Announcing the Winter Semester program of the IIR Critical Studies Seminar

23. 8. 2021

Vakcínová solidarita a demokratizace inovací

Součástí moderní kultury je snaha nahlížet na krize nejen jako na zdroj utrpení, ale také jako na příležitost k růstu. Není tomu jinak ani u současné pandemie. Může být tato krize příležitostí posílit mezinárodní solidaritu a narovnat vztahy mezi globálním Severem a Jihem? Debata o uvolnění patentů na výrobu vakcín proti COVID-19 může být v tomto ohledu první vlaštovkou.

V souvislosti s pandemií COVID-19 jsme v mezinárodní politice zaznamenali mnoho příkladů solidarity. Jak ale ukazuje kritický výzkum v mezinárodních vztazích, solidarita založená na jednostranné pomoci (jakkoli dobře míněné, promyšlené a zorganizované) nejenže nepomáhá odstranit chudobu, ale přispívá k udržování nerovných vztahů mezi zeměmi tzv. globálního Severu a globálního Jihu. Volání expertů, aktivistů a zástupců zemí globálního Jihu po řešeních, která by odstranila systémové překážky v nastavení pravidel mezinárodního obchodu, bylo dlouhodobě marginalizováno. Může být pandemická krize příležitostí restartovat některé vzorce globálních politických a ekonomických vztahů?

Solidarita jako rozvojová pomoc

Globální pandemie je skutečným testem společenské solidarity a fungování politických institucí na domácí i mezinárodní úrovni. I přes některé velmi křiklavé příklady, kdy se dobře zásobené státy odmítají podělit o zdravotnický materiál, technologie či vakcíny s pandemií mnohem hůře zasaženými zeměmi, jsme v posledním roce byli svědky menších i větších aktů solidarity v mezinárodních vztazích. Samotné Česko bylo několikrát na straně příjemců této humanitární pomoci, např. když dostalo plicní ventilátory z rezervy zdravotnických prostředků Evropské unie nebo když do českých nemocnic přijel pomáhat vojenský zdravotnický personál ze Spojených států.

Pro dlouhodobě účinné potlačení pandemie je ale třeba nejen mezinárodní solidarity založené na poskytování humanitární pomoci, rychle a pružně reagující na krizovou situaci, ale zejména na solidaritě při budování odolnosti vůči COVID-19. Pandemie je koneckonců skutečně globální problém, a dokud nebude pod kontrolou celosvětově, je velká šance, že se budou vytvářet a šířit nové mutace viru, proti kterým bude existující ochrana a očkování resistentní. Vytvoření globální kolektivní imunity je proto i v zájmu zemí, které mají nakoupeno dostatek vakcín pro své obyvatele a s očkováním úspěšně pokračují, jako třeba Spojené státy či Velká Británie.

Ve snaze vyhnout se scénáři lokálně přežívající pandemie a mutujícího koronaviru spustila Světová zdravotnická organizace společně s Evropskou komisí a Francií již v dubnu 2020 ambiciózní multilaterální program COVAX. Iniciativa se prezentuje jako „jediné skutečně globální řešení této pandemie“, které má zajistit přístup k vakcínám proti COVID-19 lidem ve všech koutech světa, bez ohledu na jejich bohatství. Jedná se o první program usilující o globálně spravedlivější přístup k dostupnosti vakcín. Tato iniciativa je ale průlomová i svým rozsahem a nastavením kultury očkování, která zdůrazňuje např. prioritu dostupnosti vakcín pro zdravotnický personál. COVAX usiluje o dodání 1,3 mld. vakcín do vybraných 92 zemí světa, které by jinak na vakcíny obtížně dosáhly.

O skutečné efektivitě COVAX se ale vedou zásadní spory. Ukazuje se, že COVAX je pomalejší v získávání finančních zdrojů i v nákupu vakcín, než sliboval. Vakcíny totiž mezitím ve velkém skoupily bohaté země, které je hromadí mnohdy výrazně nad rámec svých potřeb. COVAX tak nutně tahá za kratší konec provazu, protože je závislý na výstupech vyjednávání mezi státy a farmaceutickými firmami. Mnozí experti a expertky proto upozorňují na to, že COVAX a podobné příklady mezinárodní solidarity dostatečně nereagují a z podstaty ani nemohou účinně reagovat na problémy spojené s nerovným přístupem ke zdravotní péči. Kritizují, že iniciativa je zakotvená v logice rozvojové pomoci, jež se ale dlouhodobě ukazuje jako nefunkční. Vše je závislé na dobré vůli dárců, kteří se vzdají části svého bohatství. Místo vytváření férovějších podmínek pro všechny vytváří tento systém nové závislosti upevňující společenské a ekonomické nerovnosti. 

Solidarita jako spravedlivý přístup ke zdravotní péči

Mezinárodní politikou v posledních měsících hýbe diskuze o alternativním modelu solidarity. Zástupci Indie a Jihoafrické republiky požádali v říjnu 2020 Světovou obchodní organizaci o dočasné uvolnění patentů na výrobu očkovacích látek a dalších zdravotnických technologií potřebných v boji proti COVIDU-19 po dobu trvání pandemie. Cílem tohoto návrhu je urychlit dostupnost očkování proti COVID-19 v celém světě, a to prostřednictvím rozvolnění režimu práv duševního vlastnictví, upraveného dohodou Světové obchodní organizace z roku 1995. 

Pro státy globálního Jihu by pozastavení patentů na výrobu klíčových zdravotnických technologií bylo způsobem, jak posílit výrobní kapacity a v důsledku toho svou nezávislost – jak na dárcích vakcín, operujících v logice rozvojové pomoci, tak na velkých farmaceutických firmách, pro které jsou ekonomicky výhodnější zakázky s bohatšími státy. Výrobci vakcín se proti tomuto návrhu ohrazují s argumentem, že hlavním limitem rychlejší a dostupnější produkce vakcín jsou omezené výrobní kapacity a že transfer technologií a know-how do nových produkčních center by byl časově náročný. Ukazuje se ale, že farmaceutické firmy se zdráhají spolupracovat s výrobci v méně rozvinutých zemích, protože se obávají o ztrátu kontroly nad výrobním procesem a ztrátu reputace v případě snížené kvality produktů. 

Zatímco proti návrhu se původně postavily prakticky všechny evropské státy, Spojené státy, Japonsko, Austrálie či Brazílie, k návrhu se připojila či jej podporuje drtivá většina zemí globálního Jihu. Postupně ale i některé země, tradičně bránící duševní vlastnictví, přidávají k podpoře uvolnění patentů: po překvapivém obratu Spojených států se začíná vést debata i mezi zeměmi Evropské unie. Podpora návrhu na uvolnění patentů na výrobu vakcín proti COVID-19 ale přichází z mnoha dalších stran. Například několik stovek neziskových organizací, včetně organizace Lékaři bez hranic, Oxfam či Transparency International, poslalo otevřený dopis Světové obchodní organizaci, kde prosí o pozastavení patentů a umožnění rychlejšího vývoje dostupných vakcín.  

V souladu s duchem tohoto návrhu vystoupily některé mezinárodní organizace s návrhem prohlásit vakcíny proti COVID-19 za globální veřejný statek. Argumentují, že při současném postupu by některé státy dosáhly na proočkovanost populace proti COVID-19 až za několik let a mnoho lidí je z očkovacích programů prakticky vyloučeno, typicky kvůli svému uprchlickému statutu. Podporují proto, aby se univerzální dostupnost léčby a vakcinace staly klíčovým etickým tématem současného výzkumu, vzdělání i mezinárodní politiky. 

Demokratizace vědecko-technologických inovací

Vývoj vakcín proti COVID-19 je právem oslavován jako velký úspěch moderní vědy. Rychlost, s jakou byly vakcíny vyvinuté a uvedené na trh, předčily i největší optimisty. Zároveň přetrvávají obavy z možných mutací viru, vůči kterým by současné vakcíny neposkytovaly ochranu, ale i z budoucí podobné situace. Již teď je proto jasné, že na příští pandemii je třeba se lépe připravit. Mechanismus mezinárodní solidarity v rámci programu COVAX je dobrým prvním krokem k uznání nutnosti globálních řešení, ale má příliš mnoho slabin. 

Řada analytiků a komentátorů v této souvislosti poukazuje na to, že farmaceutický výzkum je naprosto zásadním způsobem – ať již přímo či nepřímo – závislý na základním výzkumu financovaném z veřejných prostředků a mezinárodní spolupráci. Například podíl veřejných zdrojů na vývoji vakcíny AstraZeneca byl odhadnutý na 97 %. Je proto logické se ptát, jak může tento výzkum lépe sloužit veřejným zájmům, a nejen zájmům farmaceutických firem. 

Současný vývoj vakcín je silně chráněný mezinárodním právem duševního vlastnictví, jež klade velký důraz na fázi výzkumu a vývoje a v důsledku chrání zejména výrobce zdravotnických technologií. Co mezinárodní pravidla opomíjí, je distribuce a dostupnost těchto technologií. Snaha o posílení mezinárodní solidarity postavené nikoli na logice pomoci, ale na logice spravedlnosti, by měla především usilovat o nastavení takových pravidel, která budou činit spravedlivější přístup k vakcínám výhodným. Otevírá se proto otázka, jak lze demokratizovat proces vědecko-technologických inovací tak, aby výstupy z veřejně financovaného výzkumu a vývoje nemonopolizoval soukromý sektor.

Spravedlivější dostupnost zdravotní péče začíná u spravedlivější dostupnosti know-how, technologií a infrastruktury výzkumu a vývoje léčiv. Mezi návrhy, jak inovovat a demokratizovat výzkum a vývoj, se objevuje zejména snaha o širší mezinárodní zapojení do procesu výzkumu a vývoje, ale i začlenění úvah o dostupnosti technologií už do počáteční fáze inovace a nikoli až po skončení. Jinými slovy, vědci by se měli zaměřit na vývoj vakcín, které by bylo možné produkovat nízkonákladově, bez nutnosti těžko dostupných ingrediencí a bez nutnosti specializovaných výrobních podmínek. Příkladem takové iniciativy je projekt, za kterým stojí vědci z Texaské univerzity a který prošlapává cestu vývoje nízkonákladových vakcín vyráběných ve slepičích vejcích. Pokud nově vyvíjená vakcína uspěje v klinických testech, mohla by se stát průkopníkem dostupnější farmaceutické produkce. 

Inovace mezinárodní solidarity

Pandemie COVID-19 zastihla svět v momentě, kdy sílí odpor k neoliberálnímu modelu vládnutí. Světový řád, nastavený bývalými koloniálními mocnostmi a vítězi velkých válek posledního století, dostává stále výraznější trhliny, což kontroverze kolem dostupnosti zdravotnických technologií v boji proti COVID-19 pouze zviditelnila. Je snadné kritizovat „vakcínovou diplomacii“ některých zemí, které se očkovacími látkami dobře zásobily a nyní využívají exportu vakcínových přebytků k posílení svého vlivu v jiných státech a regionech světa. Je snadné se pohoršovat nad autoritářskými státy, jež velkoryse vyvážejí vakcíny do dalších zemí, a přitom tají informace o průběhu pandemie a jejích obětech na vlastním území. Současně s touto kritikou je ale užitečné se ptát, kde se bere poptávka po těchto řešeních a co toto chování umožňuje.

Pandemie je ukázkovým příkladem situace, která snáze umožňuje zavést řadu výjimečných opatření. Politologie tradičně poukazuje na to, že vládnoucí elity v době krize a veřejného ohrožení se spíše vydávají cestou restrikcí a posilování nedemokratických tendencí. Základem tohoto módu vládnutí je to, že v krizi se dostávají do popředí jinak nemyslitelné politické ideje a praktiky. Nemyslitelné ovšem neznamená nutně nedemokratické. Snahy o nové přístupy k mezinárodní solidaritě a produkci vědecko-technických inovací je proto možné vnímat jako příspěvek do diskuze o demokratizaci globálního vládnutí.



O autorce: Dagmar Rychnovská působí na University of Sussex a zaměřuje se na globální bezpečnost.

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru