hrozbami, které souvisejí s narůstající provázaností dnešního světa a naší narůstající závislosti na online prostoru.

Z oněch tradičních hrozeb je nutné zmínit revizionistickou politiku současného ruského režimu, jenž otevřeným zpochybňováním vývoje od konce studené války otevřeně podkopává základy a legitimitu demokratického vývoje v zemích ve střední a východní Evropě a v případě několika svých sousedů ukázal, že při prosazování svých zájmů neváhá použít i sílu.

Vážnou hrozbu představuje pro Evropu i pás krizí sahající od Sahelu přes severní Afriku po Blízký východ. Nestabilita v těchto regionech přerůstající v rozpad státních struktur některých zemí a její dopady, včetně migrace, má přímý vliv na evropskou bezpečnost.

Kybernetické útoky jsou novým typem hrozeb, kterému musíme čelit. Jarní útoky na několik nemocnic ukázaly, že jejich dopady mohou být potenciálně stejně nebezpečné jako útoky konvenční. Toto nebezpečí bude narůstat i v souvislosti s budováním sítí 5G, jež dále rozšíří naši závislost na moderních technologiích.

A v neposlední řadě je pro zemi naší velikosti a vlivu nebezpečím eroze mezinárodního řádu založeného na pravidlech. Krize multilateralismu sice není tak hmatatelná, ale potenciálně a v dlouhodobém horizontu stejně nebezpečná, jelikož hrozí, že se svět přemění v džungli, kde bude platit právo silnějšího.

 

Mnoho vlád zastihlo propuknutí epidemie COVID-19 zcela nepřipravených. Jaké limity odhalila koronavirová krize z hlediska zajištění bezpečnosti státu?

Alžběta Bajerová: Podle mého názoru jednalo mnoho států bezkoncepčně, chaoticky. Především Česká republika nezvládla po začátku první vlny vybudovat strategický plán pro následující měsíce. Toto vakuum pak vyplnila populistická rozhodnutí, která byla nepřiměřená situaci, a zmatečná komunikace vládních činitelů devalvující závažnost epidemie v očích veřejnosti, a učinila ji tak zranitelnou vůči dezinformacím a odmítavou k dalším opatřením. Stát se zároveň projevil jako neflexibilní, neschopný pružně mobilizovat zdroje a navyšovat kapacity tam, kde je to třeba. Všechny tyto a další limity bohužel hrozí projevit se v jakékoliv další krizi. Stát by měl proto připravit důkladnou analýzu situace a na jejím základě učinit nemalé systémové změny.

 

Petr Boháček: Krize poukázala na absenci funkčního systému globálního vládnutí. Multilateralismus se ukázal jako rukojmím geopolitického soupeření bez schopnosti nabídnout efektivní či legitimní řešení. Výsledkem bylo, že se státy v propojeném a vzájemně závislém světě naopak snaží uzavřít do sebe, jelikož je to jediný nástroj pro zajištění nevojenské bezpečnosti, který mají k dispozici. Z podstaty globalizovaného světa to ale není reálné. Koronavirová krize tak zpochybnila multilateralismus jako klíčový nástroj pro zajištění bezpečnosti geopoliticky slábnoucí Evropy. Zatímco USA tento odklon již signalizují delší dobu např. rezignací na dohody o odzbrojování, Evropa se ve své vojenské bezpečnosti nemůže spoléhat pouze na obranné kapacity, jelikož je nemá. Naopak pozitivem v krizi v evropském kontextu byl za několik desítek let největší krok v evropské integraci v podobě společného zadlužení. Zdali tento krok povede i k opravdové fiskální a obranné integraci, je otázkou, stejně jako zdali je nutnost globální krize pro hlubší integraci dlouhodobě udržitelný model.

 

Jana Robinson a kol. PSSI: Tuto otázku je těžké takto paušalizovat, jelikož státy přistoupily k řešením a opatřením různým způsobem a je také třeba zohledňovat kulturní a teritoriální aspekty.

Obecně se jako důležitá ukázala efektivní krizová komunikace (s čímž úzce souvisí budování komunikace strategické). Jak se projevilo, v krizových situacích je nezbytná a je nutné být na ni připraven předem. Stát musí být schopen obhájit své kroky, aby si zachoval když už ne přízeň obyvatel, tak alespoň pochopení a podporu pro svá krizová opatření. V opačném případě stát možná nalézá rozumná řešení, ale bez podpory obyvatel se krize nadále prohlubuje.

 

Dagmar Rychnovská: Koronavirová epidemie bohužel ukázala, že na globální zdravotní krize, jako je ta současná, nejsme zcela připraveni. Paradoxní je, že Česká republika má velmi dobré předpoklady se s takovouto krizí úspěšně vypořádat: má kvalitní a univerzálně dostupnou zdravotní péči, funkční systém hygienických stanic i velmi solidní infrastrukturu a expertizu na biologickou ochranu před nebezpečnými nákazami. V globálním měřítku je Česko vyspělá a bohatá země, ale zároveň má podfinancované veřejné zdravotnictví, které balancuje na hraně zejména co se týče personálního zajištění péče. Jako nejslabší článek systému se pak ukázaly politické instituce, respektive vláda, jež se nedaří pružně reagovat na nastalou situaci a přetavit lidské i materiální zdroje ve funkční a důvěryhodný systém epidemiologické ochrany. To, že si Češi (respektive zejména Češky) nejprve museli šít ochranné roušky a teď je odmítají nosit, je symptomatické – lidé ztrácí důvěru ve vládu, instituce, média i experty. Krize západních demokracií je dnes často spojovaná s vlivovými operacemi Ruska a Číny, ale neměli bychom zapomínat, že podhoubí pro nedůvěru v liberální instituce a politické elity si budujeme úspěšně sami.

 

Daniel Volf: Pandemie nemoci COVID-19 prokázala, že bezpečnost našich společností dnes více než kdy dříve není pouze otázkou vojenských kapacit, které jsme vybudovali, abychom čelili tradičním bezpečnostním výzvám. Ty jsou nadále klíčové, nelze na ně zapomínat a bylo by nešťastné kvůli ekonomickým dopadům pandemie např. zapomenout na náš opakovaný závazek navýšit výdaje na obranu na 2 % HDP. Pandemie nám ale ukázala, že současně je nutné pracovat na posílení odolnosti našich společností, která bude stát na mnoha vzájemně se doplňujících pilířích. Nikdy nebudeme schopni se připravit na všechny možné krize, nikdy nebudeme znát jejich přesné kontury. Ale s jistotou můžeme predikovat, že krize přijdou. Nemusí být nutně epidemiologického charakteru, může se jednat o masivní kybernetické útoky nebo dopady klimatické změny. Musíme mít proto funkční mechanismy, jak se s asymetrickými šoky co nejlépe vyrovnat. Musíme posilovat naši odolnost.

Musíme tak změnit své vnímání „bezpečnosti státu“ jako něčeho, co zajišťují výhradně silové složky. K lepšímu zajištění bezpečnosti státu vede cesta i např. skrze posilování dodavatelských řetězců, abychom se v krizové situaci neocitli zcela odkázáni na jednoho dominantního dodavatele, jako se nám to letos na jaře stalo v oblasti zdravotnických pomůcek, nebo skrze důkladnější prověřování zahraničních investic do strategických oblastí našich ekonomik z důvodu bezpečnosti atd. Jde přitom o oblasti, kde má silné kompetence EU, a ta tak musí být součástí naší odpovědi.

 

Je vůbec možné dnes ve věku hybridních hrozeb, kyberútoků, fake news atd. hovořit o zajištění bezpečnosti státu?

Alžběta Bajerová: I nadále je to samozřejmě nezbytné. V kontextu kybernetických a hybridních hrozeb ale nemůžeme přemýšlet v binární rovině mír–válka, kyberútokům a vlivu dezinformačních kampaní totiž nelze zcela zabránit. Úkolem státu tváří v tvář novým hrozbám je pružně reagovat na jejich rychlý, neustálý vývoj a kontinuálně zajišťovat bezpečnost na úroveň, která je v danou chvíli ta maximální možná.

 

Petr Boháček: Pokud mluvíme o zabezpečení formou budování odolnosti společnosti vůči těmto hrozbám, tak menší státy mohou fungovat dobře jako teritoriálně vymezené administrativní celky pro oblasti vzdělání či sociálního zabezpečení. Jen vzdělaná a sociálně zabezpečená občanská společnost pak může takovým hrozbám čelit. Stát má jinak v řešení přeshraničních hrozeb velmi omezené kapacity, ale i teritoriálně omezené možnosti.

 

Jana Robinson a kol. PSSI: Bezpečnost nikdy v minulosti nebyla absolutní. Státy a společnosti se vždy snažily vyhodnotit povahu a závažnost existujících rizik a efektivně se na ně připravit. Stejný úkol nás čeká v rámci současného dynamického vývoje. Státní a nadnárodní instituce dnes, stejně jako v minulosti, musí vyvíjet nové postupy při zabezpečení bezpečnosti. Důraz musí být kladen na budování odolnosti obyvatel vůči hybridním hrozbám. Neklesá potřeba tradiční „hard security“, při tom ale roste komplexnost na úrovni ekonomické a informační bezpečnosti a každý občan je do jisté míry součástí tohoto boje.

