Maďarsko, s.r.o. aneb Jak Viktor Orbán přebudoval stát na firmu

Orbánovy politické začátky

Orbán dosud čtvery volby vyhrál – z toho poslední troje suverénně (jedny drtivě a dvoje další s pomocí volebního inženýrství). Čtvery volby ale také prohrál – z toho dvoje velmi těsně a dvoje drtivě. Porážky ve volbách 1990 a 1994 zpětně odrážely zvláštní situaci protikomunistické opozice v Maďarsku, která již od konce osmdesátých let byla strukturována do tří zárodečných politických stran. Orbánova – tehdy ještě pod názvem Svaz mladých demokratů (FiDeSz) – byla až tou poslední, nejslabší z nich. Reprezentovala generační vzdor radikální antikomunistické studentské mládeže. Opoziční hnutí se od poloviny osmdesátých let neslo v duchu boje o odkaz roku 1956 a mladý Orbán se naučil politické disciplíně, kterou již nikdy nespustil ze zřetele: síle symbolů a politice paměti. Tedy jak svést ideologický a kulturní boj o interpretaci zásadních historických milníků a jak skrze takovéto „zmocnění se“ minulosti dát význam i přítomnosti a ovlivňovat i budoucí směr vývoje. 

FiDeSz na počátku devadesátých let kombinoval prvky pravicového liberalismu i konzervativismu a hájil pól klasické stranické politiky proti tzv. aktivismu občanské společnosti. Jednalo se o stranu malou a slabou, která se teprve dobývala do hlavního proudu. Orbán se však projevil jako velký pragmatik a ideolog. Opustil brzy klausovskou polaritu „strany vs. občanská společnost“ a dokázal propojit stranickou politiku s aktivistickým ruchem zdola, což se stalo zásadním faktorem jeho nadcházejícího vzestupu. Stal se mistrem permanentní a neutuchající mobilizace a budování jakéhosi širokého a soudržného politického společenství. 

První volební vítězství v roce 1998 reflektovalo zásadní proměny maďarské stranické politiky, kdy se otevřel prostor na pravici. Orbán provedl svůj první velký stranicko-politický manévr a postupně Fidesz přeměnil v nacionálně konzervativní středopravou stranu.  Vítězství 1998 bylo ale také tím nejhubenějším z Orbánových volebních triumfů. Na sklonku devadesátých let totiž Fidesz ještě měl na pravici několik slabších soupeřů. Orbánova vláda 1998–2002 byla vládou koaliční. Menší pravicové strany se Orbánovi podařilo vytlačit ze scény, čímž se sice stal absolutním pravicovým hegemonem, ale přišel tím o spojence a potenciální partnery. To bylo zásadní slabinou v kontextu fungování maďarského volebního systému a jedním z faktorů porážek 2002 i 2006. Orbán prodělal důležitou zkušenost, jež v něm natrvalo utvořila averzi k představě, že by snad měl jeho osud politicky záviset na jakýchkoli na něm nezávislých partnerech.  

Koncentrace moci a síla symbolů jako základ úspěchu

Již v jeho prvním premiérském období (1998–2002) se Orbán rychle stal přeborníkem v užívání neformálních institucí a postupů s cílem obcházení psaných procedur a ostatních politických hráčů – nejen opozičních soupeřů, ale i koaličních partnerů, a dokonce vlastních spolustraníků. Ve zkratce: leitmotivem jeho konání byla maximální koncentrace moci. Příkladem byly víceleté rozpočty (obcházení parlamentu), rozparcelování resortů mezi koaliční strany (minimalizace nutnosti hledat kompromisy) či časté výměny klíčových ministrů a jejich obsazování „nezávislými“ technokraty či přáteli z dob studií (obcházení Fidesz).

Ekonomické těžkosti, které v Maďarsku začaly ještě hluboko před krizovým rokem 2008, skandály i politické neobratnosti vládnoucích socialistů, polarizace i nepokoje k půlstoletému výročí potlačení povstání roku 1956 – to vše dláždilo cestu k dramatickému obratu. Orbánův dosud největší volební triumf, volby 2010 s 53 % hlasů a 68 % mandátů, byl ve znamení radikálního příslibu diskontinuity. Byl nesen příslibem změny režimu: radikálního a zlomového rozchodu s tzv. postkomunismem, s tím, že Maďarsko údajně nikdy skutečně nedokončilo svůj přechod od komunismu, že zůstalo zaseknuté kdesi uprostřed cesty v korupčním a hybridním režimu. Fidesz slíbil, že jej změní a že provede hlubokou morálně-politickou očistu veřejného života a obnovu „autentických“ křesťanských a národních hodnot. Zavázal se, že prosadí novou ústavu. Legitimitu tohoto požadavku umocňoval fakt, že Maďarsko v rámci přechodu k demokracii nepřijalo novou ústavu, ale jen zásadně novelizovalo tu stávající z roku 1949. 

Nová ústava pod taktovkou Fidesz

Ústava, kterou Fidesz svou jednobarevnou ústavní většinou protlačil v roce 2011, vytyčila základní hodnoty a hodnotové rámce: patriotismus, křesťanství, monarchická tradice, koncept „karpatské pánve“, tradiční rodina, ochrana života od početí do přirozené smrti, péče o etnické Maďary v zahraničí, výklad milníků moderní historie – konstrukt tzv. „války za nezávislost“, selektivní interpretace autoritářských režimů atd. Kromě toho posílila výkonnou moc na úkor soudní. Základní architekturu politického systému jako by na první pohled příliš neměnila. Zde je třeba upozornit na první z důležitých momentů, v nichž Orbán mohl jen navazovat na dřívější vzorce. Již předchozí ústava stála na modelu koncentrované moci: silný premiér a vláda, slabý a nepřímo volený prezident, jednokomorový parlament a relativně pružná ústava (pouze podmínka ⅔ ústavní většiny). Doplňoval ji navíc smíšený volební systém se silným většinovým účinkem, který uměle koncentroval moc i na úrovni stranické politiky (tedy pomáhal velkým stranám). Právě díky této jedinečné souhře faktorů si Orbán mohl dovolit – když jeho strana sama dosáhla ⅔ většiny – napsat ústavu novou.

Hlavním stavebním kamenem nového neliberálního režimu se však staly tzv. kardinální (ústavní) zákony. Již stará ústava definovala dosti širokou oblast zákonů, pro něž byla třeba kvalifikovaná ⅔ většina. Intencí bylo omezit svévoli vládní většiny. Stála na představě, že je vysoce nepravděpodobné, že by vládní blok dosáhl ⅔ většiny, neřkuli že by toho dosáhla jedna strana. To se ale v roce 2010 stalo. Logika tohoto původně konsenzuálního prvku se tak úplně obrátila naruby.

Orbán navíc v nové ústavě záběr ústavních zákonů ještě významně rozšířil. V režimu kardinálních aktů se nacházejí prakticky všechny klíčové politické oblasti: zákon o politických stranách, církvích, médiích, samosprávách, občanství, rodině, jazykový, azylový, volební atd. Skutečné těžiště přeměny režimu po formální stránce leželo v letech bezprostředně následujících po schválení ústavy, kdy byly rychle přijaty desítky nových kardinálních zákonů. Orbán tehdy samozřejmě nemohl tušit, že se mu dostane ještě dvou dalších období u moci s toutéž ⅔ většinou a že bude mít spoustu času ve své legislativní smršti pokračovat, její výsledky precizovat a zejména adaptovat je měnícím se podmínkám.

Jestliže volby 2010 byly o příslibu radikální diskontinuity, volby 2014 byly jakýmsi referendem o pokračování nově nastoleného kurzu. Orbán již nevyhrál tak přesvědčivě, ale 45 % hlasů mu díky volební reformě zajistilo podobné procento mandátů jako v roce 2010. Velká volební reforma spočívala ve významném posílení většinové složky na úkor proporční, v celkové redukci parlamentu takřka na polovinu, v nahrazení dvoukolového systému jednokolovým nebo usnadněním hlasování pro zahraniční Maďary, mezi nimiž Fidesz získává přes 90 % hlasů.

Migrační krize let 2015–2016 byla pro Orbána příležitostí, jak intenzivně propagandisticky působit na veřejné mínění. Veřejnoprávní média vláda kontroluje přímo a soukromá se postupně dostala do područí spřízněných oligarchů. Ovoce se podařilo sklidit ve volbách 2018. Ač sama uprchlická vlna již mezitím odezněla, migraci se „uměle“ podařilo držet při životě jako hlavní téma kampaně. Teorie o zlovolném Sorosově plánu – Bruselem řízené a miliardářem-spekulantem financované islamizaci Evropy – v Maďarsku našla své stoupence. Byla to ale jistě i celková stabilita a kontext ekonomické konjunktury, což volební výsledek Fideszu znovu zvýšilo až na hranici 50 % hlasů. 

Spojení politické, mediální, soudní a ekonomické moci do Orbánových rukou

Nejpozoruhodnějším momentem přeměny režimu však není jeho instalace po formální stránce, ale po stránce materiální. Jednou věcí je zprůchodnit kanály moci, ale zcela jinou věcí je postavit důmyslný systém penězovodů a udržovat je v chodu. Skutečnou podstatou nového neliberálního režimu je (vy)budování masivní centralizované sítě propojující politickou, mediální, soudní a ekonomickou moc. Propracovaný systém klientelismu a patronáže je hlavním pilířem osobní Orbánovy moci. Spříznění oligarchové nenakupují jen média, ale celé sektory ekonomiky, a veřejné zakázky plynou zásadně jim. Navíc není to premiér, kdo by snad byl kmotry ovládán a řízen. Naopak, oligarchové závisí na něm a musí neustále soutěžit o jeho přízeň. Rekordní množství peněz se vyplácí různým sportovním, náboženským a zahraničním krajanským organizacím, které jsou součástí této sítě. Konkurence je naopak nemilosrdně likvidována. Jsou to např. samosprávy, jimž se pravomoci i finanční toky v již tak centralizovaném Maďarsku dále přiškrcují, poté co opozice na podzim 2019 překvapivě zvítězila v řadě velkoměst. Příkladem jsou zákazy městům navyšovat lokální daně a poplatky, vládní dekret o bezplatném parkování (způsob jako připravit opozicí ovládanou Budapešť o významný zdroj příjmů) či snížení lokální korporátní daně. 

Jednou věcí je snažit se „řídit stát jako firmu“ a tvrdit u toho: „nejsem politik“. Úplně jinou věcí je přebudovat celý stát jako firmu a hrdě u toho být „tradičním“ a etablovaným stranickým politikem. Přesně to se Viktoru Orbánovi podařilo. Potenciálním problémem do budoucna je, že celá síť fundamentálně závisí na trvalém toku financí. Je to konstrukce budovaná jen pro dobré časy. Významným zdrojem tohoto finančního dobrého počasí je bruselské slunce. Proto je již dnes polovičním Orbánovým vítězstvím, že se podařilo zajistit nový 7letý unijní rozpočtový rámec bez podmínky dodržování principů demokratického právního státu. 

Volby 2022: šance pro opozici?  

Mírný náskok opozice ve výzkumech rok před volbami může být ošidný. Její sjednocenost může být silnou stránkou, ale různorodost této aliance současně slabinou. I kdyby opozice vyhrála, bude obtížné měnit konstrukci režimu a bude narážet na personální obklíčení Orbánových loajalistů nejen na ministerstvech (orbánizace veřejných médií a mediálních rad, státní správy, institucí jako divadel či univerzit atd.). K jednotě byla opozice fakticky donucena volební reformou z prosince 2020 a nelze vyloučit další účelové strategické volební reformy krátce před volbami.

Poslední poznámka se týká klíčových předvolebních témat. Fidesz měl počátkem  roku 2020 přichystané téma tzv. vězeňského byznysu podle klasické šablony: vnější nepřátelé versus maďarský národ a vláda. Do toho ale vstoupil COVID-19. Pandemie bylo to poslední, co si Orbán mohl v předvolebních letech přát. Zdravotnictví je totiž jeho (i maďarskou) velkou slabinou. Je chronicky podfinancované, potýká se s nedostatkem personálu a obřích rozměrů dosahují úplatky od pacientů lékařům. 

Orbánovo Maďarsko se podobá jakési polosoukromé firmě založené na business modelu nízkých nákladů a evropských „snadných peněz“. Jak bolestivé budou v předvolebním roce ekonomické dopady pandemie? To může být jedna z klíčových otázek, která rozhodne o výsledku voleb. Opozice se poprvé po dlouhé době jeví jako myslitelný vítěz. Její případné volební vítězství ale neznamená konec orbánismu. Demontáž současného neliberálního režimu a rozpletení jeho sítí může být úkolem pro celé generace.

O autorovi: Jiří Koubek je politolog se zaměřením na komparativní politologii, stranické a volební systémy a na středoevropskou politiku.