 

Dagmar Rychnovská: Dokud bylo zajištění bezpečnosti státu chápané jako obrana před vnější invazí, tak bylo možné posuzovat schopnost státu ubránit se nepříteli. V průběhu minulého století ale došlo k zásadním proměnám chápání bezpečnostních hrozeb i mezinárodního systému, ve kterém státy existují. Dnešní státy nejsou a ani nemohou být plně suverénní v klasickém slova smyslu a stejně tak dlouhodobě ztrácejí monopol na legitimní násilí. To souvisí nejen s často zmiňovaným přenosem kompetencí na nadnárodní úroveň, ale např. i s privatizací bezpečnosti. Do zajišťování bezpečnosti tak vstupují mnozí další hráči – kromě mezinárodních organizací jako OSN, NATO či EU, které hrají zásadní roli např. v politice nešíření zbraní hromadného ničení, boje proti terorismu nebo organizovanému zločinu, jsou to ale i soukromé firmy. Banky jsou zapojené do boje proti financování terorismu, soukromé bezpečnostní firmy se podílejí na mírových operacích a technologické firmy poskytují armádě, policii a dalším bezpečnostním složkám klíčové technologie, infrastrukturu a expertízu pro zajištěné zásadního spektra jejich agendy. Například ve Velké Británii jsou do boje proti terorismu nepřímo zapojeny i univerzity a potažmo univerzitní lektoři a lektorky – mají sledovat a hlásit případné podezření na radikalizaci studentů. Bezpečnost je tak dnes třeba vnímat jako mnohovrstevnatou, kde stát je nevyhnutelně jen jedním z aktérů. O to větší pozornost bychom ale měli věnovat tomu, kdo a jak vstupuje do rozhodování o bezpečnostní agendě, kdo a jak ji zajištuje a jak zajistit co nejvíce demokratický dohled nad tímto komplexním procesem.

 

Daniel Volf: Předně, hybridní hrozby či fake news nejsou výsadou dnešního věku. Masová vražda polských důstojníků a příslušníků inteligence v Katyni provedená NKVD v roce 1940 a sváděná po desetiletí na nacistické Německo se plně kvalifikuje jako fake news. Ani hybridní hrozby, při vědomí neustálenosti definice takového pojmu, pod nímž si řada lidí představí různé typy hrozeb, nejsou výsadou 21. století. Ale zejména, existence hybridních hrozeb, kyberútoků či fake news nemůže být důvodem pro rezignaci na zajištění bezpečnosti států. Naopak, musí být výzvou k přizpůsobení se a nalezení nových způsobů, jak bezpečnost státu zajišťovat na národní, evropské či alianční úrovni. A také se tak děje. Evropská unie v reakci na ruské dezinformační kampaně založila v roce 2015 East StratCom Task Force, která má silnou podporu, a na jejíž činnosti se podílí i ČR. Severoatlantická aliance má hybridní hrozby v oficiální agendě od summitu ve Walesu a na summitu ve Varšavě v létě 2016 se rozhodla učinit z kybernetické oblasti pátou operační doménu. Skvělou práci odvádí Centrum excelence pro kybernetickou obranu v Tallinnu, jehož je ČR členem. A tak by se dalo dlouho pokračovat.

Účast přijali:

Alžběta Bajerová působí jako analytička v NATO HQ v Bruselu a ve Výzkumném centru AMO. Pracovala v expertním centru kybernetické obrany NATO či v Národním úřadě pro kybernetickou a informační bezpečnost. Soustředí se na problematiku informačních operací, kybernetické bezpečnosti a zahraničního vlivu v ČR.

Petr Boháček je analytikem Výzkumného centra AMO, zabývá se bezpečností a kosmickou politikou a transatlantickými vztahy. Působí jako výzkumný pracovník FSV UK se zaměřením na planetární obranu, těžbu ve vesmíru a laserové kosmické aplikace. V minulosti pracoval jako politický a bezpečnostní analytik pro region amerických států pro několik zahraničních firem, publikoval v českých i mezinárodních médiích a založil analytický portál Evropský bezpečnostní žurnál.

Jana Robinson a kolektiv autorů z organizace Prague Security Studies Institute (PSSI). PSSI je nezisková nevládní organizace, jejímž posláním je pomáhat chránit a posilovat svobodu jednotlivců a demokratických institucí ve střední a východní Evropě i mimo ni. Institut se také snaží osvětlit vybrané nekonvenční hrozby vycházející z aktivit autoritářských režimů, které mají za cíl zpochybnit transatlantickou alianci a její partnerství po celém světě. PSSI se rovněž věnuje vzdělávání a výcviku studentů a mladých odborníků zaměřených na bezpečnost.

Dagmar Rychnovská je politoložka se specializací na bezpečnostní studia. Zabývá se společenskými, politickými a bezpečnostními aspekty nových technologií, proměnami bezpečnostní expertizy, problematikou biologické bezpečnosti a regulací výzkumu dvojího použití. V současnosti působí jako lektorka a výzkumnice na University of Sussex.

Daniel Volf pracuje na Ministerstvu zahraničních věcí ČR jako zástupce ředitele Odboru Zahraničněpolitických analýz a plánování. V minulosti působil v České televizi, OBSE a posléze přešel do diplomacie. Ze zahraničního působení pobýval např. v Bosně a Hercegovině, Izraeli nebo ve Francii.

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru